Frumar, neodmyslitelně patří léta, spolu s Jiřím Rákosníkem, k rockové kapele EX 05. A o víkendu bylo v benáteckém areálu Loděnice u Jizery cédéčko pokřtěno. Těsně před tím, než vyšel na pódium, jsme si krátce povídali.

Nervózní?
Hmm, jako vždycky. To k tomu patří.

Copak, byly nějaké problémy v přípravě?
Klávesista Zdeněk Tvrdík se vrátil z Ruska o den déle. Generálku jsme měli mít ve čtvrtek, jenže nedorazil, takže jsme museli zkoušet až v pátek. No byl jsem nervózní, zkoušeli jsme nakonec tři hodiny, ale snad to bude v pořádku.

No a zkoušku jste muzikantsky natáhli a protáhli to zkoušení do hluboké noci?
Ne, ani náhodou! To už není jako dříve, dáváme pozor, abychom mohli vystupovat. Není nám dvacet, to není sranda se napít a pak jít hrát.

Kolik cédéčkových počinů je vlastně za kapelou?
Tak deset.

No a teď si už dáte pokoj? Trochu oddechu?
Kdepak, ani náhodou.

Kde berete pořád sílu nejen podnikat, ale hlavně hrát?
V podnikání to je tvrdé. A hraní? No, už to není, co dříve. Trochu ubývá sil, mne to ale strašně baví. Kdybych tam neměl našeho Honzu (Jan Frumar, basový kytarista EX 05, také bubeník Artes – pozn. autora), který mi pomáhá, bylo by to horší. On nazvučí, já přinesu nápad, on to dohraje, doladí, přihraje kytary. Výborná spolupráce s klukem.

Když jsme u syna Jana – jaké to je, když před vámi poskakuje s kytarou v ruce?
Každý mi říká, že mi tenhle pocit závidí. Je to prostě bomba, že je to v rodině, citové pouto. Oba cítíme muziku stejně a to je neskutečně krásný pocit. Vlastně pocity, které se v mé duši převalují. Jsme jiná generace, ale tam uvnitř ta muzikantská duše tepe stejným dechem. Báječný pocit. Mohu se na něho spolehnout, on na mne.

Váš syn Jan a syn Jiřího Rákosníka Jirka, hrají v kapele Artes. Oba se potatili.
Jo, to je paráda, není to vylhané, sklízíme plody, které jsme zaseli. Jsem šťastný. Teď už ale musím jít hrát…

Dnešek bude pro vás jiný než klasická tancovačka?
Tak končí další díl naší činnosti, jinak ne. Ale mám radost, že cédéčko má dobrý zvuk, že se povedlo po roce mixování docílit celku, za který se nestydíme. Naopak, je to naše chlouba.

Máte před koncertem nějaké rituály, pověry?
Mám. Musím si pořádně odpočinout. Celý den ležím v pergole, houpu se na houpačce, usínám.

Fakt nic neděláte?
Nic. Kdyby přišla návštěva, tak ji vyhodím.

Co kdyby byl koncert s pátek? V době, kdy se chodí do práce?
Tak si vezmu volno. Promiňte, teď už ale musím jít hrát.

Skončil křest, skončil koncert. Milan Frumar sešel z pódia a usedl v zákulisí na lavici.
„Už to není co dříve, jsme unavenější. Ale taky šťastnější. Možná ještě víc, než dříve."

Pětapadesátiletý Milan Frumar opouštěl areál Loděnice za svítání kolem páté ráno. Jeho parťákem byl především další člen, který nezkazí partu – Vladimír Rejnart z legendární mladoboleslavské skupiny Generace. „Před koncertem si nedám ani stopečku alkoholu. Po tom ale přišla smršť zelených. Opakuji, že jsem šťastný. Z toho, jaká byla atmosféra, z těch lidí, z počasí, z areálu, z muziky, z cédéčka. Prostě ze života," zhodnotil Milan Frumar včera, když jsem mu volal, jak dokončili křest…