MEGAROZHOVOR: Primář Šedivý - chirurg i motorkář

25 let let léčí naše tělo. Mění nám kolenní klouby, kyčle. Spravuje polámané nohy, ruce. Prodlužuje i zkracuje končetiny. Když s ním máme co do činění, většinou ho nevnímáme. Když k nám přichází, pospáváme. Když odchází, spíme. A všichni věříme, že v době umělého spánku, kdy nad námi má absolutní moc, udělá zázraky. Ty dělá často. I když někdy se zázraky nekonají. MUDr. Pavel Šedivý, primář ortopedicko-traumatologického oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi.

Co vás vlastně na téhle práci „hojiče“ bolístek baví?
Co mne baví? Já si myslím, že všechny lidi tady kolem mne baví, že lze poměrně rychle změnit zdravotní stav lidí. Ten pocit je zvláštní a nelze ho popsat. Prostě se pokoušíme změnit něco nedobrého v něco lepšího. Někdy se však, bohužel, stane, že se to nepodaří. Obecně si myslím, že chirurgické obory si vybírají ti, kteří mají tendenci něco rychle, zlomově vyřešit než dlouhodobě čekat na výsledky.

Někdy se stane, že se pacientův stav nezlepší, ale naopak zhorší. Jaké z toho máte pak pocity? Jak dlouho vás pocit určitého neúspěchu dusí, tíží?
To je život a my s těmito eventualitami musíme počítat. S pacienty, u nichž se něco nepovedlo, trávíme, obrazně řečeno, dovolenou, volný čas, chodíme s nimi spát. Přemýšlíme o tom, kde se stala chyba, co jsme měli udělat jinak. Říkám tomu hřbitov a nosím si ho stále s sebou.

Jak ten pocit dlouho přetrvává?
Někdy týden, dva, jindy déle. A samozřejmě při každé kontrole tohoto pacienta se právě tyhle myšlenky obnovují. V tu chvíli si člověk třeba i řekne, že měl udělat něco jiného. Jsou to těžké chvíle, které nikomu nepřeji. Proto jsme strašně rádi, když se pacientovo zdraví podaří vyřešit k jeho spokojenosti.

Pokažená operace je tedy noční můra lékaře? Ostatně, co by asi tak mohlo být horšího, že?
Určitě je to černá můra. Bezesporu nejhorší je úmrtí pacienta, o tom není pochyb. Nad tím už nic strašnějšího není. Ale i tohle patří k práci lékaře. Smrt je prostě kolem nás přítomna.

Ortopedie a traumatologie. Vysvětlete neznalému, jaký je rozdíl?
Je třeba určité věci rozlišovat. Na ortopedii přichází pacient pln očekávání. Je připraven a očekává, že bude chodit nebo se lépe pohybovat. Kdežto na traumatologii přichází pacient, kterému se mu to většinou nehodí, nikdy není připraven. Má nenadálý problém a jeho očekávání, že to bude rychle zdráv, nemusí být vždy pravdivé. Je to dáno závažností poranění, které laik může jen těžko odhadnout.

Když to řekneme laicky: bolí mne dlouho koleno, mířím na ortopedii. Při sportu si zničím koleno, mířím na traumatologii.
Ano i ne. Ortopedie jako obor se zabývá léčbou pohybového ústrojí. Dělí se na klasickou ortopedii, která řeší dlouhodobé a chronické potíže a provádí víceméně plánovanou operativu, a na traumatologii pohybového ústrojí, která, jak je již patrno z názvu, se zabývá právě úrazy pohybového ústrojí a operace jsou často neplánované.

Jakou roli v tom hraje chirurgie?
Chirurgie je základní obor, z níž se vyčlenila ortopedie jakožto věda, zabývající se speciálně pohybovým ústrojím. Doba renezančních polyhistorů typu Leonarda da Vinci je pryč. Šíře poznání je příliš veliká pro jednoho člověka, a tak dnes žijeme v době specializací. Ortopedie se stará o pohybové ústrojí – končetiny, páteř, pánev, klouby a chirurgie o dutinové orgány – hlavu, hrudník, břicho V největších nemocnicích je traumatologie zvláštním oddělením. V Mladé Boleslavi jsou úrazy ošetřovány podle patřičné specializace. V Klaudiánově nemocnici je oddělení ortopedicko-traumatologické i chirurgicko-traumatologické.

A vy vedete oddělení ortopedicko-traumatologické.
Ano.

Jak velký problém máme s naším pohybovým ústrojím?
Velký. Jen pro ilustraci - když jsem před dvaceti lety začínal, byly na okrese tři ortopedické ambulance, teď jich je asi deset s plným provozem, a nestačí! To ukazuje, jaký je nárůst problémů pohybového ústrojí. Lze říci, že pomalu každý z nás má nějaký problém v této oblasti.

Čím to je?
Je to dáno dobou, pohybovými stereotypy, sportovními aktivitami, pravděpodobně i způsobem stravování a částečně i mentalitou. I naše babičky a dědečky bolela v noci kolena nebo záda. Protože však tuhle bolest měli i jejich rodiče, tak to nebrali jako něco mimořádného. Prostě to tak bylo, je a bude. A zkonstatovali, že se s tím tedy asi nedá nic moc dělat. Také stupeň medicínského poznávání nebyl tak velký, aby umožnil účinně tyto choroby léčit. Řešili to většinou podomácku, třeba nějakými bylinkami nebo mazáním.

Když už jsme u těch bylinek. Co vy na ně v souvislosti s bolavými klouby?
Všechny léky proti zánětu a bolesti byly původně výtažky z bylin s nejrůznějšími účinky. Například základní účinná složka nám všem známého acylpyrinu byla objevena náhodou, když irský pastor žvýkal v záchvatu revmatických bolestí vrbovou větvičku. Až moderní farmaceutická chemie dokázala účinné látky koncentrovat a vyčistit a vytvořit nám známá, velebená i proklínaná, bílá kolečka – prášky. Přesto i dnes mnohé renomované farmaceutické firmy dodávají přírodní výtažky z léčivých bylin.

A jakou bylinku byste mi doporučil na bolavé koleno po operaci menisku?
Pokud je operace dobře provedená, není léčivé bylinka potřeba. Ale když už jsme u toho – bohatost českého jazyka nám sama napovídá: kostival na bolesti kostí a kloubů, zeměžluč na trávicí potíže, jitrocel na kožní defekty, dále lze jmenovat černý bez, brusinky, meduňku, heřmánek, podběl a mnohé další.

Pozorujete třeba to, že pacienti z vesnice mají specifičtější potíže než pacienti z města?
Pacient z vesnice je jiný než pacient z města. Vesničtí lidé jsou lépe schopni snášet určité obtíže. Jsou také disciplinovanější ke svému zdraví. Už to, že k doktorovi mají vždycky trošku dále, znamená, že více lékaři naslouchají a jeho rady si berou více k srdci. Jakoby byli více připraveni. Za každý úbytek bolesti jsou velice vděční, spokojení. Kdežto městský člověk očekává, tím jak je také masírován televizí, novinami, rádiem, internetem, naprostý ústup obtíží. A často ani při dokonale odvedené operaci není spokojen, protože on očekával přece zcela něco jiného. Vesničtí lidé prostě poslouchají a vnímají více.

A ještě někdy přinesou jitrničku.
O tom to není. I když občas… (smích)

Lékaři, sestry, technika. Tři oblasti, bez nichž to nejde. Ani jedna nemůže „vynechat“. Začněme lékaři.
Lidské zdroje jsou ve zdravotnictví trošičku problémem. Systém je nastaven tak, že pojišťovny udávají minimální počet lékařů, který je nutný. Jenže tento počet lékařů znamená, v jakém počtu se „to“ ještě dá dělat. Když někdo chybí, z důvodů nemoci, dovolené nebo stáže, nastává problém.

A sestřičky?
Tak to je kapitola sama o sobě. Sestřiček je málo, jejich práce je těžká, nevděčná a špatně finančně ohodnocená. Současný způsob vzdělávání sesterského personálu je hodně nešťastný. Aby sestra mohla vykonávat svou práci, jsou na ni dnes kladeny nároky vysokoškolského vzdělání. Myslím si, že když se ale někdo rozhodne pro vysokoškolské vzdělání, tak to není pro to, aby mohl ošetřovat opilce, posluhovat a hádat se s lidmi. To je velký problém. A tak sestry utíkají.

S jakými sestrami spolupracujete vy?
Já o svých sestrách říkám, že mám nejlepší sestry, které bych si mohl přát. Máme prakticky plný počet sester na oddělení a holky jsou zlaté. Bez nich by i sebelépe udělaná operace byla takřka k ničemu.

Až tak?
Jistě. Pacient vidí lékaře pár minut denně, sestřičku 24 hodin denně. A první i poslední, kdo u něho je, je právě zdravotní sestra.

Jaký je věkový průměr sester na vašem oddělení?
Máme tady zkušené sestry s dvacetiletou praxí i zcela nové sestřičky. Kolektiv je tady podle mne velice kompaktní.

A peníze?
Myslím si, že kdyby těm holkám tu práci někdo lépe zaplatil a taky kdyby jim občas někdo poděkoval, bylo by to moc dobře.

Vy neděkujete?
Děkuji kdykoli to jen trochu je možné. Právě na ty sestřičky se celkově nějak zapomíná. Pořád je to jen: Tohle je ten zlatý pan doktor, který má zlaté ručičky a on udělal tuhle operaci. Jenže bez těch sester by to fakt nešlo.

Kdysi jsem byl přítomen jedné operaci, a když skončila, operatér roztáhl ruce, sestřičky ho obklopily, začaly svlékat operační oděv. On se jich zeptal: Dámy, jaký jsem dneska byl? A ony na to: Skvělý, pane doktore, to bylo úžasné! I vy tohle děláte?
Když skončím operaci, tak poděkuji všem zúčastněným - anestezii, sestřičkám i asistenci. Jsme přeci tým, všichni pracovali a všichni si to zaslouží.

Tak, a jsme u přístrojového vybavení.
Musím říci, že u nás došlo za ta léta k výraznému posunu. Vše se ale rodilo ve velkých bolestech. Sazebník pojišťoven vybavení oddělení příliš nezohledňuje. Já mohu provádět operace buď se supermoderním vybavením, a to lépe a rychleji, nebo se starými nástroji, kde operace trvá déle, řezy nebudou tak rovné, ale přesto dostanu stejný počet peněz od pojišťovny. Proto se vybavování pracovišť rodí jen těžce. Zpočátku totiž nepřináší ekonomický efekt, ale spíše ztráty. Vybavení rychle morálně zastarává a ekonomické efekty jsou malé.
Nám se podařilo obnovit instrumetária, část nástrojů hlavně k implantacím umělých kloubů řešíme zapůjčením. Máme dobře vybavené sály, jsou tam moderní motorové systémy – vzduchové vrtačky a pily, mrazák na kostní tkáň, což je důležitá součást vybavení operačního sálu. Podařilo se zakoupit i navigační systém pro implantanci kolenních a kyčelních kloubů. Na podzim jsme získali nový pojízdný RTG přístroj. Hodně dopředu postoupily i traumatologické systémy. Používáme nejmodernější způsoby stabilizace zlomenin. Myslím, že naše pracoviště se nemá v traumatologii za co stydět.
Na druhou stranu, některé přístroje jsou opravdu staré a na hranici své životnosti. Dělat s nimi jde, ale mohlo by být lepší.

Na co jste z přístrojového vybavení pyšný?
Myslím si, že určitě to je navigace v ortopedické části, instrumentace pro miniinvazivní operativu v traumatologii i ortopedii a nový pojízdný RTG přístroj

Navigace? Nějaká kamera?
Ale kdepak. Navigace je vlastně přístroj, který na základě referenčních bodů vykonstruuje osu končetiny. Tak umožní naprosto dokonalé usazení implantátu. To znamená, že spočítá mechanickou zátěž, zátěž končetiny, osu končetiny, vykreslí vše graficky na monitoru a pak ukáže, jak by měl být implantát uložen.

Implantát…
… umělý kloub. To je v ortopedii. V traumatologii to může být dlaha, šroub, hřeb – prostě jakýkoli materiál dočasně nebo trvale voperovaný do těla pacienta.

A miniinvazivní nástroje? Co si pod tím máme představit?
To jsou nástroje a postupy, které umožňují při operaci minimálně poškodit tkáň.

Například?
Totální endoprotézu kyčle lze implantovat z řezu dlouhého 25 až 30 cm, nebo také krátkým řezem 6 až 8 cm bez odetnutí jediného svalového úponu. Dlahu na kost lze přiložit z řezu dlouhého jako je sama dlaha, nebo z krátkého řezu podsunout kolem kosti, pod RTG zreponovat zlomeninu a do dlahy zavést šrouby.

Kdysi se tady tradovalo, že na ortopedii a chirurgii raději ne.
Tenhle názor už snad dávno zmizel. Ortopedii vedu od srpna roku 2003 a tým lékařů se stabilizoval. Ušli jsme myslím kus cesty. Máme velký spád pacientů, který jsme si vybudovali. Nikdo pacienty nenutil, aby chodili k nám do Mladé Boleslavi. Už jen z počtu výkonů, vloni přes 3300 operací, je zřejmé, že tak vysoké číslo může znamenat jen to, že to tady špatné není. Pro zajímavost jsme vloni provedli 668 totálních endoprotéz kyčelních a kolenních kloubů. Denně děláme průměrně deset operací. To je vysoké číslo.

Odkud k vám jezdí pacienti?
Nestaráme se jen o okolí Mladé Boleslavi, jezdí k nám pacienti z Prahy, Brandýsa, Kralup, Říčan. Ale jsou tu i spousty pacientů z východních Čech. Když je pacient pojištěn, pojišťovna jeho léčbu zaplatí. A není tak důležité, kde bydlí. Samozřejmě se snažíme v první řadě ošetřovat pacienty z regionu a spádových oblastí. Ale nic nebrání tomu, abychom léčili pacienta odjinud.

Pamatujete se na svoji první operaci?
Pamatuju, ganglion na zápěstí.

Prosím?
Taková ta boule, lidově se tomu říká rosol. Bylo to někdy v roce 1984. A bylo to tady na ortopedii.

Podařilo se?
Jistě, vždyť na mne všichni dohlíželi.

Jsou operace, na které vzpomínáte?
Člověk si, bohužel, pamatuje operace, které šly špatně. Ty, co proběhly dobře, tak ty jsou zdrojem spíše dobré nálady pro to odpoledne. Možně ještě den nebo dva. V naprostém protikladu k tomu, že člověk špatné věci v životě většinou zapomíná, si těžké operace s tzv. adrenalinovými výkony, kdy se něco nedařilo, vznikly komplikace, trápili jsme se, pamatuji hodně dlouho. Víte, my máme takové přísloví: Operační sál není dobré místo na překvapení. Když jsem připraven na všechny eventuality a možné komplikace a počítám s nimi, tak operace většinou probíhá tak, jak má. Pokaždé tomu tak ale nemusí být.

Vedete si deníček operací?
Spoustu informací mohu zjistit z nemocničního informačního systému.

Myslím tím, že byste mohl oslavit třeba tisící endoprotézu, pětisté koleno a tak.
Tak to ne, takovou statistiku nemám.

Kolik máte tedy operací za sebou? Alespoň odhadem.
Určitě tisíce.

Je nějaký druh onemocnění a operace, kde jste ostražitější?
Určitě to jsou operace, kde pracujeme na hodně poškozených či odumřelých tkáních. Ale hlavně když je operováno dítě. K tomu přistupuje takové to obecné podvědomí, které v lékaři burcuje něco, co je uvnitř, a říká mu: Pozor, vždyť je to dítě! Pak jsou například výkony, u nichž si dává operatér větší pozor, protože tkáň je morfologicky změněna. Vše je naprosto jinak, než je běžné u člověka, jehož vidíme nakresleného v anatomickém atlasu. Složitější je to u opakovaných operací na tkáních. U tříštivých či otevřených těžkých zlomenin je samozřejmě tlak na to, aby se něco nepřhlédlo, ještě vyšší. Ostražití musíme být pořád, u každé operace. Nepozornost by se mohla šeredně vymstít.

Jaká byla vaše nejtěžší a nejdelší operace?
Nejdelší byl osmihodinový výkon. Co se týče těžkých operací, nemohu říci, že některá byla nejtěžší, takto jsem je nevnímal. Určitě bych ale mohl vyjmenovat několik těžkých výkonů, které mi nedaly poté dlouho spát, a které jsem si dlouho probíral. Ale těžko bych řekl, která byla nejtěžší, nejhorší. Někdy si člověk na komplikace zadělá sám nějakým neuváženým krokem, pohybem, nebo přílišným použitím síly. Někdy proti němu stojí velké množství nepříznivých vlivů, které se srocují, spojí a vytvoří komplikace, které nelze předvídat.

Chtěl jste s touhle prací někdy praštit?
Mnohokrát.

Kdy třeba?
Když je třeba člověk opravdu unaven a ještě se třeba nedaří. Pak stačí malinký impuls, aby si řekl: Mám já tohle zapotřebí? Abych se tady trápil? Vždyť bych mohl dělat něco jiného a v klidu.

A co vás nakopne zpátky? Další operace? Nebo odchod do lesa?
V tu chvíli je asi nejlepší pokusit se vypnout. Uvědomit si, že jsou na světě i hezké věci. Ale někdy taková podařená operace člověka opět nabudí a dotlačí ho k myšlence: Vždyť ono to zase není tak špatné! Nebo třeba jen pár slov od pacienta: Pane doktore, děkuju, já jsem měl dlouho potíže a teď jsou pryč! To je určitě největší odměna pro doktora, který rád léčí lidi.

Kolik máte na oddělení operatérů?
Se mnou 13. Každý lékař operuje. Ti mladší operují samozřejmě pod dohledem. Naši traumatologové MUDr. Milan Kutáček a MUDr. Jan Vokrouhlecký se myslím řadí mezi traumatologickou elitu, razí nejnovější trendy, MUDr. Roman Bartoš se zabývá speciálně problematikou artroskopické operativy ramenního kloubu, ale nerad bych dále takto jednotlivě jmenoval. Jsme jeden tým, pacienti přicházejí stále a lékař musí také někdy domů. Přesto musí byt pacient správně ošetřen. Pokud nejsou lékaři schopni se navzájem zastoupit, není to dobré.

Hodně se mluví o čekacích dobách. Jak je to u vás? Na jaké operace jsou nejdelší „fronty“?
Na endoprotézy kyčlí a kolen.

Pročpak?
Dneska to už není ani tak z finančních důvodů, jako tomu bylo před časem. Ale kvůli místu. Hospitalizace po endoprotéze trvá asi týden. Ortopedická stanice má 25 lůžek, a pokud pacienta nepropustíme, nemůžeme jeho lůžku samozřejmě obsadit. A potom – ortopedie není jen o náhradách kloubů, jsou tu i jiná onemocnění.

Takže když se teď objednám na operaci endoprotézy kyčle nebo kolene, kdy na mne dojde řada?
Za sedm až osm měsíců s tím, že pokud přijde prudké zhoršení, případně uvolnění endoprotézy, musíme to řešit dříve.

To hovoříte o výměnách kolen a kyčlí. Ne běžné operaci menisku?
Přesně tak. V těchto případech je objednání limitováno spíše tím, aby pacient stihl předoperační vyšetření. Vše může být v tomto případě záležitostí tak dnů, maximálně týdnů.

Co vlastně dělá primář ortopedie ve volném čase?
Především toho volného času moc není. Když už, tak lyžuju, cestuju, jezdím na motorce, jezdím na vodě.

Jakou máte motorku?
Cestovní enduro BMW 1150 GS.

Kde jste na ní byl nejdál?
V Maroku.

Cestujete sám?
Někdy s manželkou.

Motorka je určitě pro vás další adrenalin. Jak rychle jezdíte?
Já si jízdu spíše užívám. Následky rychlé jízdy vidím často na oddělení. Nemám zájem. Na dálnici maximálně 130.

Lyžujete, nebo jezdíte na snowboardu?
Lyže. Na snowboard jsem už starý a tlustý.

Bříško trošku roste, viďte? Pivko?
To je spíše jídlem. Je to problém zaměstnání podobných mému. Strávíme ve službě v průměru 6 dnů v měsíci. Šest let zaměstnání tedy znamená jeden rok trvale tady ve špitále. A pokud se neoperuje, tak se uzobává a uzobává, nebo nejí vůbec, když je moc práce, a pak se přecpu.

Takže jako lékař rady rozdávat umíte, ale příkladem v mnohém jít je těžké?
Přesně tak. Teorii znám. Nejhorší je přinutit se, najít v sobě kázeň. Když jde člověk večer v osm z práce unaven, tak vyrazit ještě cvičit, chce velkou sebekázně. Tohle zná hodně chlapů.

Vy jezdíte na motorce, ale to zase pohybu mnoho není.
Tak jednoduché to taky není. Ono zvednout naloženou motorku v písku má také svoje.

Kde se rád na motorce touláte?
Jezdím rád po republice, projel jsem kus Evropy – Rumunsko, Alpy, Rakousko, Itálie, Španělsko, byl jsem v Africe – v Maroku, v Americe jsme s manželkou na půjčeném Harleyi projeli legendární Route66.

Proč motorka?
Z motorky vidíte věci, které z auta neuvidíte. Vlastně vidíte to, co z koně. Akorát je to rychlejší.

Když cestujete, využíváte služeb cestovek?
To ne, s cestovkou ne. My na dovolenou vyrážíme určitým směrem. Jen nikdy nevíme, kam dojedeme. I do Maroka jsme se dostali náhodou.

Jenže to musíte alespoň tušit. Třeba kvůli vízům.
To jo. Ale třeba do Maroka byla taky vízová povinnost, ale zařídili jsme si ji na Gibraltaru. Taky to šlo.

Když to shrneme, padesátka na krku, jste spokojen?
Když rekapituluji svůj život?

No částečně, celý ne…
Myslím, že není důvodu, abych objektivně nebyl spokojen. Když řeknu, že jsem nespokojen, tak to bude znít neskromně. Já si myslím, že nespokojenost je to, co žene člověka dál.

Ta určitá nespokojenost je zaměřena spíše na práci, nebo na soukromí?
Pokud budete někde spokojen, stojíte na místě.

Jaký jste vlastně doma typ? Domácí?
To asi ne. Snažím se ale pomoci.

To říká každý chlap. Jak vy konkrétně pomáháte? A pozor, bude to asi číst i manželka.
Jasně, ať to čte. Já jsem schopen udělat cokoliv. Ale raději to nedělám. Já si skromně myslím, že umím všechno.

Co jste naposledy vařil?
Nějak si nevzpomínám. Kapra. Na Vánoce. To je historicky moje povinnost. Chutnal.

Máte nějaké oblíbené jídlo?
Nevybírám si. Při cestování zkouším místní kuchyni. Snažím se jíst jídla v té zemi, kde cestuji. Nepreferuji žádnou stravu.

Co nemocniční jídelna?
Řízek – bývá dobrý, zato ta kaše k němu nikdy. Dávám přednost hovězím steakům, ale ten se tady v nemocnici nevaří.

Kdybyste prokázal studií, že steak je dobrý na pooperační stavy po výměně kyčelního či kolenního kloubu, tak by se to třeba podařilo.
Tak to vám teda opravdu nevím…