Dříve sloužil jako startovací byty pro začínající zaměstnance Škody Auto. Když se firmě upsali na přesně stanovený počet let, dostali nejprve ubytovnu, později garsonku a nakonec i větší byt. Byl to nový panelák a pro začínající mladé rodiny ideální šance na vlastní bydlení. Dnes po letech je to barák, kde touží bydlet jen málokdo. A tak zde útočiště hledají zejména Romové a také Vietnamci a Poláci.
Havlíčkova 887
Dnes je to „dům hrůzy,“ je plný neplatičů a sociálně nepřizpůsobivých občanů. Tato hesla jako by vypadla z jakési rasistické příručky kastování lidí, a přesto je mnohdy zaslechneme z úst mladoboleslavských politiků a obyvatel města. Je panelák v Havlíčkově ulici v Mladé Boleslavi opravdu místem „nehorázného bordelu?“
První pohled na vchod s číslem popisným 887 je spíše překvapivý. Dům má novou fasádu a zateplení, na rozdíl od těch sousedních, jež jsou v soukromých rukou. Samotný vchod do domu vypadá čistě a už první prosklené vchodové dveře jsou zamčené. Nedá se tak dostat ani k poštovním schránkám, jež jsou ze třetiny tradičně (po panelákovsku) vylámané.
Drahé oblečení
Reportérům Boleslavského deníku otevírá romský mladík ve značkových džínách a moderním bílém triku se třpytkami luxusní značky. Podobné se prodávají na Václavském náměstí za tisíce korun. Tito lidé že nemají na nájem? „Slyšeli jsme, že tu někteří lidé neplatí nájem. Víte o tom? A co vy, platíte nájem?“ ptáme se rovnou a bez servítek.
„No, já platím nájem, a nikoho takového neznám,“ odsekne mladík a vybíhá do patra. V přízemí domu se 122 byty, kde často v jednom bytě bydlí mnoho lidí najednou, je slušný provoz, výtahy se na chvíli nezastaví. „Hele, novináři se přišli podívat tady na to Zoo,“ pošklebují se dvě šestnáctileté teenagerky.
Opravdová králíkárna
Vchod je zajímavý tím, že je rozdělený na dvě části – na chudší a bohatší. V pravé části oddělují od hlavní chodby otřískané „lítačky“ menší chodbu se čtyřmi až šesti byty. Dveře jsou téměř v každém patře zatřené bílou barvou, podobně jako na zahradách skleníky. Většinou jsou zde byty běžné velikosti, kde bydlí zejména „sociálně silnější“ část tohoto domu.
Po levé straně pak nacházíme uzamykatelné dveře do další dlouhé chodby plné desítek dveří. Jedny dveře vedle druhých. Člověku ten pohled vyrazí dech. „Tohle je opravdová králíkárna,“ pomyslíme si. Za dlouhou řadou dveří se ukrývají malé jednopokojové byty – garsonky. Nájemníci za ně se vším všudy dají 4 tisíce korun měsíčně. Opravdu není co závidět.
Anonymita bývalé ubytovny
Jsou to garsonky vzniklé z bývalé ubytovny. Z této chodby sálá obrovská anonymita obyvatelů těchto „kotců.“ Malé bytečky jsou označené jen čísly. Jména zde nehledejte. Jak tyhle lidi najde vzdálenější příbuzný přicházející na návštěvu, je tedy záhadou. Možná vyzkouší zazvonit na všech 20 zvonků.
Téměř všechny společné balkony jsou na rozdíl od jiných paneláků ověšeny prádlem. Je to logické, malé garsonky balkony nemají. Celkově je v domě čisto a klid. Návštěvníka domu upoutá, že každé patro hlídají kamery a místním lidem to přitom nevadí. Cítí se bezpečněji.
Drogy? To je tady problém
Námi oslovení nájemníci se shodují, že určitá nekázeň v domě panuje, vždy ale hází vinu na ty ostatní. „Tak občas je tady hluk. Ale já jej nedělám,“ odpřísáhnou všichni. Také žena, která odmítla sdělit své jméno, protože by ji sousedé pomlouvali, má jasno. Zrovna jde od syna z prvního patra a bere si k sobě do pátého patra vnuky na hlídání. Ochotně se dává do řeči.
„Občas tady nacházíme takové ty, no pomožte mi,“ nemůže si vzpomenout. „Injekční stříkačky,“ dodává. Že by ale v domě docházelo vyloženě ke rvačkám, odmítá.
To už se do debaty zapojuje i její manžel. „Moc se mi nelíbí, když nás politici hází do jednoho pytle. Klidně řeknou, že jsme všichni neplatiči a nepřizpůsobiví. Žijí tady slušní lidé a tohle nás poškozuje,“ říká manžel. Je ale rád, že politici zamítli prodej domu zejména proto, že se obává zvýšení nájmu od soukromého podnikatele. „Pracuji jako dělník v Akumě a vyšší nájem bych těžko utáhl,“ dodává.
Další nájemníci rovněž kritizují, že jsou nazývání nepřizpůsobivými lidmi. „I kdybyste byl ze zlata, nebo já nevím z čeho, tak vás stejně hoděj do jednoho pytle a kór, když bydlíte v takovýmhle baráku. Je to hrozný, hrozný,“ rozčílila se romská žena, která podle svých slov nemá s placením nájmu nejmenší problém.
"Nájem platíme všas, politici lžou"
„Některý lidi tady skutečně neplatí nájem, ale to je jejich věc. Jsou tady normální lidi, kteří platí nájem, mají práci, normálně žijí. Někdy mají třeba manželé dvě děti a bydlí tady všichni v jediné místnosti a jsou rádi, že tu střechu nad hlavou mají. Co by s nimi bylo, kdyby je nový majitel chtěl vystěhovat? A kam?“ ptá se rozčíleně místní obyvatelka Naďa Kuhnová.
A dodává, že neslavně to dopadlo i s vedlejším vchodem, kde podle ní město nedbalo na názor lidí a již v roce 2006 dům prodala soukromé firmě. „Všechno souvisí se vším, například vedle v přízemí vznikla hospoda a je to o tom, že bohatý dávají do kapsy zase bohatým. A co ti chudí? Nic!“ tvrdí Kuhnová.
Matka a dvě děcka v malé garsonce za 4 tisíce
Další nájemnice v „domě hrůzy“ Gabriela Makulová bydlí v malé garsonce s dvěma dětmi a platí měsíční nájem čtyři tisíce korun. „Kdyby to město prodalo a nový majitel mi zvedl nájem, tak už to neutáhnu a kam bych šla s dětmi? Na ulici,“ rozčiluje se paní Gabriela. Dodává, že v sousedním domě, které město prodalo, už chtějí za místnost 8,5 tisíce korun. To je markantní rozdíl.
To už se do debaty zapojuje další nájemnice a křičí: „Dneska se všichni starají o psy! Když uhodíte dítě, tak se nikdo ani neotočí, když praštíte psa, tak všichni nadávají,“ opepřuje debatu poněkud ale s jiným tématem.
Podle místních v domě neexistují rvačky už proto, že jsou na každém patře kamery. „My se spíš díváme, jak se perou vedle v tom domě, který město prodalo a kde udělali hospodu. Do rána tam chlastaj Poláci. Někdy řvou, skáčí z okna nebo z okna hází nábytek,“ vysvětlují drsným jazykem místní lidé, proč prodej domu odmítají.
Politici: "Nové hřiště pro Romy? Ne! Zničí ho"
Naopak chtějí, aby město dům nechalo ve svém vlastnictví (tak, jak se také stalo) a vybudovalo na prostranství za ním dětské hřiště. „Už jednou nám na jedné schůzi primátor řekl, že tady žádné hřiště nebude, protože jej prý zničíme. Ti nahoře si myslí, že nehlídáme svoje děti, že je pustíme bez dozoru a nevíme, co dělají? Řekla jsem mu, že žije asi někde na Slovensku. Na rozdíl od jiných lidí, my jsme s dětmi a máme nad nimi dozor. My bychom tu hřiště chtěli a nezničili,“ dodává Naďa Kuhnová.
A další Romové z tohoto domu dodávají: „Politici nás stoprocentně diskriminují. Je rok 2009. Pár věcí se změnilo, ale pořád nás, Cigány, Vietnamce a Poláky, berou do jednoho pytle. To se nám nelíbí!“
S přispěním Tomáše Ježka
