Začalo to zcela nevinně. Mladá, osmnáctiletá Andrea otěhotněla. Byla zamilovaná, tak v podstatě nebylo co řešit a Petra si vzala. Ani jemu to nevadilo. Ba naopak. Choval se k ní, jak k princezně. Nosil ji téměř na rukou. „Bylo to nádherné. Bránil mě i před rodiči, protože stále měli potřebu mi radit, jak mám co dělat. Jako jediný se mnou mluvil, jako se sobě rovným, dospělým člověkem, i když je mezi námi devítiletý rozdíl,“ vzpomíná Andrea.
Pohádka o Andree a Petrovi trvala pět let. „Vše se začalo měnit až po narození mé druhé dcery. Měla jsem zdravotní problémy, vím, že jsem byla protivná, nechtěla jsem s Petrem ani spát, ale nemohla jsem si pomoci,“ říká o pomalém začátku pekla Andrea.
Začaly hádky a Petra bylo doma vidět stále méně. „Vymlouval se, že je v práci, ale když jsem tam volala, řekli mi, že už dávno odešel.“ Zamilovanost vyprchala a láska se změnila ve stereotyp a vzájemnou alergii. Petr domů chodil naštvaný a Andrea měla v hlavě myšlenku, že má její manžel milenku. „Bála jsem se ho na to zeptat. Byl poslední dobou příliš vznětlivý a pravdu jsem stejně asi slyšet nechtěla. Říkala jsem si, co bude se mnou a s holkama, když zůstaneme samy…“
Hádky se už netočily jen kolem domácnosti a nedostatku peněz, ale i kolem údajných milenců Adrey. „Myslela jsem si, že se Petr zbláznil. Nechápu, jak si mohl něco takového myslet. Byla jsem na mateřské a okolo holek skákala dvacet čtyři hodin denně.“
Petr začal Andreu sledovat, když šla do krámu nebo do školky. Nic si z toho nedělala, protože žádné výčitky svědomí neměla. Bránit se začala, když její pohár trpělivosti přetekl. „Začal mi stopovat čas, jak dlouho jsem v krámě! Copak jsem mohla ovlivnit dobu, kterou budu stát ve frontě, nebo jestli na ulici nepotkám kamarádku?“ Její pokus o vzdor nevyšel. Od Petra dostala první facku. Byla uražená a dotčená. Ale Petr se jí omluvil a pár dní se choval, jako po svatbě. To Andreu zcela okouzlilo.
„Byla to chyba. Mělo mi být hned jasné, že už to v pohodě už nikdy nebude. Ale těch chyb jsem udělala stejně hodně. Lituju toho. Hlavně kvůli holkám.“
První facka nebyla samozřejmě tou poslední. Petr začal Andreu bít. Záminku si našel vždycky. „Nebylo vytřeno, na stole jsem nechala talíř, na televizi byl prach… za to vše jsem si vysloužila tvrdý trest.“
Z Andrey se pomalu stávala hysterická matka, která o děti nepečuje tak, jako dřív, ale jen uklízí a dbá na to, aby se celý byt blyštěl. Ale nepomohlo to. Petr ji bil stále, i před zraky obou dcer. Neváhal použít pásek, násadu od mopu, vařečku, šňůry od elektrospotřebičů…
Trvalo to šest let. „Jednou jsem se ráno probudila a bylo mi jasné, že pokud si chci zachránit život a nechci, aby z mých holek byly jen chodící těla bez duše, musím odejít. Do té doby jsem nad něčím podobným neuvažovala. Nevím, jestli jsem se bála nebo mi to už bylo jedno.“
Andrea nyní žije sama s dcerami, je jí dobře a bývalého manžela už v životě nechce vidět. „Petr se sice uklidnil, u rozvodu jsme spolu mluvili normálně, ale už vím, že mu nelze věřit. Strašně všeho lituju, nemělo se to stát, trvalo mi moc dlouho, než jsem se rozhoupala. Byla jsem hloupá,“ uzavírá svůj příběh Andrea.
