Vypadlo to tam jako po výbuchu.
I když měl většinu věcí už za mořem, ještě toho bylo dost, na co nesměl zapomenout, co si musel zabalit a v pondělním ránu vzít s sebou na letiště.
Petr Mašek se o víkendu věnoval finiši v přípravách na svoji expedici, která ho spolu s dalšími horolezci – Liborem Uhrem, Radimem Slívou, Petrem Valchařem a Janem Behunem – zavede na bájnou Annapurnu v Himaláji.


Když jsme přijeli v sobotním ránu podívat se, jak se u Mašků žije ve chvílích horečných příprav, největší radost z naší návštěvy měl osmiletý Mašek junior – Tadeáš. Vychrlil na nás za pár minut všechno. Že tátovi dal na cestu pro štěstí vajíčko, že jeho křeček leze po gauči rychleji, než táta na osmitisícovky. Že už taky lezl na skále na Štěpánce, ale táta o tom nevěděl, a že taky trochu spadl. Že nechce být ani horolezcem, ani kosmonautem. Snad něco kolem zvířat. V pokojíčku má totiž leguána.


To dcera Monika, osmnáctiletá slečna, která se v noci vrátila z plesu, právě snídala chleba s marmeládou. K focení svolila. Jen chvíli se snažila naznačit, že není namalovaná. Ale to vůbec nebylo k poznání.


Chyběla jen maminka Eva. Ale ta nemá ráda novináře a šrumec kolem manžela. Alespoň je částečně ušetřena nervozity kolem odjezdu.
I když té nervozity na první pohled nebylo v tom sobotním ránu tolik. A to Maškovic rodinu čekal výlet do zoologické. „Mám dva volňásky, jedeme,“ zavelel taťka.


Ten už měl zabaleno a vyexpedováno štaflem zhruba 540 kilogramů všemožného materiálu, který je potřebný na dlouhou výpravu. Dneska si s sebou bere do letadla dalších 30 kilogramů.


Nechybí ani chlapský dopink. Řádně přepálená slivovice. „Domluvili jsme se s klukama, že každý vezme tři litry alkoholu na hlavu. Já mám slivovici. Je fakt dobrá, mám ji od kamaráda Martina Minaříka. To víte, je to Moravák,“ směje se Petr a zkoumá všechny možné karabiny a další materiál, který mu bude společníkem.


Znovu šteluje fotoaparát. „Ty máš novej foťák, ten jsem ještě neviděl,“ všudypřítomný zvědavec Tadeáš chrlí na tátu otázku za otázkou.
Když usednou ke společnému focení, oba se k tátovi přitulí a dají mu symbolickou pusu. Tu zopakují ještě v dnešním ránu. „Ty dva měsíce, co táta bude pryč, budou takové smutnější. Mám ho ráda a rozumíme si. Bude mi tady chybět,“ říká sympatická mladá dáma.


A horolezci, který byl mnohokrát na prahu života, mnohokrát zažil situace, o nichž nemá běžný smrtelník ani potuchy, se zalesknou oči…

Monika Mašková: Ty dva měsíce bez táty jsou tady smutnější

Sympatická světlovláska. 18 let. Sport je součástí jejího života. Taťka horolezec, maminka břišní tanečnice, osmiletý brácha judista. Monika pak miluje sportovní aerobik, „maká“ u boleslavské Martiny Wudyové. Ze soutěží v Praze mají bronz i stříbro. Chtějí zlato. Monika už o taťkových výletech za horským dobrodružstvím ví hodně. Ví, že to nejsou jen výlety do Českého ráje, ale doslova a do písmene až někam do Tramtárie. Do neznáma, na dlouho.


„Ze začátku to bylo daleko těžší. Pamatuji se, že když mi bylo někdy kolem dvanácti, tak jsem hodně brečela. Teď už to ale beru jinak, je to součást jeho osoby. Beru to, že je to on, že to prostě dělá, že to je jeho život, že ho to strašně baví. On by bez toho lezení nemohl být. Nepřemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby neodjížděl. A kdyby to tak bylo, tak by to nebyl on. Patří to k němu.


Obáváte se, když se třeba den telefonem nehlásí?
Obava? No, on se nehlásí více dnů. Ale mamka má zprávy.
Dáváte taťkovi něco na cestu? Nějaký talisman? Brácha mu dal dřevěné vajíčko.
Jasně. Před pár lety (Od roku 2003 – skáče do řeči Petr Mašek) jsem mu dala pavoučka na provázku na krk. Pro štěstí. Od té doby ho vozí na každou výpravu. Má ho na krku. Přes rok ho má v bedně, tam, kde má své poklady. A před cestou si ho vezme a zavěsí na krk a sundá ho až po návratu.


Vy netoužíte lézt?
Ale jo, já lezu s tátou po skalách. Jen tak rekreačně. A taky jezdím s kamarádem na stěnu do Sobotky. Jen tak jednou za měsíc.
Takže by vás taťka mohl někam vzít do hor.
Já tam, do hor, nechci. Mne to neláká.


Když taťka odjede na pár týdnů, co si s mamkou o taťkovi vlastně povídáte? Třeba to, že je tady v bytě konečně klid? Nebo že vám to chlapské remcání chybí?
Jen v dobrém, samozřejmě. Mamka má rozhodně obavy. Já se jí ale nedivím. To je pochopitelné, je nervózní, vždyť všechno zařizování po dobu, co tady taťka nebude, je na ní. Kdyby se něco stalo, nemá tady oporu. Z toho je taková nervózní.


A když taťka odjede, je tady asi přece jen větší klid, že?
Když vám řeknu, že to tak není, tak mi stejně nebudete věřit. Opravdu to tak ale není. Já ty dva tři měsíce nemám ráda. Já si s tátou hodně rozumím, mám ho moc ráda, je mi strašně blízký. Když tady není, tak mi tu prostě něco chybí. Není to tady úplné. Je to prostě jiné. Trochu smutnější.

Čtěte také: Loučení Petra Maška s rodinou