Tak jsem do Borče jedno dopoledne vyrazila. Zpočátku jsem si kladla otázky o čem se, s téměř stoletou paní, budu bavit. Ale při setkání mé obavy opadly. Když jsem zastavila před domkem kousek za návsí, všude okolo byl klid, bylo slyšet jen ptáky, protože bylo zrovna krásné počasí.

Zaťukala jsem na dveře, poprvé, podruhé. A nic. V hlavě mi proběhly myšlenky, že se dovnitř nedostanu a mám po setkání s Marií Hlaváčovou. Byla jsem na omylu. Paní Hlaváčová chodí hold pomalu a já jsem byla netrpělivá. Po otevření dveří jsem spatřila malinkou, usměvavou a zářící babičku. Měla i šátek na hlavě, a tak vypadala jako z pohádky. Pozvala mě dál a usadila mě na židli ke stolu.

Po otázkách „kouzelné babičky“, kdo je na ni zvědavý ze čtenářů Boleslavského deníku a sebekritiky, že je stará a nudná jsem se konečně mohla začít ptát já.

Nejdříve přišla řeč na její dětství. Mnoho se nerozpovídala. „Narodila jsem se na Skalsku v jedenáctém roce, o dva roky déle se narodila moje sestra a našeho tatínka vzali do války.“ Více jsem se nedozvěděla. Paní Hlaváčová o sobě mluvila velmi málo, spíše hovořila o mamince a tetě. Bydlely všechny společně a maminka s tetou se o Marii i její sestru staraly. „Válečná podpora nebyla téměř žádná, tak maminka a teta roznášely poštu,“ vzpomíná Marie Hlaváčová.

Marie Hlaváčová se vdávala v devětadvaceti letech. Dost jsem se nad touto skutečností podivila. Dříve to bylo přece jinak než je tomu dnes. Dříve dívky dosáhly osmnáctého roku a už se vdávaly. Nebo se mýlím? Paní Hlaváčová mi to vysvětlila, proč tomu tak bylo. „Rodiče muže měli kovárnu, ale dvě rodiny bychom se tam nevešly, tak se muselo přistavovat. S manželem jsem tedy chodila sedm let jen na rande.“ Nakonec se ale vzali a měli tři děti. Jako by nestačilo, že paní Hlaváčová měla tatínka ve válce. Jejího manžela zavřeli do vězení v Jáchymově. „Problém byl hlavně s dětmi, měly jít do učení a měly zavřeného tátu,“ říká Marie. Vše se nakonec vyřešilo. Přes známé známých se všichni tři dostaly do učení. „Nejstarší syn se vyučil kovářem. Druhý syn šel do Škodovky a dcera se dostala do Sucharu. Bylo to nepříjemné období. Mít tátu ve vězení, neslo to stín na dětech,“ vypráví Marie Hlaváčová.

Nemohla jsem se nezeptat také na to, jak je možné být v devádesáti sedmi letech tak fit. Paní Hlaváčovou má otázka evidentně pobavila. Dlouho se smála. Ale recept přesto prozradila: „Užívám hodně citronu, červenou řepu a bezinky. Vyrábíme si bezinkové víno i bezinkový likér.“

Marie Hlaváčová, i přes to, jaký měla život, vrátila by všechno zpět. „Dnes je na mě všechno uspěchané, dřív bylo vše hezčí a klidnější,“ dodává.
Při vzpomínkách se jí objevovaly jiskřičky v očích, občas se zasmála a občas se pořádně zamračila. To se stalo, když mluvila o tatínkovi nebo manželovi. Občas se zamyslela tak, že zapomněla, co původně chtěla říct, ale jen se tomu zasmála.

Ještě jsem ji poprosila o fotografii. Sundala si šátek, učesala vlasy a s veškerou důkladností si do vlasů dala čelenku. Vyfotila jsem ji venku před domem.
Na rozloučenou mě pohladila a řekla: „Děkuji za návštěvu, poupátko.“ A usmála se.