„Máme úplně obrácený rytmus, nic nás neomezuje, do dvou v noci koukáme na televizi, ráno spíme do osmi, devíti. Ale jinak je to smutná doba,“ říká Jaroslava Kuklová, která pracuje v nyní zavřeném bufetu v Železné ulici.
Podnik, který býval dříve stále plný zákazníků, zůstává opuštěný už od loňských vánočních svátků. Jaroslava Kuklová je tedy doma už skoro tři měsíce. „Beru to jako přípravu na důchod a na to, jak budeme s manželem spolu čtyřiadvacet hodin denně,“ vysvětluje s nadsázkou.
Šestasedmdesátiletý Jiří Kukla je známý jako pořadatel sportovních akcí, kterých má na kontě stovky. Stále je v pohybu, v kondici se udržuje třeba jízdou na kole nebo hraním tenisu. Teď však své záliby provozovat nemůže. „Bojím se chodit ven. Cvičím alespoň doma,“ říká Jiří Kukla, který musel už loni oželet mistrovství světa veteránů, halové i venkovní závody byly odvolány.
Trénink má rozdělený do dvou etap, ranní a odpolední. Sklapovačky, kliky, dřepy, výskoky… A běh po schodech, dvakrát za sebou až do sedmého patra.
Pro Kuklovy sice znamená současné domácí vězení obrovský stereotyp, ani po dlouhých letech u nich ale neřádí ponorková nemoc.
Zato s covidem už se setkali. Ve velmi těžké formě zasáhl jejich dospělé příbuzné, v lehčí pak děti. Sami zřejmě onemocněli na podzim. Oběma bylo tak zle, že řadu dní jen proleželi. Dokonce se nedokázali dostat ani na test.
„Když mne pak skoro po čtrnácti dnech snacha odvezla na vyšetření, tak jsem byla negativní. I tak jsme se z toho dostávali měsíc, trápil nás hlavně kašel,“ vzpomíná Jaroslava Kuklová, která měla jít v lednu na operaci kolene, protože má artrózu, zákrok byl ale nemocnicí kvůli nepříznivému vývoji epidemie odložen.
Jejího manžela teď čeká očkování. Patří do skupiny 70+ a navíc má ještě diabetes. Čtyřikrát denně si musí píchat inzulín.
Manželé si teď nejvíce ze všeho přejí, aby se situace vrátila do normálu. Na jaře by také rádi jezdili na chatu, kterou mají hned za hranicí libereckého okresu.
