Selská usedlost patřila rodině Jany Mertové od počátku. Přestože ona sama se narodila v Praze, přenádherný venkovský dům postavili kolem roku 1690 její předkové. V Sudoměři žije od roku 1991, ale o tom, že jí to je souzené, svědčí i fakt, že pražská ulice, v níž se narodila, se jmenuje Sudoměřská.

Nápad na to, že si doma zařídí galerii, vznikl poté, kdy před pár měsíci končila výstava jejích obrazů v Úštěku. „Ten prostor, kde byly vystavené, byl hodně podobný, a tak mě to inspirovalo. Navíc jsem v celém domě sama, protože syn se nedávno odstěhoval. Tak jsem přemýšlela, co s prázdným patrem, a napadla mě galerie," vypráví Jana Mertová.

A jelikož všechno, co dělá, dělá s veškerou vehemencí a nasazením, jala se svůj plán realizovat. Vyklidila celé horní patro, které částečně sloužilo jako odkladiště nepotřebných věcí, a vznikl zde úžasný prostor, který jako by byl pro galerii stvořený.

V první místnosti aktuálně vystavuje obrazy českého umělce Jana Funera, v další jsou k vidění její vlastní díla, a součástí prostoru je i její „malovna", kde tvoří.

Páteční vernisáž a slavnostní otevření bylo určeno pro obyvatele Sudoměře, tedy Janiny sousedy a kamarády. Ti krátce po sedmé celý prostor zaplnili, a nešetřili superlativy. „Máš to tady moc krásné, vůbec bych to nepoznala, úplně se celý prostor rozsvítil," chválí novou galerii její kamarádka Dana, která dorazila jako první. Nadšení jsou ale všichni návštěvníci, a hostitelka září štěstím, protože si splnila sen.

Galerie Jasmína je v Sudoměři otevřena každý pátek, sobotu a neděli, a do budoucna tu její majitelka plánuje i venkovní posezení. A o tom, že je to skutečně pro radost, svědčí i to, že vstupné nevybírá. „Chci lidem ukázat něco hezkého a trošku zpropagovat Sudoměř," uzavírá Jana Mertová.

Výtvarnice Jana Mertová: Sudoměř mi byla souzená, jsem tu šťastná

Přestože Jana Mertová absolvovala hotelovou školu a posledních patnáct let pracovala jako finanční poradkyně, osud jí zavál k malířskému stojanu. Kudy vedla její cesta od štětce v ruce až k vlastní galerii?

Když jsem se vás ptala, jak dlouho malujete, čekala jsem obligátní odpověď, že od dětství. Vyrazila jste mi trochu dech…

Je to tak, maluju teprve od roku 2014. Za tu dobu jsem namalovala asi 140 obrazů, protože když něco dělám, dám do toho všechnu energii, které jsem schopna. Ráda ale vyrábím rukama, to mě vždycky bavilo. Absolvovala jsem kurz Uvolnění kreativity, a s nadsázkou říkám, že mi to tu kreativitu uvolnilo nějak moc.

A začala jste malovat?

Ještě vlastně ne, ty náhody pokračovaly. Kamarádka mi volala, že v Úštěku v bazaru mají malířský stojan, takový ten poctivý, zacákaný, s patinou. Já jsem ho tehdy chtěla jen jako dekoraci, a tak jsem pro něj vyrazila. Byl obrovský, nešel dát do auta, a tak jsem poprosila kolemjdoucího pána, jestli by mi nepomohl. Dali jsme se do řeči, on se vyptával, jestli maluju, jestli mám stránky, jestli vystavuju… Já jsem mu pořád odpovídala, že ne, a on mi nevěřil. Doma jsem si pak řekla, že když si o mně ten člověk myslí, že maluju, proč bych to vlastně nemohla dělat? A bylo to… Od té doby maluju.

Takže to nabralo grády?

Přesně tak, za pár týdnů jsem tomu pánovi volala: „Tak pane Vašíčku, už maluju." Přijel se podívat a docela koukal. Tehdy jsem namalovala třeba deset obrazů za týden! Od té doby jsem ušla docela dlouhou cestu, obrazy jsme vystavovala v Mělníku a nedávno v Úštěku. Na podzim chystám výstavu v Praze.

Prodáváte své obrazy?

Povedlo se mi na té výstavě několik obrazů prodat, a je to neskutečný pocit. To, že někomu stojí za to sáhnout do peněženky a zaplatit za vaše dílo, je prostě úžasné. Nejde ani tak o ty peníze, ale o ten pocit. První obraz, který jsme na výstavě u toho Úštěku prodala, si koupili úplně cizí lidi, to se cení.

Co vás inspiruje?

Víte, že ani nevím? Když si stoupnu k plátnu, tak nemám tušení, co na něm nakonec bude. Mám ráda auta, hlavně historická, mám i jednoho veterána, takže často maluju auta. Ale i domečky, motýly… Je pravda, že když jsem viděla film Frida, který mě naprosto zasáhnul, tak jsem dojmy z něj musela přenést do obrazu. Ale obvykle je to spíš tak, že ruce malují samy, hlava do toho moc nezasahuje. Mám ráda barvy a jednoduchost, a baví mě nedokonalost. Dokonalé věci jsou nudné.

A jak berou vaši proměnu v malířku vaše děti?

Zpočátku byly trošičku v šoku, ale musím říci, že jsou zlaté a podporují mě. Oni sice tyhle tendence nemají, ale třeba syn mi namaloval k narozeninám obraz, což mi udělalo obrovskou radost. Třeba to v sobě časem také najdou.