Hana Vidlařová: Můj manžel, Jaroslav Vidlař dětem nic neodpustí. Je na ně velmi přísný. Děti ale za ním jdou a musím říct, že mu věří.

Kašpárek a Jitřenka, dva divadelní soubory, které zcela originálním způsobem hrají černé divadlo. Pracují pod vedením manželů Vidlařových. Kašpárek je pro malé, začínající děti a většina z nich pak přechází do Jitřenky, odkud ve většině případů odcházejí někteří na střední a někteří na vysoké školy. „Odchody z Jitřenky nás již několikrát potkaly. Další a zásadní odchod nás čeká příští rok. To se nám vlastně úplně rozpadne Jitřenka. To pak musí ti mladší z Kašpárku zabrat a nahradit je. Musím říct, že se tohoto úkolu vždy zhostili se ctí,“ říká Hana Vidlařová.

Právě s Hanou Vidlařovou jsme si povídaly o práci v souboru a o sedmém festivalu pana Pipa, jehož jsou s manželem Jaroslavem Vidlařem pořadateli.

Hrajete s dětmi černé divadlo. V čem je jiné a specifické?

Děti hrají s loutkami. Mají černé oblečení aby nebyly vidět a vodí loutku. Ne ale jedno dítě, ale třeba tři až čtyři. Je to samozřejmě náročné aby se zkoordinovaly všechny pohyby, děti se musí dobře sehrát. Některé dítě i loutku mluví. Mnohdy ale mluví dítě, které je úplně mimo loutku a to je pak ta rozdělená interpretace pro všechny ještě těžší.

Kdo stojí za úspěchy souboru, kromě vás?

Tak určitě Alena Holíková, která s dětmi nacvičuje, ale hlavním mozkem a tím, kdo vše řídí je režisér, můj manžel, Jaroslav Vidlař, který již téměř šedesát let spolupracuje s Českou televizí na pořadu pro děti, který všichni dobře znají, Studio kamarád. Já sice mohu naučit děti například zřetelně mluvit, ale on je naučí myslet divadelně.

S čím se představíte na letošním festivalu pana Pipa?

Máme zkušenost, že když se jede na festival s novou věcí, není to ono. Musí to být představení, které mají děti zažité. Letos se tedy představíme s pohádkou Skákavá princezna. Tu děti hrály v roce 2003-2006, ještě jako členové Kašpárku a nyní si ji zahrají již jako velcí z Jitřenky. Oni se totiž chystají soubor opustit a tak si přály na rozloučenou zahrát právě tuto pohádku. Hned po festivalu se s touto pohádkou chystáme na festival do Prahy, kam jezdíme pravidelně.

Bude letošní ročník festivalu něčím výjimečný?

Doposud jsme mu dali prostor na dva dny, ale letos jsme termín rozšířili na dny tři. Poskytneme tak větší komfort divákům, hercům i lektorům, kteří s dětmi po představení mluví a radí jim, kde se zlepšit, nebo jak by se daly dělat některé věci jinak. To, co výjimečné není je to, že náš festival je nesoutěžní. Chceme aby si hraní děti užily s chutí, bez jakékoli rivality.

Nesoutěžní festival? To byl váš nápad?

Ano, jezdili jsme s dětmi po festivalech, které jsou běžně soutěžní. Ta rivalita a následná kritika od poroty, byla mnohdy natolik silná, že to děti neunesly. Jsme přesvědčeni, že to není dobré. Ojedinělé je také to, že i lektoři z řad profesionálních herců, většinou z městského divadla z Mladé Boleslavi a jednoho loutkoherce si zveme z Prahy a právě ti po jednotlivých představeních dětem radí a to jsou rady k nezaplacení. Na soutěžní festivaly podle nás patří děti, starší, které mají něco za sebou a které to již unesou.

Kde vznikl název pana Pipa?

Autorem loga Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi je akademický malíř Stanislav Holí. To je to sluníčko, které nás všude provází. To jsou ty věci, které my můžeme používat, protože Stanislav Holí se stal v roce 1993 kmotrem domu dětí. Já jsme ho tehdy, jako ředitelka DDM požádala o kmotrovství a on tuto nabídku přijal. A tím pádem jsme získali jeho benevolenci používat jeho kresby při naší činnosti. Když jsme pak hledali pro náš festival nějaký námět, nějaké logo, tak můj manžel přišel s tím, že by to mohla být právě ta figurka pana Pipa, který má tak rád život, který má rád lidi a umí se na život dívat očima plnýma fantazie. Takže takhle vznikl název pro náš festival.

V pondělním tištěném Boleslavském deníku najdete navíc rozhovor s členkou souboru Jitřenka Annou Lhoťákovou.