Přesto u něj nastal zlom, který se zapsal do novodobých dějin Mladé Boleslavi.

K činu ho vyburcovalo útržkovité informování televize o událostech v Praze. „V tu chvíli jsem věděl, že je potřeba něco udělat. Ještě večer po zpravodajské relaci jsem sedl ke stolu a začal psát prohlášení. Bylo výzvou k pokojnému řešení situace, k dialogu mezi veřejností a komunistickou stranou," popsal začátek iniciativy dnes čtyřiačtyřicetiletý Stanislav Fořt.

Prohlášení si ale pro sebe nenechal. Hned následující den s ním vyrazil mezi studenty ekonomické školy. „Přečetl jsem ho sotva ve dvou třídách a už jsem skončil na koberečku v ředitelně," vypráví Stanislav Fořt.

K tomuto kroku ho vedla zřejmě mladická nerozvážnost, ale také euforie, nadšení, naděje. „Později jsem se dozvěděl, že mladoboleslavský výbor komunistické strany jednal o tom, aby mě vyhodili ze školy. Naštěstí se to ale nestalo," naznačuje.

Strach z budoucnosti ho ale neodradil od dalšího šíření myšlenek. A kde jinde než mezi studenty. Jeho iniciativa se setkala s obrovskou odezvou, hlavně u dívek. Všechny byly k tomu, co společně dělali, maximálně loajální a vyjadřovaly velkou podporu. „Nebyl problém cokoliv zařídit, obejít, roznést či přepsat přes kopírák. Vzpomínám například na Lenku Noskovou, která byla předsedkyní středoškolského SSM (socialistický svaz mládeže). Byla odvážná. Nebýt jí, zřejmě bych svých snah nechal," říká dnešní živnostník.

Jeho další cesta vedla na faru Československé církve husitské. V úzkém kruhu lidí probíral další postup. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy v Praze vzniklo Občanské fórum. A bylo rozhodnuto. Díky iniciativě faráře Antonína Jelínka, Marušky Kautské, Petra Pospíšila, Ladislava Hrázského a Stanislava Fořta se zrodilo i v Mladé Boleslavi.

V Praze mezi tím události gradovaly, do regionů začínali jezdit herci a rozšiřovat mezi lidmi povědomí o politické revoluci.

Společně se jim podařilo zapojit boleslavské střední školy do generální stávky. Zorganizovali také průvod středoškoláků, který táhl ulicemi Mladé Boleslavi a končil pod okny bývalého ONV (okresní národní výbor) na Staroměstském náměstí. „Ladislav Hrázský v budově výboru vyzval jeho předsedu Vítězslava Zajíčka k odstoupení zatímco já z jeho oken moderoval shromážděné středoškoláky," popisuje s tím, že tehdy se z davu linula známá dětský píseň, jejíž slova významně změnila smysl Zajíčku, ve své jamce sedíš sám. Studentům se jejich přání opravdu vyplnilo. Vítězslav Zajíček odstoupil.

To obrazně řečeno otevřelo okno radnice Stanislavu Fořtovi: „Byl to krásný pocit, když jsem seděl v okně, houpal nohama a všem tuto informaci oznamoval," vzpomíná s úsměvem.

Generální stávka ale ukázala, že lidé o revoluci stojí, že už si tady nikdo nic nedovolí. V ten okamžik se přestal bát. Byl rád, že konečně po týdnu jednání může mít klidné spaní. Psal se pětadvacátý listopad a začínala se psát nová historie.

Jenže. Jak revoluční události běžely, začal se Stanislav Fořt pomalu stahovat. „Neměl jsem politické ambice a procesům, které zde probíhaly, jsem úplně nerozuměl," vysvětluje. Navíc byl z následků, které s sebou nesla revoluce, částečně i zklamaný.

Uvědomil si, že český národ má sice mezi sebou statečné lidi, ale není morálně ani politicky konzistentní. Vnitřně nebyl spokojený s tím, že někteří komunisté radostně svlékají starý kabát, oblékají se do nového a na klopě nosí placku Občanského fóra.

„Říkal jsem si, že jsem mladej, nerozumím tomu a nemám právo nikoho z ničeho obviňovat, protože nevím, co předcházelo tomu, než vstoupili do strany. Možná to bylo kvůli dětem, možná jen aby se měli lépe," zdůvodňuje po letech dřívější rozhořčení.

Jakmile byla 6. prosince první možnost vycestovat, využil toho. S kamarádem vzali batoh na záda, nechali si vyplatit sto šilinků, na které měl nárok každý český občan, a v Dolním Dvořišti navzdory tuhým mrazům stopovali. Brali směr Linz a Salzburg. Chtěli se podívat, jak to vypadá ve vysněném Rakousku.

„Splnil se mi sen. To, co jsem chtěl a co jsem od toho očekával, jsem si v danou chvíli splnil, byť následný vývoj nebyl ideální. Musíme si uvědomit, že v zemích, kde v minulosti proběhly revoluce, věci také nešly k normálu tak rychle, jak by si lidé představovali," uzavírá vzpomínání.