Úzká, prašná silnička se klikatí jako had podél pobřeží. Vlny se tříští o skaliska rámující malé zátoky s oblázkovými plážemi. Daleko na obzoru z moře vystupuje pás pobřežního pohoří, po naší pravé ruce stoupají hustě zalesněné hory. Severní špice poloostrova Coromandel si právem zasloužila stát se přírodní rezervací.Zátoka Fantail Bay je cílem naší cesty. Rozkládá se pod nejvyššími horami poloostrova Moehau Range stoupající skoro tisíc metrů z vod Tichého oceánu. Potok, stékající z hory, ústí přímo na pláži, kde chceme tábořit. Má to být ideální místo s překrásným západem slunce.

Počasí nám přeje a těžko věřit, že jsme zde uprostřed zimy. Na to by se ale ihned, při prvém skočení do moře, přišlo.

Stav cesty se čím dál tím víc zhoršuje, hluboké kaluže nasvědčují tomu, že zde před nedávnem silně pršelo. Čerstvé stopy po nějakém vozidle žádné.

„Tady někde zapadnout by znamenalo na dlouho zkejsnout. Nedá se mluvit o hustém provozu," prohodí sarkasticky Jakub.

„Raději se soustřeď na řízení, abychom tu opravdu nezkejsli," rozkazuje Lenka synovi, který smí sedět za volantem pouze tam, kde se moc nejezdí. Řídí sice výborně, ale na řidičák je pořád ještě moc mladý.

Cesta pomalu klesá až skoro na úroveň moře, kde křižuje potok. Na tomto místě před námi zeje široká a hluboká díra, potok tu odnesl mostek i s kusem vozovky.

„Tak tady naše cesta končí!" řekne zklamaně Lenka.

Podívám se do mapy, k Fantail Bay to už není moc daleko. Cituji druhou část titulu knihy o Huascaránu, kterou jsem nedávno četl: „Ne, tady cesta začíná." Pozoruji nechápavý pohled manželky a dodám: „Vždyť do zálivu můžeme jít po svých. Do večera se tam musíme dostat."

Můj návrh je zbytkem rodiny jednohlasně odsouhlasen. Sbalíme ruksaky, stany, karimatky, spacáky a jídlo na tři dny. Auto odstavím na malém palouku a vyrazíme po břehu, přímo podél moře. Silnička odtud totiž stoupá a vzdaluje se od pobřeží.

Břeh je dobře schůdný, jdeme po oblázkové pláži, na které jsou roztroušeny ohromné zaoblené balvany. Pobřeží je divoké a členité, stráně nad mořem jsou hustě porostlé stromy a keři.

„Teď se mi to líbí víc, než dřepět v autě," libuje si Veronika a mašíruje jako první.

„Asi máš moc lehký ruksak, když se tak ženeš, počkej, přidám ti ze svého!" brzdí sestřinu aktivitu Jakub.

Kilometr po kilometru necháváme za sebou. Občas musíme přelézt skálu, která padá přímo do moře, ale za ní se hned otevírá nová zátoka, jedna hezčí než druhá.

Do západu slunce zbývají ještě dvě hodiny, kdy se před námi otevře další, tentokráte větší záliv. Všechny, nad kterými jsme zatím procházeli, byly pěkné, ale tomuto nemohou konkurovat, Pláž z oblázků končí skalisky bizarních tvarů, uprostřed protéká divoký potok, vlévající se do moře, a na té straně, kde stojíme, vybíhá skalnatý mys, o který se tříští vlny příboje. Před skalisky je rovinka pro postavení tábora pod dvěma, zřejmě již hodně starými stromy. Dřeva na topení dostatek, a pitná voda z potoka v blízkosti.

„Přesně tak, jak na fotce u Kena!" volá Lenka. „Tady bych si přála strávit dovolenou!"

„Tak si myslím, že ten pochod stál za to," libuji si. „Musíme sebou ale hodit, abychom měli do večera stany postavené!" O Fantail Bay jsme se dozvěděli od Kena, mého starého kamaráda. Před necelým týdnem jsme jej a Bonni, jeho manželku, navštívili v zálivu Bay of Islands, kde bydlí.

Dlouho jsme se neviděli, ale připadalo mi, jako by to bylo před nedávnem, co jsem u nich společně s Kenem včelařil. Vše tam bylo při starém, jen s tím rozdílem, že místo jejich tenkrát malé Jane, tam běhala skoro stejně stará vnučka. Na fotografiích, které nám ukazovali, mě zaujal právě tento záliv, ve kterém s jachtou nedávno kotvili. Jejich plachetnici jsem před mnoha lety ze Šalamounových ostrovů na Nový Zéland kormidloval a pořád je ještě ve výborném stavu. Moji přátelé ale už nedělají tak dlouhé cesty jako tenkrát, když Jane ještě nechodila do školy.

Netrvá to dlouho, stany stojí, spacáky a karimatky jsou rozbalené, v hrnci nad plameny vře voda, aby nám mohla Lenka připravit horolezecké jídlo k večeři.

Všichni čtyři pak sedíme na pláži a pozorujeme západ slunce. Mraky nad námi se barví těmi nejsytějšími barvami od žluté přes červenou do fialové.

„Není to tu božský?" povzdychne si zasněně Lenka. „Na Aljašce byly západy krásné, ale tady jsou ještě o kus lepší!"

„Podívejte se ale na sever, tam mi to zas tak božský nepřipadá!" vytrhne nás Jakub z rozjímání.

Otočím hlavu a úplně se vyděsím. Jako strašidelná černá hradba se nad horizontem na konci poloostrova a nad horami za námi zdvihají mraky nevěštící nic dobrého.

„Mám dojem, že nám tady brzo sprchne," konstatuje Veronika.

„Ten dojem mám taky. Bude to šupec!" přitakám dceři a dodám: „Naštěstí jsou naše stany zaručeně vodotěsné. Musíme teď fofrem spakovat kuchyň, bude to tu co nevidět."

Stany jsou postaveny pečlivě a dobře zakotvené. Zdvihá se vítr, který se permanentně stupňuje. Za chvíli je to vichřice, jakou jsem už dlouho nezažil. Poryvy větru jsou tak silné, že si člověk musí myslet, že švy povolí a stany budou na cáry.

Veronika ve vedlejším stanu má strach, a tak se s Jakubem přestěhují k nám. Sedíme jeden vedle druhého a vyčkáváme, co bude dál. A za chvíli to začne. Připadá mi, jako by nebe otevřelo svá stavidla.

Kde se všechna ta voda tam nahoře bere, je mi záhadou. Mys je však celý až po skaliska na špici z oblázků, takže záplavy, které na nás padají, mizí mezi nimi a prosakují do moře.

Jak rychle průtrž mračen přišla, tak také brzy končí. Bouře se žene dál jižním směrem a od severu se obloha začíná pomalu vyjasňovat. S mořem je to však úplně naopak! Běsní s čím dál tím větší intenzitou. Tak velké vlny jsem snad viděl jen jednou v zimě na Havaji. Zřejmě nejsilnější bouře řádila nad otevřeným oceánem a teď sem docházejí dozvuky toho, co se tam odehrálo.

Vlny se řítí do zálivu a s ohlušujícím rachotem se rozbíjejí o skaliska mysu, před pláží se převracejí a voda se žene nahoru, až k jejímu nejzazšímu konci, kde se pak ztrácí. Je sice už noc, ale pořád dost světla, abychom mohli všechno pozorovat ze stanu. Jako by se živly spikly proti našemu tábořišti, které mi včera připadalo absolutně jisté.

A mé obavy vysloví Jakub: „Když to půjde takhle dál, nebude dlouho trvat a celý mys zmizí pod vodou."

„Tys rozhodl, že tady postavíme stany!" osopí se na mě Lenka: „To tě po zkušenostech z Aljašky nenapadlo, že by to tady mohlo být při přílivu zaplavený? A pokud vidím, tak právě začíná!"

„No samo, že jsem na všechno myslel, pořádně zkontroloval, kam voda při přílivu dosahuje, ale kdo mohl tušit, že přijde snad nejhorší bouře roku a že se moře promění v peklo?!"

Skaliska na špici mysu úplně mizí v zuřícím příboji a zpěněná voda se dostává ke stanům již natolik blízko, že nezbývá nic jiného, než přiznat chybu a kousnout do kyselého jablka.

„Bohužel se nedá nic dělat, štve mě to pořádně," začínám pomalu, „ale budeme to tady muset zabalit a postavit stany tamhle na výšině," ukážu k pahorku, který se rýsuje proti nočnímu nebi. „Nahoře je plácek pro dva stany."

Místo odpovědi následuje pouze sténání zbytku mé rodiny. Bereme to jako osud a začínáme s pakováním. Stany jsou promočené a za světla baterky to nejde nejlépe. Na nové místo by se jistě oba stany vešly bez problémů, ale terén je opakem toho, co bychom si přáli.

Lenka rozhoduje: „Postavíme jenom jeden, však se do něj vejdeme. Za osm hodin bude bílý den, tak to nějak přežijeme."

Nocování to je víc než nepohodlné: spíme na nerovném podkladu a k tomu jsme namačkáni jako sardinky, ale přestěhování bylo zaručeně potřeba. Tam, kde včera stály naše stany, nalézáme ráno čerstvě naplavené chaluhy. Celý mys musel být v brzkých ranních hodinách pod vodou.

Nový den nás přivítá pochmurným počasím, které nevypadá na to, že by se mělo rychle zlepšit. Od původně plánovaného výstupu na Mount Moehau upustíme. Ve větru sušíme stany, sbalíme ruksaky a vydáme se na zpáteční cestu.

Po návratu k naší bázi na čtyřech kolech Lenka celou akci zhodnotí slovy: „Nemůže být vždycky posvícení. Ta noc a dnešek nestály za nic, ale včerejší túra a západ slunce ve Fantail Bay byly úžasný! Musíte uznat!"

Sám k tomu dodám: „Ale ještě mnohem lepší to může být zítra. Přejedeme poloostrov na východní stranu do Mercury Bay a tam vás dovedu na místo, že budete teprve valit oči. Do Cathedral Cove, kde jsem už jednou byl. Stanovat se tam nesmí, tak nás už nic nevyplaví."

„A co tam je?" skočí mi do řeči nedočkavá Veronika.

„Představ si kolmé bílé pobřežní skály, do nich jsou zaříznuty dvě malé zátoky s nádhernými pískovými plážemi. A ty jsou propojené skalním obloukem. Podle něj jsou pojmenované. Pod obloukem to vypadá jako v katedrále. Touto ohromnou dírou se budeme dívat do vedlejší zátoky, na ještě hezčí pláž," řeknu a pokračuji: „Na jejím konci se tyčí mohutná skalní špice. Jedním slovem úžasné azurové moře, bílé skály a k tomu, doufejme, i sytě modré nebe."

AUTOR: LEOŠ ŠIMÁNEK

Leoš Šimánek přiveze svou monumentální diashow opět do Kulturního domu v Mladé Boleslavi. Akce se koná v neděli 2. prosince od 17 hodin.