Po mládí na Ukrajině, začátku druhé světové války, internaci v zajateckém táboře a působení v partyzánském oddílu se dostal do Rudé armády, odkud přešel k Čechoslovákům. Mezi nimi se z něj stal také letec.

Jaký byl život na gruzínské letecké základně?
Měli jsme svoje vlastní malé velení a dostávali jsme týdně půldenní volno. Tehdy jsme chodili na bazar, kupovat si něco málo na přilepšenou. Lákalo nás dozrávající víno na vinicích, ale když jsme se k němu dostali, latríny nikdy nebyly dost blízko. Na základně jsme se seznámili s takovým sympatickým a vzdělaným mladým Arabem. Někdo zjistil, že je to syn íránského panovníka Rézy Pahlaví, což on potvrdil. Byl skromný, plnil stejné úkoly jako my, akorát na víkend létal domů do Teheránu.

Neslo přátelství s takovým prominentem nějaké výhody?
Jednou nám poslal řidiče, který nás měl odvézt někam k řece. To se pro spoustu z nás stalo osudným. Krajina kolem byla močálovitá a všude se hemžily mraky komárů. Ochablí vojáci byli náchylní k onemocnění, a tak jsme se já i mí dva kamarádi zanedlouho zmítali v horečkách v nemocnici v Tbilisi. Zameškali jsme výcvik a po uzdravení jsme byli odesláni rovnou na frontu ke Krosnu, kde se rozbíhala Dukelská operace.

Tam jste byl raněn, že?
No jo, tady na hlavě mám jizvu. Dvanáct centimetrů. Dostal jsem to ještě před Duklou. Nevěděl jsem o sobě asi týden. Chlapi mi utrhali rukávy a hlavu mi zavázali. Jenže tak se mi do rány dostaly vši a ty pěkně žraly. Doktor říkal, že kdyby ta rána bylo o centimetr hlubší, už bych tady nebyl. Nebylo to ale moje první válečné zranění. Předtím jsem to koupil ještě do obou nohou. Cítím to dodnes. Trefilo mě pět střepin z granátu. Kvůli nim mám dnes trochu problémy s delší chůzí.

Přes Duklu jste pokračovali s armádou do Čech.
Přišli jsme na Moravu směrem od Zlína. Tam to bylo vítání. Němce jsme zahnali a Moraváci nás hostili koláči, nalévali slivovici. Koláče jsme léta nejedli a ta slivovice. Nejlepší, jakou jsem kdy pil. Byl duben, vedro a my byli zpocení a pokrytí prachem. Místní ženy nám nosily vodu, my se myli a vše to bylo moc krásné.

Jaké to pro vás bylo přijít poprvé do Československa?
Celý život jsem prožil na Ukrajině, v Československu jsem nikdy nebyl. Doma jsme ale vždy mluvili česky, takže když jsem slyšel češtinu ze všech stran, cítil jsem se jako doma. A pak už bylo vše lepší. V nějakém městě nás potom hostili dva dny, udělali zabíjačku, něco neskutečného.

Co váš bratr Jaroslav? Kdy jste ho viděl naposledy?
V roce 1943 jsme se rozloučili, políbili a pak už jsem ho nikdy neviděl. Padl. Byl to dobrej chlap, chytrej. Měl vystudovanou tříletou zemědělskou školu, což dneska nevypadá nijak extra, ale v té době a navíc v Rusku to bylo něco. Byl o dva roky starší. O jeho konci mi vyprávěla maminka, která si ho vyzvedávala v nemocnici. Granát mu utrhl ruku v rameni a dnes leží tam u nás na Ukrajině na hřbitově. Poprvé jsem ho tam byl navštívit, když jsem utekl z lágru a vracel se přes Bělorusko domů. Na hřbitov šel smuteční průvod, cesta byla rozbahněná a Jaroslav tam ležel.

Poslední část rozhovoru, v níž bude Rostislav Kubišta vyprávět o svých poválečných osudech, přineseme opět za týden.