Vzpomínáte zvlášť silně na nějaký okamžik odboje?
Na to, jak jsem zachránil život jednomu Němci. Ten kluk ležel ve stráni pod cestou a já skočil z takového houští skoro jemu do náruče. On měl nabito, já také. Dívali jsme se na sebe ze tří, čtyř metrů. On nevystřelil, já taky ne. Neřekli jsme si ani slovo. Možná to bylo i několik minut. A když pak utíkal z toho kopce dolů, mohl jsem ho zastřelit kolikrát. Ale neudělal jsem to. Protože mě uviděl první, a přesto mi daroval život, daroval jsem mu ho také. Měl jsem velké přání se s ním jednou po válce sejít.

Do Československé zahraniční armády jste se dostal z Rudé armády. Jaké to tam bylo?
Moc se mi tam nelíbilo. V listopadu 1943, kdy jsem do ní vstoupil, jsme neměli ani chleba. Když nám pak kousek dali, osolili jsme si ho a políbili ho ze všech stran. To byl tak dobrý chleba. Byl černý, žitný, dodnes nejlepší chléb, jaký jsem kdy jedl. Asi proto, že ho bylo tak málo.

V sovětské armádě jste sloužil na jaké pozici.
Jako tankový odstřelovač.

Rusko bylo a je proslavené pitím alkoholu. Jak to s ním bylo v armádě?
Na vojně jsme vypili všechno. Ředili jsme si všechno špiritusem a snad jsme pili i to, na co jezdily náklaďáky. Nebyli jsme ale alkoholici, neholdovali jsme tomu. Potřebovali jsme ale, aby se nervová soustava alespoň občas zbavila toho věčného napětí. Spali jsme potom v příkopech. Mně osobně se stalo, že jsem se jednou tak namazal, že jsem pak ležel snad pět dnů někde ve sklepě. Na bramborách. Chlapi mě hledali a někdo jim řekl, že jedna mrtvola leží dole ve sklepě. Přišli pro mě čtyři kluci s lopatami, a že mě jdou zakopat. V tom si jeden všiml, že dýchám. Byli jsme natolik unavení a hladoví, že tam, kde jsme lehli, jsme usnuli. Kolikrát nám musela stačit hodina a pak zpátky do služby.

Váš přechod do Československé armády proběhl bez problémů?
Když jsem se dozvěděl, že naše armáda je nedaleko místa, kde bylo tehdy ležení sovětské armády, šel jsem za velitelem a prosil ho, aby mě pustil. Vůbec mě nechtěl pochopit, ale nakonec jsem přece jen přestoupil. Připojil jsem se k československým partyzánům pod vedením kapitána Nálepky, kteří se vraceli k československým jednotkám z Běloruska. Dostal jsem se konečně do armády, kde se mluvilo česky. Můj první oběd byl neskutečný – knedlík, omáčka a kousek masa. To jsem neviděl tři roky.

Co následovalo?
Přejezd do Besarábie, k rumunským hranicím, kde nás čekal výcvik. Po absolvování toho základního jsem byl jako vzdělanější člověk poslán do školy pro spojaře v Kamenci Podolském. Pak jsem se stal velitelem družstva. A pak jsem se stal letcem.

Letcem? Z tankisty a spojaře ještě letcem?
No ano, já jsem vlastně válečný pilot. Létal jsem na sovětské stíhačce U2. Při čtení večerního rozkazu jednou přečetli moje jméno, ráno mě naložili do náklaďáku a odvezli k prohlídce. Obstál jsem na výbornou. Pak nás vlaky odvezli na Kavkaz do Gruzie, do horské letecké posádky Těloví. Nesměli jsme tam chodit za děvčaty, pohlavní choroby tu byly hodně rozšířené. Kdo by se nakazil, hned by putoval na frontu.