Farář Kamil Škoda převzal bělskou farnost letos na jaře po tragickém úmrtí svého předchůdce. Za tu poměrně krátkou dobu stihl spoustu věcí, i když on sám tvrdí, že se nic až tak závratného nestalo.

Připustil však, že se kostel nejspíš více otevřel veřejnosti, zejména mladým lidem. Na některé zvyklosti svého předchůdce Jana Nepomuka Jiřiště navázal, jiné fungují pod jeho „taktovkou" trochu jinak.

V Bělé se objevily názory, že nejste přístupný kulturním akcím konaných v kostele. Ono tedy už slovo akce příliš ke kostelu nesedí. Jak to tedy je?
Kostel je bohoslužební prostor. Je to místo setkání s Bohem, je to místo pro modlitbu a tudíž všechno, co se v něm odehrává, by mělo být s tím spojeno. Rozhodně není určen pro kulturní akce jako takové. Na druhou stranu, otevřít kostel například nahodilé skupince lidí, ale i jednotlivcům, pokud to v danou chvíli je možné, to rád udělám. Pokud mi to v takový moment čas dovolí, rád poskytnu i výklad a zodpovím případné otázky návštěvníků. Ale jistě, v některých kostelech se konají nejrůznější akce. Kostely je ale potřeba rozlišovat.

Jestli tomu dobře rozumím, nemůžeme tedy například srovnávat boleslavský kostel sv. Havla v s tím bělským? Záměrně zmiňuji havelský, protože právě tam se akce konají.
Přesně tak. Náš kostel je katolický, kostel sv. Havla spravuje evangelická církev. Od toho se pak také vše odvíjí. Nejhorší je, když se – byť v již nepoužívaném kostele – konají akce, které jsou přímo proti víře i prostoru jako takovému (spiritistické seance apod.). Osobně mám rád vážnou hudbu, ale půjdu si ji raději poslechnout na místo, kam patří, i když není nijak proti víře .

Co tedy ano a co už ne? A buďme teď velmi konkrétní.
Jde vždy o to, aby byla ctěna posvátnost místa. Ono prostě nestačí, že se jedná třeba o velmi kvalitní kulturní aktivitu, které si osobně velice vážím a rád na ni kamkoli zajdu. Je třeba ale rozlišovat co je duchovní a co už kulturní. V momentě, kdy se jedná o duchovní hudbu, není žádný problém, aby se objevila v kostele.

Jak to kupříkladu bude o letošních vánočních svátcích? Zazní v bělském kostele vánoční koledy?
Co se týče vánočních koled, ty by správně v kostele měly zaznít v době vánoční, tedy od 24.prosince. Ono zkuste chodit s pomlázkou například o čtrnáct dní dříve, to také nejde. Před svátky vánočními se ale tak nějak přivírají oči a koledy se objevují o několik dnů dříve. Takže tedy vánoční koledy a kostel k sobě patří. Většina z nich jsou vlastně duchovní písně, jsou to mešní písně a v době kolem Vánoc běžně o mších zní. V Bělé by se letos měl konat i adventní koncert, ale ne přímo ve farním kostele, nýbrž v kostele klášterním.

Zmínil jste, že se kostel v letošním roce více otevřel veřejnosti, zejména pak mladým lidem. Co si pod tím mám představit?
Konala se tady setkání Antiochie, což je společenství mladých křesťanů. Ti se tu v různých skupinkách střídali po celé léto a vyvíjeli mnohé aktivity. Nejen sami, do svých činností zapojili i děti a mladé lidi z Bělé pod Bezdězem. Navštívili jsme ale například společně i Domov s pečovatelskou službou v Bělé, kde jsme zahráli a zazpívali místním seniorům. Jsem tedy přesvědčen, že jsem více otevřel a oživil faru, která byla spíše uzavřená. Jsem za to velmi rád.

Takže „Antiošáci" potkali děti na ulici či v parku a začali si s nimi hrát?
Ano, i tak to fungovalo. Každý den kupříkladu byli od devíti hodin v místním parku, kde zvali k nejrůznějším hrám v podstatě kohokoli, koho potkali. Postupně na sebe „nabalili" spoustu dětí, které s nimi trávily čas hraním her, návštěvou kostela nebo fary.

Vím, že tato letní setkávání Antiochie se konala pouze na dvou místech republiky. Proč právě i v Bělé?
Prvním místem byla naše Bělá a druhé místo bylo v Rejharticích u Šumperka. Když jsem v Olomouci studoval na kněze, tak jsem také několik let patřil do společenství Antiochie. Když se tedy letos rozhodovalo, do jakých měst se pojede, vzpomněli si na mne a byl jsem v podstatě osloven. Podle zvyklostí se Antiochie vrací na stejné místo i druhý a třetí rok. V roce příštím se tedy do Bělé vrátí.

Bělskou faru ale v letošním roce navštívila, byť na jeden večer, i poměrně velká skupina mladých lidí. Proč a o koho se jednalo?
Byli to poutníci, kteří šli pěšky do Chorušic. Cestou se modlili za nové kněze i dobré rodiny. Bylo jich asi třicet a jednalo se přesně o diecézní pouť mládeže s názvem „Poď na póť", která se koná každoročně.

Mladým lidem věnujete hodně času a úsilí. Proč je právě tohle pro vás důležité?
Je to jednoduché. Když se mladým lidem nebude dávat alternativa, když jim vlastním postojem k životu nebudeme ukazovat jak dobře žít, aby jejich život šel po té správné cestě, když se jim dnes nebudeme věnovat, tak si to zítra odskáčeme.

Jaký máte pocit z půlročního působení v Bělé? Už jste se tu zabydlel? Našel jste tu domov?
Musí to být můj domov. A když říkám musí, nemyslím tím, že bych tu nechtěl být, ale beru to tak, že jsem sem byl poslán a vnímám to jako svůj nový domov i jako místo, o které se mám postarat. Jsem spokojený. Splnil se mi vlastně i můj velký sen. Pocházím z malé farnosti a přál jsem si působit také na malé farnosti – a to se mi splnilo. Vnímám to tak, že s farníky mám dobrý vztah. Tvoří vlastně mou rodinu.

Je někdo, kdo vám váš nový život v Bělé řekněme usnadnil?
Bělá není od Mladé Boleslavi, kde jsem dříve působil, zase tak daleko. Se zdejšími mládežníky jsem se už znal. Když bych to měl vyjádřit v číslech, znal jsem asi pětinu farníků v Bělé. Nepřišel jsem tedy do prázdna a do neznáma. Měl jsem od prvopočátku svého působení oporu v mnoha místních lidech, věděl jsem, na koho se obrátit, za což jim samozřejmě velmi děkuji.