Právě tato zmiňovaná oddělení si mohl prohlédnout každý, kdo se sem chystá jako budoucí klient, odborník, novinář, nebo prostě člověk z ulice, kterého zajímá, jak se lidem v léčebně žije. Na těchto odděleních se totiž konal Den otevřených dveří.

Pacienti se na tady léčí buď s duševními problémy a onemocněními, jako jsou neurózy, psychózy, nebo poruchy osobnosti, které mimochodem bývají stále častější, nebo se jedná o pacienty, kteří jsou závislý na drogách, alkoholu, či prášcích a chtějí se závislosti zbavit, tady je detoxikují a posílají k dalším odborníkům k vlastní léčbě závislostí.

Pokud máte představu muže v bílém, který se svými pomocníky nasadí pacientovi svěrací kazajku a dopraví ho za zvuku houkaček do léčebny, tak na ni okamžitě zapomeňte.

Na výše zmíněná oddělení vstupují pacienti pouze dobrovolně. „Je samozřejmé, že i když jsou tito lidé rozhodnuti zbavit se svých potíží, není pro ně léčba procházka růžovým sadem. Zapojují se do nejrůznějších aktivit léčebny a ty nejsou mnohdy v souladu s jejich představami," řekla Deníku primářka těchto oddělení, Veronika Kotková.

Představte si například úspěšného podnikatele, který pracuje od rána do večera, na rodinu nemá čas, má čas pouze na svou firmu a i tohle přestává stíhat.

Představte si pak takového úspěšného podnikatele, chodícího v civilu v dobře padnoucím kvádru, jak právě v léčebně navléká, v dobře padnoucích teplácích,  korálky, což je jedna z činností léčebny.
„Právě takových případů se u nás vyskytuje čím dál více. Může to z pohledu lidí, kterých se to netýká, vypadat úsměvně, ale věřte, že právě tohle zabírá. Někdo zase nemá rád třeba rozcvičku, ptáme se ho proč a je s podivem, čeho se mnohdy dobereme. Třeba toho, že dříve  dostával nesmyslné příkazy od svého nadřízeného a ta rozcvička je pro něj v tu chvíli stejně nesmyslná.

Každý z nás v životě překonává spoustu překážek, je důležité vyvážit si život tak, aby nebyl jen negativní , ale najít si v něm harmonii. Někteří se tímto stylem žití do léčebny nedostanou a vše zvládnou. Někteří z nás ale tuhle pomoc potřebují, není za co se stydět, vždyť přece chceme, aby se naši kolegové, maminky, či tatínkové, vrátili mezi nás a byli šťastni.