Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Když nevidomý řekne nevidomému: Uhni, já nevidím

Praha - Třicet minut v kavárně. Dvě kávy. Desítky dotazů. Střípek po střípku jsem skládal mozaiku části světa těch, kteří ztratili zrak…

14.6.2011
SDÍLEJ:

Kavárna Potmě.Foto: Deník/Jiří Macek

Klap. Dveře zaklaply. Tma.

No a co. Je to maličkost.

Pár kroků sem, pár tam, sednu si, jedno kafčo. A pak zase odejdu. Jak jednoduché.

Ke všemu mám vodiče. Držím se ho za rameno a on mne odvede na mé místo.

Ty z toho nadělaj…

„Teď vás opustím, půjdu zavřít dveře a pak se zase vrátím,“ říká mi můj „vodič“ Michal.

Je pryč. Opravdu mne opustil. Kruci, tady někde je! Nohy se mi zavrtávají do země. Co kdybych zavrávoral? On mne tu normálně nechá samotného! „Michale, kde jste?“ ptám se, ale sám vím, že tohle je volání o pomoc. Ať už, sakra, přijde.

Bylo to jen pár vteřin, Michal je zpátky. Ledově klidný. „Všechno v pořádku?“ ptá se. „Jasně,“ odpovím sebevědomě.

Právě jsem vstoupil do světa nevidomých. Do světa, který je charakterizován černotou. Ničím. Prázdnotou. Tedy z pohledu nás. Nás vidících.

Jenže je to opravdu černota, co vidí, či vlastně nevidí nevidomí? Co když je jejich svět barevnější než ten náš? Nás vidících.

Tma. Držím se pravou rukou za Michalovo rameno. Michal jde pomalinku, jak to jen jde. I tak mi připadá, že sprintuje. Pár kroků rovně, doleva, doprava. „Tady se dotkněte levou rukou, zastavte se, počkejte, ruku vám položím na židli, na okraj stolu, sedněte si, ruce tak a tak.“

Všechno souhlasí. Jak to, proboha, ten kluk, všechno tak přesně ví?

Právě jsem se usadil v kavárně. Nevidím. Nemám na očích šátek. Je tu tma tmoucí. Jsem v Kavárně Potmě na pražském Ovocném trhu. Kdo jde kolem, tuhle černou kostku nepřehlédne.

Michal je nevidomý. Na půl hodiny se tím nevidomým stávám i já. Stolek pro čtyři. Já, moje manželka Hanička. A dvě prázdné židle. I když…

…dobrý den, jmenuji se Ilona a budu vás dnes obsluhovat,“ říká žena, jejíž hlas se narodil vlevo ode mne. Snažím se poznat její věk. Jasně, že se neptám. „Můžu si vám sáhnout na ruku?“ vznáším první z desítek dotazů v té tmavé půlhodině.

„Jasně, tady, dobrý den.“

Nevím, proč, nevím, jestli je to slušné, jestli se to hodí, ale já tu ruku půl minuty jemně osahávám. Snažím se z ní něco vyčíst. Ale nic. Úplné nic. Milý Ilonin hlas mi nedává nahlédnout do její tváře. Netuším, zda je blondýna, černovláska, zrzka, vysoká, malá, silná, štíhlá. Jediné, co vím - je milá a její hlas je v té tmě uklidňující. A nevidí.

O Iloně se toho záhy dozvím poměrně hodně. Třeba i to, že je spisovatelkou. Teď si ale musím objednat. I když nabídka je pestrá, já mám jasno: Chci si vypít ve tmě černou kávu. Jako bych si chtěl ujasnit, jak voní černá káva. Bláhový nápad.

Ilonka je pryč, Michal je pryč. Lehounce šustí větrák. Nic víc. Všude kolem nic. Prázdné nic. „Tak tohle vidí nevidomí,“ napadá mne a polknu. Otevírám podvědomě oči dokořán tak, abych viděl ještě více černoty.

„Tak vám vedu dalšího návštěvníka,“ slyším Michala a naproti nám usedá Šárka. Šla jen tak kolem. Právě měla po zkouškách na Univerzitu Karlovu a šla si patrně zarelaxovat. A narazila na kavárnu. „Ahoj Šárko, posaď se,“ říká Ilonka, když slyší, jak se se Šárkou představujeme. Vzápětí se ale nevidomá Ilona (ono je vlastně v tuhle chvíli jedno, kdo je nevidomý a kdo vidomý) zarazí. „Jé, vy jste jiná Šárka. Promiňte,“ omlouvá se, jakoby ji někdo chtěl peskovat za to, že v té černotě zaměnila Šárku za Šárku. Co si dáte? Kávu?“ „To ne, ještě nikdy jsem žádnou nepila. Nikdy. Minerálku, prosím,“ přizná se spolusedící.

I se Šárkou si podáváme ruce a vzápětí už vím, že jí je dvacet, že je z Třebíče, jmenuje se Dreiseitlová, chtěla by studovat hudební obor a angličtinu. A o projektu Světluška a Kavárně Potmě slyšela v televizi, zaujalo jí to a tak se rozhodla, že zajde.

Protože dneska není v kavárně plno, má Ilonka chvíli času. A tak tvoříme debatující čtyřku. Kdyby nás někdo slyšel či viděl, možná by řekl, že jsme bezvadně bavící se parta.

Já, Ilonka, Šárka, Hanička.

Nás vidící zajímá tisíc věcí, ptáme se na všechno, na co se nechceme ptát, až budeme venku. Chceme to slyšet teď a tady. Ve tmě.

„Koukám“ po holkách (dámách). Ilonin hlas je nesmírně milý, příjemný a svůj životní příběh popisuje, jako kdyby někdo popisoval namazání chleba máslem.

A já v tu chvíli začínám cítit, jak se mi ježí chlupy na rukou. Není to zimou. Napadá mne, že brzy vyjdu ven a že uvidím světlo. Uvidím lidi, stromy, ptáky. Ale ona ne!

A poprvé jsem rád, že ta tma je tak černá. Že nikdo kolem nevidí moje slzy. Přebíjím je sebevědomými otázkami. Dokonce se nechávám odvést do baru, kde vládnou, tuším, Kamča a Tomáš. I když mi všechno vysvětlují, stejně nic nechápu. Taková tma…

Když se vracím ke stolu, dámy drbou, jak to jen ony umí.

Vyrušuji je a nesměle žádám Ilonku o druhou kávu. Voní úplně stejně. Její barvu ale odhadnout nedokážu.

Už vím, jak se mám chovat v Kavárně Potmě (že nemám máchat rukama, nenadále se zvedat). Už vím, jak se chovat u stolu (ruce pokud možno na hraně stolu, podle toho číšník pozná všechno). Už vím, jak se sype cukr do kávy (vypadá to směšně, ale jistotu, že ho sypete do šálku, stejně nemáte).

Už vím, jak vypadá svět ve tmě. Není to ten, když v noci zalezete pod peřinu. Pod tou peřinou totiž brzy stejně něco vidíte.

Už vím…

… vlastně nevím. Jak bych to, proboha, mohl vědět.

S Ilonkou jsem se dávno rozloučil. Držím se Michalova ramene opět jako klíště. Jdeme vstříc světlu.

Michal mne zase nechává stát uprostřed chodby a jde zavřít zadní dveře. Zase jsem sám. Nic nevidím a nejradši bych zakřičel, aby rozsvítili. Vtom mě chytá Michalova ruka a vzápětí slyším jeho slova: “Přikryjte si oči, to světlo je ostré.“

Klap. Dveře se otevírají.

Přikrývám si oči. Mžourám ještě po pěti minutách.

Zase vidím.

Než jsem vstoupil do Kavárny Potmě, tak na samém začátku byla Ája Alena Schutová. Blondýna s modrýma očima mi u stolečku vysvětlila, co všechno mám uvnitř dělat, jak se pohybovat. Prostě taková agitace. „Jasně, prostě chvíli budu ve tmě a pak zase vyjdu ven. Taková hra. Hra na tmu,“ napadá mne.

Ája je nevidomá a v kavárenském životě je inventářem. Pracuje tu od samého začátku, tedy sedmým rokem. Je nabitá energií a nikoho v první chvíli nemůže ani napadnout, že je nevidomá.

Povídáme si s Ájou o všem možném. Zarazí mne ale dvě věci. Přede dvěma dny jsem s ní na ulici dělal rozhovor. Jen pár minut jsme si povídali. Mezitím mluvila se stovkou lidí. A když ji dnes pozdravím, ona se zarazí a najednou z ní vypadne.: „Nejste pan Macek z Pražského deníku? „Jsem,“ odpovím zmateně.

A ještě více zmatku v sobě mám, když se sedící Ája obrátí na své nevidící kamarády a povídá: „Prosím tě, uhni, já nevidím.“

„Co jste to říkala?“ musím se zeptat. „Sice nevidím, ale slyším z té strany jinak hlasy, proto poznám, že mi zakrývají výhled,“ klidně odpoví dáma. Nevidomá dáma.

„Tak ať se vám uvnitř líbí,“ usměje se Alenka a dává pokyn Michalovi.

„Tady je jeden schůdek, pak už je vše bezbariérové. Tak se mne chytněte pravou rukou za pravé rameno a pojďme,“ říká Michal.

Klap.

Dveře zaklaply.

Tma.

No a co. Je to maličkost.

Pár kroků sem, pár tam, sednu si, jedno kafčo. A pak zase odejdu. Jak jednoduché.

Máte pravdu. Tahle slova jste už četli. Na začátku. Takhle přesně to začalo. Teď už ale vím, že realita je jiná. Daleko jiná. Jaká? To nevím.

Když jsem ale odcházel a podával si s Alenkou ruku, rozloučil jsem se s ní stručně. „Díky. Jste frajeři.“

Světluška
Světluška provází děti a dospělé s těžkým zrakovým postižením na jejich cestě k samostatnosti. Přispívá na speciální pomůcky jako jsou mluvící počítače či optické lupy, na vodicí psy, osobní asistenci pro zrakově postižené děti integrované do běžných škol. Podporuje zrakově postižené studenty. Financuje projekty, které rozvíjí talent a tvořivé schopnosti lidí se zrakovým postižením. Více: www.svetluska.cz

Čtěte také: Tady je černá káva opravdu černá

Autor: Jiří Macek

14.6.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Žáci 1.třídy Masarykovy ZŠ a MŠ Brodce, třídní učitelka Zuzana Fenclová

Představujeme prvňáčky ze ZŠ Brodce a ZŠ Bezno

Soukromá střední škola Maja uspořádala v rámci akce Mléko do škol svůj projektový den.
16

OBRAZEM: Maja měla Mléko ve škole

OBRAZEM: Děti se učily první pomoc, pak si prošly nemocnici

Mladá Boleslav - V rámci světového dne úrazu dorazily do Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi i dvě třídy dětí ze Základní školy Kosmonosy. Pro ty si Český červený kříž připravil zajímavou ukázku poskytování první pomoci. Děti si tak mohly vyzkoušet, jaké to je volat zraněnému člověku záchrannou službu, jak poskytnou první pomoc i to, jak se používá automatizovaný externí defibrilátor. Zřejmě největší atrakcí bylo pro děti malování zranění přímo na tělo. Následně si školáci v rámci jedinečné exkurze prošli i část nemocnice. Zavítali například na chirurgické oddělení, k nemocničním dobrovolníkům, nebo na dětské oddělení.

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

Povinné ručení by mělo podražit. Důvod je prostý, už delší dobu nevydělává a pojišťovny na něm navíc tratí. Kdo zdražení pocítí nejvíce a kdy k němu vlastně dojde, vysvětluje Zbyněk Kuběj, analytik neživotního pojištění Partners.

Boleslavské divadlo finišuje s premiérou

Mladá Boleslav – Na prknech Velké scény mladoboleslavského divadla se už tento pátek uskuteční další letošní premiéra. Bude jím hra Deburau.

Kandidátní listina bez žen? Ve středních Čechách mohou voliči najít jedinou

Střední Čechy – O křesla v Poslanecké sněmovně se ve Středočeském kraji celkem – na všech 26 kandidátních listinách, které nyní voliči nacházejí ve svých poštovních stránkách – uchází 754 kandidátů, jejichž průměrný věk dosahuje 46,4 roku. Z nich je 210 žen (tedy 27,85 procenta). V jejich případě činí průměrný věk 47,1 roku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení