„My jsme to čekali, chodili jsme kobylu kontrolovat. Bylo velké štěstí, že to přišlo, když jsme měli praxi," řekla nám drobná studentka Lucka. O samotném porodu Lucka dokáže vyprávět bez jediného mrknutí oka úplně samozřejmě. „Najednou jsme viděli nožičky, zavolali jsme mistra, on přiběhl a pak jsme rodili. Já jsem roztrhla blánu, vytáhli jsme hříbě za nožičky, pak jsme blánu sundali z hříbátka. Kobylu jsme nechali chvilku odpočinout, pak následovala dezinfekce pupečního pahýlu a asi za dvě hodiny se mohlo hříbátko napít," vyprávěla nám Lucka.

Na vše dohlížel zkušeným okem učitel odborného výcviku Josef Janda, který prý neměl vůbec strach, že by jeho studenti něco nezvládli. „Koně jsme tu rodili už mockrát, vždyť já sám jsem tady čtyřicet let, takže porodů tu bylo hodně. Žádný ale za bílého dne, to znamená, že u žádného neměli šanci být studenti. Tentokrát to šlo, a za to jsem moc rád. Věřil jsem Lucce i ostatním klukům, věděl jsem, že to Lucka zmákne. Chov koní a hospodářských zvířat mají totiž naši studenti ve výuce, tohle byla naprosto dokonalá praxe," uvedl mistr Janda. 

Lucka se nám také svěřila, že porod hříbátka byl její první, hodně podobné porody ale už dávno zná. Prozradila nám také jména svých „porodních asistentů". „Hříbátko jsem rodila poprvé, ale rodím i telata, takže to nebyl žádný problém. Pomáhali mi kluci z naší třídy Jirka Svoboda, Roman Vaňousek a Radek Novotný," začala z Lucky padat jména kluků – pomocníků. 

Všichni studenti se shodli na tom, že to pro ně byl ohromný zážitek. Zatímco ale kluci mají ze svých domovů zkušenosti jen s drobným zvířectvem, Lucka je zvyklá na jinou „kávu". Úplně první telátko odrodila totiž už ve svých dvanácti letech. Není divu, doma totiž mají ohromnou farmu, kde chovají přes tři sta krav a obhospodařují dvě stě padesát hektarů půdy.

Jak nám prozradila Lucčina třídní učitelka Monika Měrotská, dívka si prý kvůli pomoci na domácí farmě odpírá společné třídní výlety, pobyty na horách, nebo sportovní kurzy. „Chováme krávy kvůli mléku a masu. Pomáhám doma vlastně pořád. O svátcích, víkendech, po škole. Jsme na to tři. Zvládáme to. Jde to, když člověk opravdu chce. Nic mi vlastně nechybí, mám všechno, co potřebuji, doma, přece v tom rodiče nenechám," uzavřela náš rozhovor usměvavá Lucka, kterou nejde než obdivovat.