Rok 1921 trápila Katusice sucha. Nádrže, kaly, potoky i okolní krajina byla tehdy extrémně vyprahlá. „Nesnesitelná vedra spálila všechnu trávu na mezích i na návsi a nebylo divu, že každou chvíli bylo slyšet, že hoří let na Valdštýně či na jiných místech. Stačila sebemenší jiskra a les byl v plamenech," vypsala z kroniky Jana Čubanová z katusického obecního úřadu.

Vedení Katusic tehdy vydalo 1. srpna 1921 vyhlášku, která na hrozící nebezpečí požárů upozorňovala. V té době ale nikdo netušil, že téměř po týdnu se obcí prožene největší požár v historii. „Bylo to právě v sobotu v 7.15 hodin večer. Seděl jsem právě u stolu a chystal se k večeři. Najednou jsem otevřeným oknem do pokoje uslyšel „hoří, hoří". Vyběhl jsem na ulici a za domy jsem spatřil ohromný černý sloup dýmu valící se od Šimonovy stodoly," popisuje v kronice tehdejší obyvatel.

Jenže, tou dobou byla ještě spousta lidí na poli, včetně těch, jejichž majetek oheň zachvátil.

Hořelo pět stavení najednou

Požár polykal kůlnu v č.p. 47. Než hasiči stihli přijet, oheň se rozšířil dál na sousední stodolu a chlévy i obecní dům č.p. 57, kde byl dělnický konzum. Ušetřeny nebyly ani prasečí chlívky Václava Modráka, dům pekaře Vaňka ani kamenný dům Františka Hájka. Na to všechno stačilo ohni třicet minut. Najednou hořelo pět stavení. Když nastal výbuch petrolejového sudu, který stál mezi Hájkovými a Vaňkovými, otřeseni byli i lidé v Bělé. Slyšeli ohlušující ránu a zřetelně viděli dým připomínající sopku.

„Na pomoc se sjelo dvaadvacet hasičských sborů z okolí. Ruku k dílu přidali i mnozí sousedé. Až do nedělního rána se snažili zachránit, co se dalo. Byla to velká pohroma. Požár přišel v čase žní a úroda už byla uklizena do stodol," popisuje dále Jana Čubanová.

Po požáru se ihned rozjela pomoc, a to nejen finanční, ale také materiální. Sousedé i lidé z okolních obcí postiženým darovali oblečení, obuv i dobré slovo.