Pane Pálko, další ročník Economy Run, tentokrát s přídomkem Škoda, je za vámi. Při závěrečné řeči jste byl dost naměkko. Proč?
Mně to přátelství mezi těmi lidmi hrozně moc baví a já si na tom velice zakládám. Že jsou mezi námi ještě pořád dobří lidé. Při Škoda Economy Run převažuje pocit, že je tu družba. Ukazuje se, že i slušnost na silnici patří a že i s tou slušností lze jezdit rozumně, a ještě ušetřit. Já k těm lidem mám už takový osobní vztah. Mně to připadá už jako rodina.

Kdy jste vstoupil do kolotoče této soutěže?
Já se zúčastňuji už asi devatenáctého ročníku. Ne jako oficiální pořadatel. Dříve to bývalo pod hlavičkou AZNP. My jako Autoklub jsme dělali technické věci. Po revoluci vzniklo ale vakuum, koncern VW neměl zájem o takovou soutěž, nebyli na to zvyklí. Nám to bylo ale líto zrušit. Chytli jsme se toho, byť ve skromných podmínkách. Pak se doba zlepšila a společně s automobilkou jsme do toho zase šli. My jako Autoklub Škoda ani nic jiného podporovat nebudeme.

Poprvé nese soutěž název Škoda Economy Run. Z tioho musíte mít radost?
Určitě. Já jsem škodovák od mých devíti let. 45 let jsem ve Škodě dělal.

Kde tahle láska k firmě vznikla?
Do srdíčka mi to dal táta, protože ten taky miloval škodovky - lidušky, populáry.

Kdy jste poprvé usedl za volant?
Asi nebudete věřit, ale bylo mi devět. Vlastně devět a půl. Esenbáků tehdy na silnici moc nebylo, táta mne posadil za „polulára devítistovku“, sedl si vedle mne, já se zaklínil a jeli jsme. Nádherný pocit.

A teď jezdíte jakým fárem?
Mám octavii.

S jakou spotřebou?
Nedělám rekordy, ale občas spěchám na jednání. Takže na to šlápnu. Ale jezdím tak mezi 5,7 a 6,2 litru na sto kilometrů.

Zúčastnil jste se ekonomické soutěže v minulosti jako závodník?
Ano, ale vždy jako pořadatel a soutěžák zároveň. Jenže to víte, jedu první, musím takzvaně prorážet cestu. Musím reagovat na problémy a situace na trati, které vznikají ve chvilce. Takže sice jedu na nízkou spotřebu, ale ono to pak ani nejde. Moje spotřeba je v tomto případě tak 4,3. To jsem jel s felicií.

Jak vy nahlížíte na „manýry“ některých jezdců?
Pořád reagujeme na některé připomínky soutěžních posádek. Občas se vyskytovali závodníci, kteří chtěli za každou cenu zvítězit, takže dělali nějaké úpravy, a to se s mým svědomím neztotožňuje. Nechtějí dodržovat padesátku, devadesátku, v zatáčce riskují. My nechceme dělat závody bez lidí, chceme jezdit za normálního provozu. Třeba vypínání motorů. Moderní vozy vypínat je nelogické. Když brzdíte motorem, je spotřeba nula. Když vyhodíte kvalt, jedete za minumum, když ale vypnete motor, je tu určité riziko, že v nějaké nepřehledné situaci nemusíte auto ubrzdit.

A co příští rok?
To se mne ptají všichni a pořád. Samozřejmě o tom přemýšlím. Ale zatím jsem celý víkend myslel na to, aby všechny „ovečky“ dojely dobře. Byl jsem u mnoha bouraček, a proto nejprve myslím na zdraví lidí. Kudy se pojede příští rok? Uvidíme. Pro nás je důležitá kapacita ubytování. To je kolem dvou stovek lidí, zázemí, parkování, ubytování. A musí to být na jednom místě. Bereme to jako společenskou akci. Aby si popovídali, poznali, předali zkušenosti.

Vám táhne na sedmdesátku…
Jo, to jo. Příští rok slavím.

Když je kolem vás takový ruch, tak vám to dodává energii, nebo naopak vycucává?
Rozhodně nevycucává. Tady je moc dobrý kolektiv, vše je rozdělené, každý ví, co má dělat. A hlavně tady ti kluci a holky z Autoklubu to všechno dělají z lásky, jsou to dobrovolníci. Jak říkám, pro mne je tohle vlastně rodina.

Co uděláte večer po závodech, až se všichni rozjedou domů? Lehnete si? Pivko?
Pivo určitě ne. Spíše kolu. Moje paní možná připraví něco sladkého, klidně jogurt, na ten jsem zatížen. Ale na co pomyslím? Sednu si a řeknu si, že jsem rád, že to máme za sebou, že jsem šťastný, že jsem se zase potkal s lidmi, které mám rád, že jsem potkal další nové lidi. To snad stačí, to je docela dost. Budu sedět s paní, popovídáme si. A budu přemýšlet o dvou věcech. Jsem asi nemocný, nebo praštěný. Možná obojí. Takže to bude zase o autech. Za prvé, kam bychom asi mohli jet za rok. Morava mi nabízí místo, ale to je organizačně složité. Druhá věc, která mne trápí, je Škoda Tour. My jsme jako Autoklub Škoda garantem tohoto mezinárodního setkání škodováckých bláznů, majitelů vozů Škoda. Máme mezinárodní komitét deseti zemí. A setkání se konají každý rok jinde. Příští rok v Dánsku, poté u nás. A my v Dánsku musíme prezentovat stav připravenosti setkání. A to je kolem 350 lidí, k tomu auta, karavany.

Takže vaše paní si s vámi opravdu užije.
No, v tomhle smyslu asi určitě.