V téměř dvouhodinovém vyprávění se rozpovídal třeba o svých ambicích do budoucnosti, kdy se hodlá stát buď prezidentem, nebo pohřebním řečníkem. Navíc poslal do publika notýsek, do něhož mohli přítomní napsat své dotazy. O to peprnější pak celé povídání bylo.

Všichni novináři se vás ptají na vaše začátky, jak vidíte konec vaší kariéry?
Jednoduše, mám lepší a horší alternativu. Ta lepší je, že se stanu prezidentem, to víte, už bude ta přímá volba, tak se toho nebojím. Prezidentem bych byl jenom rok, pak bych vyhlásil monarchii, zavedl staré dobré feudální zvyky a stal se císařem. Mým velkým vzorem je Napoleon.

A ta horší alternativa?
No, ta horší je být pohřebním řečníkem. I když vlastně zase tak špatné to není, protože ten má práci i když je krize. Naopak! Čím větší krize, tím víc práce! Řeknu vám, vypadá to jednoduše, ale na to musí mít člověk kvalifikaci, protože když se řeč nepovede, je to hrůza. Já sám jsem třeba zažil trapas na pohřbu dědy Karla Šípa, který byl myslivcem, jak řečník povídá: Karle, tvé kulky si vždycky našly cíl… No pochopte, to se pak pozůstalí taky můžou válet dva dny smíchy. A sranda není ani výběr písniček. To existuje celá černá listina, které nemůžete na pohřbu použít.

Třeba?
Třeba Za rok se vrátím, vrátím se k vám. Nebo Oheň v srdci máš, Pojď stoupat jak dým…, Skončili jsme jasná zpráva - je jich celá řada, s kterými do krematoria prostě nemůžete. Na druhou stranu, vezměte si tu pomstu, dát zahrát tchýni Mám rád vůni tvý kůže…

To jsme tedy skončili u hodně černého humoru. Konce už jsme probrali, tak vzpomeneme na vaše začátky. Vy prý máte vysokou školu? Jak se vám to stalo?
Je to až neuvěřitelné, ale skutečně mám vysokou školu pedagogickou obor čeština – dějepis. Někdy se tomu sám divím, ale razil jsem poměrně dobrou metodu, a to tu, že jsem vyučujícímu vnutil myšlenku, že mám o předmět zájem. Třeba jednomu historikovi jsem o přednášce skočil do řeči a opravil ho. Mluvil o tom, že když se o Napoleonských válkách vracel Napoleon z Egypta míjel se na moři s Horatiem Nelsonem. A já si náhodou den předtím četl na záchodě ve 100+1 zahraničních zajímavostí, a tam bylo, že v té době velel flotile admirál Hyde. Profesor si to do příští hodiny ověřil, a když zjistil, že jsem měl pravdu, začal mi říkat kolega historik Náhlovský a měl jsem pohodu až do konce studia.

Učil jste někdy, nebo jste se vrhnul zrovna na uměleckou dráhu?
Rok jsem učil prodavačky a švadlenky, myslím, že mě měly rády. Já jsem byl hodný učitel. Třeba jednou měl přijet školský inspektor a já dostal echo kdy, tak povídám, příští hodinu se zeptám, kdo si chce opravit známku, a vy všechny zvednete ruku. Já vyvolám Pospíšilovou, dám jí Nerudu, dostane za jedna a bude to. Souhlasily. Přijel inspektor, já byl zrovna den před tím na tahu, ještě jsem viděl dvojmo, ale všechno šlo jako na drátkách, holky se hlásily, já vyvolal Pospíšilovou a povídám: „Tak co víš o Hálkovi?“ Třídou to zašumělo. Uvědomil jsem si ten hrůzný omyl. „Tak to ne, Hálek, to by bylo moc jednoduché…Nerudu mi řekneš!“

A ta umělecká dráha, s kým jste vlastně začínal?
S Petrem Voženílkem, to byl strašně prima chlap, ale hlavně nadšený herpetolog. On choval spoustu jedovatých hadů, miloval je. U něj v ložnici to vypadalo tak, že všude byly terária, a uprostřed místnosti postel a tam spal. Manželka spala na karimatce v kuchyni. Po čtrnácti letech ji proležela a asi jí nekoupil novou, protože se s ním rozvedla. Nezapomenu na to, jak mi jednou volal na Silvestra, abych přijel k němu domů, že mu z Nevady poslali chřestýše. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem jel. Seděli jsme u stolu, na něm terárko a v něm chřestýš, ležel a nehýbal se. Ten je mrtvej, prostě nepřežil převoz, povídám Petrovi. Blbost, on na to. Vytáhl teplomet, lampu a začal ho zahřívat. Had nic. Tak povídám, hele neblbni je po něm. A ten blázen vzal toho chřestýše za chřestítko na konci ocasu a začal s ním chřestit. Had zvedl hlavu a kousnul ho do palce. Vidíš, je živej! zaradoval se Petr, a teď mi rychle zavolej záchranku.

Takže jste mu zachránil život?
Málem ne. Víte, volat o Silvestru na pohotovost, že vás uštknul chřestýš…Říkali mi, ať už nepiju, ale když jsem řekl, koho ten had uštknul, bylo jim jasný, že nekecám, protože měli s Voženílkem bohaté zkušenosti. Letecky mu přivezli z Berlína protijed. Měl kliku, že se to nestalo teď, protože to by mu na pohotovosti řekli, ať si vezme dva aspiriny, že nebudou budit doktora a ráno uvidíme. Jo a ještě by musel vypláznout devadesát korun. To je asi příspěvek, kdyby vám pak chtěli jako omluvu poslat kytku na hrob.

Jaký druh vystoupení jste spolu dělali, šlo také o hady?
Někdy taky, představení se jmenovalo fakír a jeho učeň. Jednou ho zase uštknul nějaký z těch jeho kamarádů, a on nám řekl, ať si s Pepou Mladým půjčíme na představení jediného nejedovatého hada, co měl. Jenže on je doma neměl popsané. Tak mě se zdálo, že jeden je hodně podobný tomu, co na vystoupení používáme. Tak jsme ho vzali. Víte co to bylo? Kobra. Naštěstí jsme to zjistili dřív, než jsme vylezli na jeviště.

Dobře, tak známe vaše začátky. A teď něco ze současnosti. Co vy a ženy?
Dobrý. Na tohle odpovídám, že je to padesát na padesát. Já chci a ony ne. Ale tuhle se stalo, že jsem nechtěl já, a druhá strana jo, takže to bylo čtyřicet na šedesát procent. Ale vážně, jsem rozvedený a žiju už osm let s báječnou výtvarnicí. Teď zrovna domalovala Jiřince Bohdalové obrázek k osmdesátinám, určitě ho uvidíte v televizi, nebudu vám prozrazovat, co na něm je, ale je to sranda.

A kdy vás zase uvidíme, kde vystupujete příště?
Tak nejbližší vystoupení? To mám dneska večer, až přijedu odsud před barák a vystoupím z auta…