Jako první se přirozeně nabízí otázka vašeho rodu.

Tak tedy – Sturzové, (také česky Šturcové) jsou původně saský rod, později usazený v Čechách. Možná nejznámějším Sturzem byl můj pradávný strýc Georg Sturz, lékař, rektor univerzity v Erfurtu a přítel Martina Luthera, vlastním zakladatelem šlechtické linie rodu byl ale jeho synovec Vilém, sekretář arcibiskupa v Rize. Z maminčiny strany v nás koluje krev starých rodů českých, např. Černínů, či Harrachů, ale kdybychom to chtěli brát takříkajíc po přeslici, tak jsme si mezi šlechtickými potomky v Evropě příbuzní všichni. Šlechtictví dnes "frčí", ale hrdost lze stejně tak cítit vůči předkům takzvaně neurozeným, v jejich poznávání můžeme nacházet nesmírnou inspiraci. Osobně si velmi vážím například jednoho z nich, který byl dokonce z nemanželského lože, ale dovedl vybudovat dílo obrovské hodnoty. Byl jím Josef Rosenauer, tvůrce slavných schwarzenberských plavebních kanálů na Šumavě. Mezi jeho početnými potomky je naše rodina, pokud vím v ČR jediná.

V takové bohaté historii se určitě najde řada zajímavostí.

Zajímavé je třeba hned rodové heslo, datované někam do 17. století: Amor Dei et Proximi Causa Fontis, což znamená Láska Boží a Prozřetelnost stvořily pramen. Nevíme, co tím konkrétně bylo v případě Sturzů mínilo. Jistým unikátem je rodový erb, ve kterém je v heraldice zcela neobvyklý symbol - poklop na hutní pec, neboli "šturc". To slovo Sturz má však ještě okolo čtrnácti dalších významů, tím nejobvyklejším je pád, ale může to znamenat i něco někam vlámat, vpříčit. Sturz se říká také třeba poklopu na smradlavé syrečky, nebo později železničnímu pražci, což je zajímavé, protože můj předek, Karel František Bartoloměj Sturz, který se počeštil a Bartoloměj změnil na Bartoš, byl císařským drážním inspektorem.

Našel byste ještě něco?

Takový paradox – ačkoliv náš rod sloužil pruským, polským a rakouským monarchům, můj praděd tuto tradici opustil a přidal se k Československým legiím v Rusku jako jeden z pouhých dvou šlechticů, o nichž je to doloženo. Takový rozpor pro mě osobně má symbolický význam. Nerad stavím automaticky do kontrastu to, co se zdánlivě zdá být v rozporu. Mimochodem, má žena, když jsme u těch protikladů, pochází z rodiny prvorepublikového ministra Františka Machníka, jednoho z aktérů agrární reformy, která ve prospěch republiky přerozdělila půdní fond šlechtických velkostatků. Prostě dějiny mají smysl pro humor. Volba buď, a nebo v historii málokdy platí, vždy je dobré o všem zapřemýšlet v souvislostech a nacházet mosty, ne prohlubovat propasti. To se mi v naší době, přehlcené informacemi nejrůznější kvality a povrchních soudů zdá zásadní.

Rodová historie, jako je ta vaše, jistě skýtá zdroje inspirace a zamyšlení. Co pro vás šlechtictví znamená?

Určitě ne nějaké divadýlko pro staromilce nebo hru na vznešenost krve. Jde spíš o tradiční formu závazku k odpovědnému myšlení a řízení věcí s ohledem na generace – minulé i budoucí. Takový způsob uvažování v naší zrychlené společnosti mizí, protože na něj prostě není čas a všichni si chceme užít teď a tady. Důsledky vidíme v politice, v hospodářství, v každodenním životě. V tomto nadčasovém vědomí je šlechtictví stále živé a přínosné.

Skočme nyní od dějin k přítomnosti – jak se má Jiří Bartoš Sturz v letošním roce?

Má práce až nad hlavu, což přináší výhodu, že je nucen v ní hledat systém – to se do života vážně hodí. Nechci říct, že jsem ho našel, ale pořád plavu nad hladinou. Hraju v divadle, kde jsem členem operního souboru, zároveň působím v dramaturgii a propagaci opery. Jako zpěvák se věnuji barokní hudbě, zvláště písním, s přáteli jsme před časem založili hudební soubor Fragium16, který provozuje starou muziku od kramářských písní po vážná duchovní díla. Sám velmi rád skládám - někdy si také hraji na barokního komponistu. Poměrně dost času věnuji pedagogické činnosti, což mne nesmírně baví. V rodné Mladé Boleslavi přednáším na Univerzitě třetího věku, což mne léta podivuhodně naplňuje. Jsem takový vyprávěcí typ a taky dost psavec. To vše u mne tak nějak chvíli tahá pilku. Snažím se sportovat – a to prosím ne pro pošetilou touhu po hezkém těle, ale prostě proto, že jsem hyperaktivní a potřebuji se vybít. No, a zlatým hřebem je skvělá žena Renča a čerstvé miminko, naše Mařenka. Předpokládám, že si mé další aktivity postupně zorganizuje po svém.

Kde na to všechno nacházíte čas?

Ono to zní, že je toho šíleně moc. Ale poskládáno to prostě nějak naplní pracovní týden. Pravdou je, že když se začnou aktivity kupit a tělo začne vysílat signály „brzdi“, tak je většinou poslechnu a stávám se na čas div ne poustevníkem. To buď sám nebo se ženou vyrážím na pouť do chrámů přírody, po hradech zámcích, do míst která mají svou nenásilnou přirozenost a hlubokou sdělnost. To člověka nejlépe srovná. Beru to jako poznanou nutnost…

Velkou roli ve vašem životě hraje hudba. Kde si vás, anebo něco od vás, lze poslechnout?

Mateřským souborem je Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, zde jsem dosud vytvořil řadu krásných menších roliček. Na to své figurkaření jsem hrdý. Ve zpěvu člověk musí přijmout to, co je mu do krku naděleno. U mne je to hlas nikterak velký, ale snad výrazově barvitý. Tedy s hrdostí ztvárňuji všelijaké podivné panáčky, mouly, fanfaróny, opilce, strašidla, pytláky, nebo též senilní pány z aristokratických kruhů! Má to svou výhodu. Kdybych se v opeře věnoval prvnímu oboru, s těmi ostatními aktivitami by asi byl šlus, a to by mi bylo líto. No, a má činnost skladatelská, to jsou hlavně sbory, písně a divadelní muzika různě příležitostně ke slyšení.

V jakých divadelních titulech se vyskytují tyto vaše oblíbené figurky? Co oblíbená role?

Tak má role snů je například Principál v Prodané nevěstě. Velmi rád vzpomínám na Mirského v Nedbalově Polské krvi, nebo na Maršálka v Dvořákově nádherné pohádce Čert a káča. Z pěveckého hlediska už trochu větší klády jsou např. pytlák Harašta v Janáčkových Příhodách Lišky Bystroušky anebo láska má - Hajný v Rusalce… Současností hudebního divadla jsou rovněž muzikály i ty mne baví, pokud nejsou hloupé…

Máte nějakého favorita mezi skladateli?

Asi neřeknu nic originálního, ale jsou to Smetana, Dvořák, Janáček… Velmi blízký vztah mám k české chrámové hudbě 18. století, z níž přímo ční osobnost u nás ještě stále málo známého Jana Dismase Zelenky. Mám velmi rád hudbu folklórní a tradici české sborové tvorby - Petra Ebena, Milana Uherka. Ale vlastně čím jsem starší, tím méně dělím hudbu mezi styly, ale na dobrou a špatnou. Ta dobrá se pozná podle toho, že nehodlá být jen nějakým zvukovým pozadím, ale žádá si být partnerem posluchače. Ten do ní musí dát svůj vklad – svou pozornost. Hudba nás na oplátku dovede neuvěřitelně obohacovat - umělecky i myšlenkově.

Vaši další vášní je historie, zejména regionální. Lidé vás znají jako poutavého vypravěče a průvodce po památkách.

Ta přednášková a průvodcovská činnost mne opravdu naplňuje, jsem rád, že mě lidé vyhledávají opakovaně. Takovým středobodem mého zájmu jsou uměnovědy, do kulturních souvislostí velmi rád stavím i obecné historické vyprávění. Nesmírně rád se také věnuji regionálním dějinám. Krajem mého srdce je region od Ještědu po Bězděz a od Bezdězu po Trosky, Mladoboleslavsko, Turnovsko, Liberecko. Rád v tomto ohledu připomínám, že není malých dějin. To, že Alexandr Makedonský dobyl Egypt a Persii je pozoruhodné, ale že například dva kluci v 17. století chytili v říčce Zábrdce bobra, dostali za to arest, protože jej neodevzdali do hraběcí kuchyně, ale pan hrabě jim ho odpustil, to nemá o nic menší výpovědní hodnotu – záleží na úhlu pohledu.

Pro své znalosti a vypravěčství jste občas přirovnáván k panu doktoru Karlu Herčíkovi - víte o tom?

To je pro mne samozřejmě velká čest, ale přistoupit na nějaké následovnictví by ode mne v tomto ohledu bylo neobjektivní velikášství. Za panem doktorem je obrovská práce badatelská, kterou on dovede následně nenapodobitelným způsobem prezentovat. Já zatím v mnohém ohledu jen reprodukuji. Nicméně svým obecným přístupem k historii, jako živému organismu, kde všecko se vším souvisí, je pro mne pan doktor Herčík velikým vzorem. Přeji mu ze srdce pevné zdraví.

S tím zápalem pro dějiny se pojí i vaše snahy o rekonstrukci jistého zámku.

Ano, není to však nějaká nabubřelá touha být zámeckým pánem, prostě jsem hledal nějaké krásné místo, kterému bych mohl vdechnout život, aby se stalo středem kulturních aktivit. Nalezl jsem Stvolínky, charismatický renezančně-barokní zámek v uhrančivé krajině Českolipska. Úspěšně jsem se o něj ucházel a stál jsem na počátku jeho rekonstrukce. Brzy se však ukázalo, že jeho památková hodnota je tak mimořádná, že to začalo být nad naše finanční síly. Proto se teď trochu poohlížím po jiném objektu. Ve Stvolínkách jsem nicméně nechal srdce a jsem rád, že se tam udělal ohromný kus práce. Nadále funguji jako takový kulturní atašé zámku a pravidelně tam s obcí organizujeme nejrůznější kulturní akce.

A závěrem, když jsme u té kultury, otázka pro rodilého Boleslavana - Mladá Boleslav má pověst města průmyslového, ale kulturního příliš ne. Je to tak zlé?

Řekl bych to asi tak: Kulturu nemůžeme změřit nebo zvážit. Jsou to permanentně vykřesávané jiskry, které lítají všemi směry a občas někde vzplanou. Úkolem rozumného vedení města je vědět, kde přikládat. Nic víc, nic míň. Jinak řečeno, kulturnost toho či onoho lidského sídla vytvářejí lidé, nikoliv instituce. Boleslav je trochu městem kontrastů. Není rozhodně místem nekulturním, ba naopak, její potenciál je obrovský a mnozí, kteří sem v posledních letech zavítají, často neskrývají milé překvapení, jsou tu však disproporce. Mezi lidmi najdete vyhaslé třicátníky i sedmdesátileté mladíky a mladice. Těm prvním není pomoci, pokud sami nebudou chtít a těžko to svádět na městské instituce. Kulturnost města – státu – stojí a padá s úrovní rodin a školství. To je ta líheň do níž je nutno investovat. V opačném případě jsou nejskvělejší instituce jen Potěmkinovými vesnicemi. Kéž si v této zemi uvědomíme, že právě kultura (v tom širším smyslu) je jediným želízkem v ohni, které má trvalý smysl.

„Lidská bytost by měla být schopna vyměnit plenku, naplánovat invazi, porazit prase, velet lodi, vyprojektovat stavbu, napsat sonet, vyrovnat účty, postavit zeď, napravit kost, zpříjemnit umírání, udržovat pořádek, plnit rozkazy, udílet rozkazy, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nové problémy, vykydat hnůj, naprogramovat computer, uvařit chutné jídlo, zdatně bojovat, statečně zemřít. Specializace je pro hmyz,“ praví známý citát Roberta A. Heinleina.

Jiří Bartoloměj Sturz (*15. prosince 1977) - historik, spisovatel, herec, zpěvák, básník, skladatel, sportovec, otužilec, pedagog, průvodce a zachránce památek, tento renesanční ideál ztělesňuje odzbrojujícím způsobem. I na to měnění plenek nejspíše dojde - s manželkou mají první dítě.