Před pár dny se horolezec Petr Mašek vrátil ze své letošní poslední lezecké výpravy. Co všechno ho na Sardinii potkalo a jak se s nelehkou disciplínou, kterou sportovní lezení bezesporu je, vypořádal? A poč už bere pět dní antibiotika?

Jaké jsou první dojmy z lezeckého pobytu na Sardinii?

Určitě skvělé, moc se to povedlo. První trable nás sice potkaly už na letišti při odletu, protože jsme se špatně podívali, kde máme předplacené parkování. Jelikož jsme jeli na poslední chvíli, cesta se nám prodražila ještě o to, že jsme museli zaplatit parkování na celou dobu přímo na letišti, nechtěli jsme totiž riskovat, že nám to uletí. Za blbost se platí, to je prostě stará pravda.

Těšil jste se na teplé počasí, klaplo to?

Počasí bylo super! Dva dny sice propršely, ale to jsme si naplánovali pauzu, takže to nevadilo. Dalo nám to zhruba sedm dní lezení, ale já jsem chodil i šnorchlovat. Jen mě mrzí, že jsme neviděli velrybu, na tomhle místě na východním pobřeží Sardinie se totiž opravdu objevují. Bohužel ale v červnu a v červenci, takže my jsme měli smůlu. Jinak to ale byla nádhera, tím, že je už po sezóně, jsme sehnali úžasné bydlení, nějakých dvacet metrů od moře s nadsázkou jsem říkal, že takhle jsme nebydleli ani s rodinou na společné dovolené.

Kolik jste toho stihli vylézt?

Bylo to docela intenzivní. Navíc za námi přijeli ti kamarádi a ještě jeden horolezecký pár, který tam byl už tři neděle. Místy nás tam tedy bylo kolem deseti, takže ani o společenský život nebyla nouze. Dokonce jsme si pronajali i kytaru!

Jaká je konečná bilance, kolik jste toho stihli vylézt?

Vylezli jsme zhruba pětačtyřicet cesto. Délky cest jsou tam hodně rozdílné, průměrně je to kolem třiceti metrů, ale některé měřily i 150 metrů. Něco se lezlo přímo nad mořem, něco kousek dál, ale byli jsme i ve vnitrozemí.

Naznačil jsi něco o soutěži o nejtěžší cestu?

Tu jsem vyhlásil já. Hlavní cenou byla krásná placatice, kterou jsme koupil na letišti v Berlíně. Nakonec zvítězil Jirka Rovný. Ovšem cenu věnoval nejstaršímu účastníkovi zájezdu, tím byl Petr Skalka. To je neuvěřitelný člověk, je mu třiašedesát let a je to takový obr, ale s neuvěřitelnou chutí do lezení.

Před odjezdem jsme mluvili o tom, že je tohle skalní lezení hodně náročné?

To je pravda, a všichni, co jsme tam byli, jsme měli jasno v tom, že svůj zenit jsme v tomhle ohledu už dávno překonali. Je to těžké lezení, a úplně jiné od toho expedičního himalájského, které teď většinou provozuju. Nicméně i tady se každý z nás snažil vybírat si cesty na hranici obtížnosti a maxima, které jsme schopni zvládnout. Hranici už si prostě neposuneme.