Herec Jarmil Škvrna a jeho žena si k životu vybrali jedinečné místo. Usadili se ve Skalsku, vesnici na západním okraji Mladoboleslavska, s magickou atmosférou živoucí historie. Vždyť do její blízkosti zasadil Eduard Štorch děj některých svých románů o našich pravěkých předcích a v jejím okolí objevil průkopník české archeologie páter Krolmus oltář Černoboha. Také proto, že pozůstatky minulosti jsou ve Skalsku na každém kroku a Škvrnovi se považují za staromilce, se manželé rozhodli koupit starý statek právě zde a vrátit jemu i jeho jedinečné bráně původní nádheru.
 

Zmínil jste, že Skalsko je vaším domovem už tři roky. Jak jste přišel právě na tuto obec?
Bydleli jsme v Nymburce a v momentě, kdy dcera dospěla, jsme si řekli, že bychom rádi vypadli z města. Žena našla tento dům na internetu v inzerátech. Když mi ho poprvé ukázala, řekl jsem, že se snad úplně zbláznila. Použil jsem sice trochu jiná slova, ale dejme tomu. Potenciál byl z té stavby sice cítit, ale třeba střecha byla děravá, brána v hrozném stavu… Celkový dojem byl strašidelný. Žena mě asi týden ukecávala, a pak domluvila schůzku s makléřkou. V momentě, kdy jsme vstoupili na dvorek, bylo vlastně rozhodnuto.

Dostalo vás to okamžitě?
Hned. Když jsme přemýšleli nad tím, co budeme vlastně dělat, když ptáček vylétl z hnízda, shodli jsme se, že bychom se chtěli pokusit zachránit nějaký podobný objekt. Díky tomu, že se tady jednalo o kulturní památku a ne o nějakou obyčejnou chaloupku, bylo jasno.

Znáte historii svého domu? A víte, kdy získal tu výstavní bránu?
Původně to byla jenom malá roubenka to je ostatně zezadu ještě vidět. Majitel ji ale postupně obezdíval. Podle toho, co o něm víme, to musel být neskutečný furiant. Všude v okolí jsou obrovské grunty, majitel téhle chalupy jmenoval se Jizba byl ale na rozdíl od jejich vlastníků jen domkař a vlastnil jen malý dvoreček. Někdy v roce 1832 se musel naštvat, bouchnout pěstí do stolu a rozhodnout se vybudovat bránu k domečku, ke kterému byla naprosto neadekvátní. Takovou nemají ani tady na zámku. Jak řekl, tak o rok později udělal. Se sousedem si vždycky děláme legraci, že když jel Jizba s žebřiňákem do dvora, musel to už u kostela hodit do smyku a zastavit na nějakých patnácti metrech. Pak dvůr totiž končí. U souseda projedete branou a ke stodole to máte ještě desítky metrů. Podle mě šlo tehdy o čisté furiantství.

Dozvěděli jste se ještě nějaký podobný příběh?
Díky tomu, že má obec zdigitalizovanou kroniku, což je skvělé, víme, že na domě v roce 1852 shořela střecha a že pak chalupu majitel pronajímal. Od místních jsme se také dozvěděli, že nějakých posledních sto let tento dům obývali nějací Skalkovi Skalkovi ze Skalska. Ti v tom furiantství pokračovali, a díky nim není brána dřevěná, ale obsahuje řadu prvků secesní kovařiny. Ta je podle památkářů v kraji unikátní.

Jak se vám spolupracovalo právě s památkáři?
Pokud si člověk pořídí objekt, jako byl tento, první, co udělá, je, že zavolá na památkový odbor. Když jsem to udělal já, vedoucí oddělení památkové péče, slečna Licinbergová, mi pogratulovala ke koupi kulturní památky a sdělila mi, že od této chvíle budeme v každodenním kontaktu. A měla pravdu, protože každou úpravu jsme museli s památkáři konzultovat a získat závazné stanovisko, jehož součástí je i elaborát, jak danou úpravu udělat. Celá ta spolupráce byla ale velmi pozitivní. Mile mě například překvapilo, že památkářky nejsou pavučinami pokryté staré dámy sedící v zakouřené kanceláři, ale mladé, krásné a veselé slečny. Chápu, že se v obci na památkáře hudrá, protože žijeme v památkové zóně, do které pro mě nepochopitelně spadají třeba i bytovky, ale je mi jasné, že historické dědictví potřebuje chránit. Myslím, že za to může éra socialismu, kdy byla řada památek zdevastována a lidé ztratili kontinuitu a vazbu na své předky. Přitom ti naše pradědové věděli, jak postavit dům.

Předpokládám, že prioritou bylo připravit dům k obývání.
Začali jsme střechou, protože její stav byl zoufalý, pokračovali jsme interiéry, fasádou, pavlačí a vloni jsme se konečně pustili do té naší brány, na kterou jsme se od začátku všichni těšili.

Povězte mi, podobných bran v okolí je vícero, že?
Víc jich je, ale upřímně, žádná není jako ta naše. (smích) Soused má dvě brány, chaloupka u zámku má jednu a u fary je další. Magistra Berková z Národního památkového ústavu nám vyprávěla, jak je soubor bran na Mladoboleslavsku unikátní. Původně se předpokládalo, že to stavění bran se sem dostalo z jižních Čech, výzkum ale ukazuje, že ty zdejší brány jsou starší než ty na jihu. Je na tom kouzelné, že nemají vlastně žádný praktický význam. Jde jen o to, že ti prapradědci měli v sobě takový smysl pro krásu a takové furiantství, že i v době, kdy dřeli od rána do večera, aby se uživili, měli ještě pomyšlení na to vytvořit takovou nádheru. Zároveň ty brány prý vypadají, jako by je stavěl stále jeden a ten samý řemeslník, a ten že stíhal zhruba dvě do roka V sousedním Vrátně je brána, která vypadá jako sestra té naší.

Díky opravené bráně je váš dům nepřehlédnutelný.
Po ročních přípravách trvaly práce čtyři měsíce. Skončily koncem října. Prováděla je firma pana Krouského, ale jmenovitě pan Miroslav Böhm. Sice už byl v důchodu, ale kvůli naší bráně se vrátil do práce. Také ho odtud jednou vezla sanitka kvůli problémům se srdcem, takže jsme se o něj klepali, ale dobře to dopadlo. Vynikající řemeslník, stará škola. Kdykoliv jsem měl čas, chodil jsem se mu dívat pod ruce. Výsledek stojí za to. Na závěr jsme do srdce brány ještě zazdili kapsli s poselstvím pro příští generace, kde kromě jiných důležitých věcí, stojí například to, že komunismus je svinstvo.

Takže máte nejkrásnější bránu ve Skalsku a úspěšně pokračujete ve furiantské tradici?
Troufám si tvrdit, že ano, jsem furiant z povolání.

Jaké jsou reakce sousedů?
Máme štěstí na sousedy. Doufáme, že se jim to líbí. Říkali nám, že předtím, než jsme sem přišli, byl tenhle dům pět let úplně prázdný dům duchů a takový strašák návsi. Tak snad jsme to krapet rozsvítili.

Opravili jste dům, opravili jste bránu, co budete opravovat dál?
Nebojte, ono se zase něco najde. Zbývá dodělat kovařinu na plotě, doděláme stříšky na chlévech a pak jsme se od slečny Licinbergové nechali umluvit ještě do jednoho podniku. Na zahradě jsme chtěli zahradní domek, ale ne ze supermarketu. Ona nás upozornila, že v Nové Vsi u Bakova stojí na zahradě starý roubený špejchar, který je patrně z roku 1666, a že tam chátrá. Majitelé totiž nevěděli, že kupují pozemek s kulturní památkou. Mysleli, že ten objekt vprostřed dvora zbourají a bude hotovo. Dohodli jsme se, že ho koupíme my, rozebereme a postavíme ten špejchar na naší zahradě. To chystáme na příští rok. Takže na dva roky máme o zábavu postaráno, a pak už bude péči zase vyžadovat dům. Majitelé okolních domů říkají, že práce o takovou nemovitost je prací na celý život.

Máte vůbec čas sednout si a pochvalovat si, jak to tu máte pěkné?
To si pořád říkáme, že si to jednoho dne začneme užívat. Ten den ale ještě nenastal. (smích) Víte, my máme rádi návštěvy. Když přijede návštěva, máme konečně důvod se zastavit a kochat se. Hrozně nás to tady ale chytlo, takže to tady moc neradi opouštíme, když jedeme za prací.

Jste staromilci?
Asi jsme. Máme rádi staré věci, ale už od dvaceti let. Ještě když jsme žili v bytě, tak jsme už skupovali antikvariáty, takže po dvaceti letech jsme měli plný byt, sklep i chalupu manželčiných rodičů.Potom, co jsme se sem nastěhovali, to stačilo všechno vybalit a za měsíc jsme byli kompletně zařízení.

Co byste chtěl dodat na závěr?
Určitě poděkovat paní Berkové, slečně Licinbergové, panu Böhmovi a všem lidem ze Skalska za to jak nás tu přijali. A smeknout před našimi předky. Stále mě udivuje, kde na takové krásné stavby vůbec brali čas. My pořád kňučíme, že něco nestíháme, ale vždyť oni od rána do večera pracovali a podívejte co po nich zůstalo. Musíme před tím zkrátka smeknout a s pokorou se o to starat.