„Všichni si mysleli, že je to stará dřevěná kůlna, kam se jenom odhazuje nepotřebný inventář, vyjetý olej a staré pneumatiky", říká o roubeném špejcharu, jenž je součástí Panina dvora v těsném sousedství bělské lokality Na Výsluní, majitelka statku Jana Válková. „Radili mi, abych to celé zbourala a zdálo se, že to půjde snadno", dodává.

Jenže pak došlo k určujícímu setkání, které rozhodlo o budoucnosti špejcharu.

„Oslovil mě pan inženýr Veselý z Národního památkového úřadu a prosil, abychom stavbu zachovali. Zejména valbová, mansardová střecha je unikátní, vysvětlil mi," pokračuje Válková.

Unikátní památka

Poté, co letitou stavbu prozkoumali památkáři, zjistili, že špejchar, v němž se povaluje harampádí, vznikal ve stejném období, v jakém probíhala také zásadní přestavba bělského zámku podle plánů italského stavitele De Canavella. Na dřevěné stavbě tak tesaři pracovali už kolem roku 1690.

O více než tři století později, v roce 2005, kdy proběhlo první jednání s památkovým úřadem, byla budova v hrozném stavu a inženýrka Válková se musela rozhodnout strhnout, nebo opravit?

„Všichni mě varovali. Prý budu muset zohlednit všechny připomínky památkářů a moc financí od státu nedostanu. Přesto bylo správné památku ohlásit a pustit se do její záchrany. Stavba přežila 300 let a já ji teď mám za tři dny zbourat? To by nebylo slušné," vypráví Jana Válková.

Při rozhodování svou roli sehrál rovněž fakt, že dědeček současné majitelky Klement Florián ze dvora i se špejcharem v roce 1933 udělal rodinný majetek. Přestože jej pouze pronajímal a nikdy na něm osobně nehospodařil, sám pracoval jako vrchní ředitel pražské Živnostenské banky, rodinné vazby rozhodly.

Jana Válková získala celý dvůr po revoluci v rámci restitucí, nějaký čas zde sama hospodařila, ale nejistota typická pro podnikání v zemědělské sféře ji donutila změnit působiště a jít o dům dál.

„Víte, já jsem takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Baví mě dělat pořád něco jiného," vysvětluje Válková, proč z Panina dvora pracovně odešla a dnes se věnuje pouze záchraně hodnotných budov v jeho areálu.

Ano, budov. Špejchar zde není jedinou zajímavou památkou, na druhé straně dvora stojí rovněž dvojice stavebně propojených selských stavení z přelomu 17. a 18. století. O jejich budoucnosti ještě není rozhodnuto, ale měly by zde vzniknout dva prostorné byty.

Spolupráci s památkáři si majitelka pochvaluje. Shodují se totiž v představě, že špejchar nemá být jen replikou původní stavby, ale autentickou připomínkou dob dávno minulých. „Prý se často nestává, že by investor požadoval dražší řešení rekonstrukce, než památkový ústav," směje se majitelka.

Na opravu špejcharu přispělo zatím ministerstvo kultury zhruba třetinou skutečných nákladů z havarijního fondu, celkové náklady jdou však do milionů.

Co přinese budoucnost?

S bělskou pobočkou Muzea Mladoboleslavska už má podnikatelka domluveno, že ze špejcharu časem vznikne nové pracoviště muzea. To by zde rádo zřídilo expozici věnovanou historii zemědělské výroby v kraji. Budou zde tedy nejen písemnosti a fotografie, ale i řada exponátů, zemědělské techniky a ručního i strojního nářadí, to vše v dosahu cyklistů i pěších turistů.

„Až zrekonstruujeme zmíněné byty, rádi bychom tu viděli nějakou rodinu s dětmi, která by v areálu třeba rozjela podnikání. K dispozici jsou i okolní budovy: hostinec, kanceláře, kravín, garáže, dílny, velké prostranství dvora. Pouze jeden ze dvou kravínů využívá Zemědělská společnost Skalsko," naznačuje možnou budoucnost areálu, v němž má zatím sklad pouze stavební firma, Martin Švehla, partner Jany Válkové.

Uvidíme, třeba otevření pobočky muzea bude jen prvním krokem na cestě k oživení celého areálu.