Vždycky měla velkou „vyřídilku". Jakmile ale držela v ruce rozhlasový mikrofon, najednou se změnila.

Její otázky zněly jasně, přímočaře a vždy byly vyřčené s určitou nevšední laskavostí. Kdo by na ně neodpověděl?

Jednoho dne, doslova z hodiny na hodinu, ale s mikrofonem sekla. Personální změny v rádiu jí daly impuls k tomu, aby další životní část nasměřovala jinam.

Její hlas byl známý posluchačům rádia Český rozhlas Region, její doménou bylo Mladoboleslavsko a Mělnicko, tyhle dva regionu jsou její srdeční záležitostí.

Mikrofon odložila a stala se z ní vychovatelka.Zakotvila ve Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Horkách nad Jizerou na Mladoboleslavsku.

Škola v Horkách nad Jizerou vychovává kuchaře, servírky, číšníky, ale třeba i zemědělce. A ona tam vychovává, nebo spíše žije s lidmi po škole. V jejich volném čase.

Když jsem ji před pár dny potkal po delší době, musel jsem říct nahlas, že se podstatně změnila.

Je stejně výřečná, má stejnou vyřídilku. Jen je v její tváři vidět, že dostala nový náboj. Že ji práce, kterou mnozí odsuzují a obávají se jí, hodně baví. Práce s „puberťáky", tedy s dospívající mládeží ji těší.

Jak se cítí? Nelituje změny? O tom všem jsme si povídali.

Abych nezapomněl jmenuje se Jana Huzilová a do Horek dojíždí z Doks na Českolipsku. S Mladoboleslavskem a Mělnickem další region jejího srdce.

Jak dlouho jsi vlastně v rádiu pracovala?

Člověče, je to šílené, ani se mi nechce věřit, ale 17 let?

Ty se mne ptáš?

Né. No vlastně asi to tak vyznělo, ale já jsem se sama sebou překvapila. Sedmnáct let, to je síla.

Kde jsi pracovala před nástupem do rádia, před těmi sedmnácti lety?

Dělala jsem ve školství, mám vystudovanou pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor 1. až 4. stupeň tělesná výchova. Ve školství jsem pracovala dlouhých dvanáct let.

Ale kde přesně?

V základních školách v Doksech a v Mimoni, dva roky jsem vyučovala mediální komunikaci na Střední odborné škole Spektrum v Mladé Boleslavi.

Proč jsi tehdy šla dělat do rádia? Tedy proč jsi ze školství, které tě nyní začalo zase bavit, odešla?

Byla to výzva a příležitost a já výzvy neodmítám.

V jakých rádiích a jak dlouho jsi pracovala?

Začala jsem v českolipském rádiu Crystal, tam jsem byla tři roky. Pak jsem pracovala v rádiu Blaník, taktéž tři roky. Následovaly tři roky na mladoboleslavském rádiu Jizera, rok jsem byla tiskovou mluvčí na boleslavském magistrátu a sedm let redaktorkou Českého rozhlasu.

Co tě vlastně v práci rádiu bavilo? Myslím na práci redaktorky zpravodajství?

Kreativita, práce s lidmi, jejich příběhy, dynamičnost, seznámení se s různými profesemi a zapálenými lidmi v nich. Prostě krásná, ale na čas velmi náročná práce.

Bylo tvoje rozhodování o „pověšení mikrofonu na hřebíček" těžké?

Protože došlo k personálním změnám v rádiu a se svým novým šéfem jsme si prostě nesedli, řekla jsem si, že chci jít jinam. A na nic jiného, než Horky, jsem nepomyslela. V Horkách jsem dělala spoustu reportáží, rozhovorů a tamní prostředí mi prostě vždycky sedělo, byli a jsou tam milí a vstřícní lidí.

Nastoupila jsi jako hlavní vychovatelka. Jaké to bylo?

Příjemná změna. Popravdě, představovala jsem si to horší, říkala jsem si, jaké to bude, zda se tu neobjeví například drogy, alkohol, kázeňské problémy.

A?

Jsem překvapená, moji svěřenci jsou doopravdy hrozně fajn. A popravdě i pro ně to byla příjemná změna. Problémů je minimum. Nechci to ale zakřiknout, musím to zaťukat.

Jaká je náplň tvé práce?

Jako hlavní vychovatelka řídím skupinu vychovatelů, tedy tři kolegy. Na starosti mám skupinu mladších děvčat, zajišťuji agendu domova mládeže, zavedla jsem turistický a sportovní kroužek.

Ty máš čtyřiadvacetiletého syna, nepraktikuješ výchovné metody z domova v domově? Nebo opačně?

Řekla bych, že syn občas vychovává mě. Víš, já se snažím respektovat názory studentů. Chápu, že jsou zaměstnaní celý den, studium není lehké, mají toho občas ve škole plné zuby, nemohou mít pořád skvělou náladu. Snažím se být v tomhle empatická. Oni potřebují občas vypnout, nechala jsem tomu všemu na internátu trochu volnější průběh, snažím se je plně zaměstnat.

Trestáš?

Největší potrestání je zákaz vycházky.

A lepáka jsi někomu dala?

To nemohu. Nebyl ani důvod. Pravdou ale je, že mě jedna holka rozčílila docela slušně. Lhala mi. Srdce jsem cítila až v krku.

Co je podle tebe na téhle práci nejtěžší?

Zaujmout děti říkám děti, ale jsou to velké holky a velcí kluci a dostat je od počítače ven, aby byly aktivní. My jim tady nahrazujeme někdy rodinu, je strašně těžké je naučit třeba po sobě uklízet, volný čas je často tráví totiž na internátu u počítačů je prostě jiná doba. Ale krásná…