Vzpomínka od Moniky Šerákové Kipeťové

Kromě jiných darů, měl Jan Nepomuk Jiřiště i neuvěřitelnou schopnost přitahovat (a zároveň nadchnout pro společnou věc) lidi tzv. nevěřící, tedy hledající, tápající, pochybující, protože i on sám stále hledal, tápal a pochyboval – zejména o sobě. Jeho největším darem – biblickou „hřivnou", bylo slovo. To správné slovo ve správné chvíli, ten pravý výraz pro vystižení podstaty, což jsme téměř bez dechu sledovali při každém jeho kázání a zároveň se divili, jak bravurně a jednoduše dokáže přiblížit nám, obyčejným lidem, vznešená slova Písma, například na první pohled nesrozumitelný text Starého zákona.

Dokázal ve svých proslovech málem až gotickým obloukem překlenout a propojit dávnou minulost se žhavou současností, odlehčit náročné teologické téma klidně i vtípkem o své osobě, případně mile zažertovat na adresu někoho blízkého (během svatebního obřadu použil vysokoškolské tituly obou snoubenců a při tom o nastávající novomanželce prozradil, že dotyčná si při oslovení „magistro" připadá jak lékárnice od Černého orla). Jeho smysl pro humor dokládá i přezdívka Windows, jak nazýval ves Okna.
K otci Janovi se chodilo bez obav i ke zpovědi, což nebývá u katolíků obvyklé. Svátost smíření, běžně nazývaná zpověď, je velice důvěrná chvíle, kdy člověk vyznává své viny Bohu před knězem. Jan byl naštěstí velice laskavý člověk i během této „akce", nikdy hříšníka neodsoudil, naopak se každého snažil podpořit vlídným slovem, radou či jinou pomocí.

Proudily za ním doslova zástupy lidí potřebných, zoufalých, opuštěných, hledajících útěchu. Obraceli se na něj všemi cestami – po telefonu, e-mailu či osobní návštěvou, i když pocházejí třeba ze vzdálených koutů naší republiky, jeden muž přijížděl dokonce až z Nizozemí. Asi nespočítáme, kolik dětí či dospělých pokřtil, kolik snoubenců oddal, kolik mrtvých pohřbil – a vždy si předem zjistil dostatek informací, aby jeho kázání či promluvy byly osobní, aby skutečně oslovily toho pravého příjemce.

Příkladů je spousta, například na pohřbu paní Eleonory Herbstové z Bělé pod Bezdězem, vykreslil během kázání její rodný kraj tak plasticky, až to vypadalo, jako by se tam sám narodil, jako když tam zná každý kámen. Neváhal si vždy zjistit či ověřit potřebné údaje, které pak citoval zpaměti, ať už jména či přesná data, až udivení posluchači přirovnávali otce Jana k chodící encyklopedii. A nelze opomenout ani skutečnost, že slovní um prokazoval i v němčině (krom toho ovládal celou řadu cizích jazyků, spatra překládal z latiny a řečtiny), takže byl vítaným koncelebrantem – řečníkem, Česko – Německých mší, neboť skvěle kázal v obou jazycích, jako například  při setkáních s německými rodáky v Oknech.

Dveře bělské fary byly otevřené skutečně každému,  Jan nedokázal odmítnout nikoho. S tím souvisí i fakt, že obětavě chodil řadu let podávat svaté přijímání jedné farnici do jejího domu každou neděli. Jeho vzdělání v oblasti dějin, teologie a vůbec humanitních věd bylo skutečně ohromující. Dostal například cenu Josefa Dobrovského za nejlepší absolventskou práci z teologických oborů, jeho znalost historických postav, dějinných souvislostí, památek existujících i těch zaniklých. Dokladem je jeho obrovský soubor fotografií chrámů, soch, obrazů. Sbírka je záviděníhodná, navíc ke všemu uměl dodat nějaký detail, o němž třeba ani vysokoškoláci neměli ponětí.

Vždy to ale sděloval tak laskavě, takovou formou, že posluchač s úžasem naslouchal, ale necítil se trapně, protože panu faráři nestačí. O jeho širokém záběru svědčí nesčíslné množství textů, článků, přednášek, kázání a promluv, které za svůj poměrně krátký život vytvořil. Psal zejména o své oblíbené litoměřické diecézi, a protože si brzy po svém příchodu do Bělé toto město i jeho širé okolí zamiloval, ovládl bělské dějiny tak dokonale, že i mnozí rodáci v důchodovém věku, kteří málem nevytáhli paty za bělská humna, díky páteru Jiřiště, opravdu důkladně poznávali „svůj" kraj pod Bezdězem.

Otec Jan naštěstí nerozšiřoval své vzdělání jen bádáním v archivech a knihovnách, žil plně přítomnosti a v ní chtěl zachovat odkaz i těm budoucím. S neuvěřitelným nasazením dokázal během třinácti let opravit dlouhou řadu církevních památek: kostelů, kaplí, Božích muk, obnovil dávné tradice – polední zvonění kostelních zvonů, tzv. božítělový průvod ve Vísce, slavení poutí v různých vsích  – Dolní Krupá, Bořejov a další. Dokonce navázal spolupráci i s moderními umělci a reálně propojil staré umění s novým, příkladem je výzdoba kostela v Bořejově, nebo socha sv. Zdislavy v Bělé. Nevíme, jakým zázrakem vždy našel ochotné spolupracovníky a shromáždil potřebné – a úctyhodné – množství peněz. Dokázal sám sepsat nejrůznější žádosti o grant, o dotace, přemohl vrozenou ostýchavost a žádal i farníky o finanční příspěvky na opravu kostelů. Často jsme se báli, že dáváme málo, ale Jan to pokaždé, skoro by se chtělo říct zázračně, splatil a pak všem dojatě děkoval za štědrost.

Protože byl velmi skromný, dalo ženám ve farnostech značnou práci zjistit, jakou dobrotou by svého pana faráře uctily. Až málem detektivním pátráním bylo zjištěno, že má rád například bramboráky, a některé farnice neváhaly vstát za kuropění, aby tuto pochoutku donesly otci Janovi na ranní mši. Ovšem důležitější potravou, tou duchovní, bylo pro něj Písmo svaté, tedy Bible. Z ní citoval v různých vydáních, například Bible svatováclavská a úžasně se v ní orientoval. Duševně ho „sytila" a velkou radostí pro něj dále byla hra na varhany. Na tento monumentální nástroj se naučil hrát úplně sám, což je skutečně unikát – ani někteří špičkoví klavíristé nedokážou hrát na varhany, protože se jim nedaří zkoordinovat hru všech čtyř končetin.
Při svých mších tedy s přehledem zastal práci varhaníka a zároveň díky krásnému barytonu ovládl chrám i zpěvem. Při akcích typu Den otevřených dveří památek či Noc kostelů návštěvníky bělského farního kostela uchvacoval varhanními improvizacemi.

V roce 2002 se svým přítelem ze studií Janem Fajfrem nahrál CD, které obsahuje i improvizaci obou Janů, v bělském chrámu se totiž nacházejí dvoje varhany, takže se pánové nemuseli střídat, ale mohli hrát zároveň, každý na jeden nástroj. Hudbu Jan Nepomuk opravdu miloval z celého srdce. Měl nádherný sytý hlas i dobrou techniku, takže zpíval jak profesionální zpěvák. Dokázal si vychutnat moderní díla Miloše Boka, Zdeňka Lukáše i barokní skladby J. S. Bacha. Jeho rozhled v kultuře byl také nepředstavitelný, byl neuvěřitelně sečtělý a orientoval se ve starší i v soudobé tvorbě. Jeho milovaným autorem byl i Jakub Deml. A kolik odborných publikací přečetl – k Vánocům či k narozeninám, případně jiným příležitostem, si vždy přál nějakou novinku. Letos měl dostat pod stromeček nejnovější publikaci profesora Royta Mistr třeboňského oltáře. Knihu jsme objednali den před jeho úmrtím…

Jan Nepomuk dokonale ovládal i moderní technologie, byl stále k zastižení na mobilním telefonu, používal e-mail i Facebook a na jeho úřední hodiny by se klidně mohl psát pořadník. Kromě manažera řady farností (celkem měl na starost přes 30 obcí) byl mimojiné členem kulturní komise města Bělá, zastával četné církevní funkce a spolupracovat s celou řadou periodik či institucí, např. s bělským muzeem, kam se mu dokonce podařilo umístit středověký originál bělské Piety z farního kostela Povýšení sv. Kříže, který se nacházel řadu let mimo Bělou. P. Jan vyvinul obrovské úsilí, aby se vzácná socha vrátila zpět a při příležitosti umístění této památky v muzeu proslovil úžasnou přednášku o bělském církevním skvostu i o jiných pietách doplněnou mnoha krásnými fotografiemi z vlastní sbírky. Pieta je stále k vidění v bělském muzeu, kam byla z kostela přemístěna kvůli větší bezpečnosti.

P. Jiřiště spolupracoval i s filmaři – v den jeho pohřbu 17. 12. dokonce dávali na ČT 1 Trapasy, na nichž se podílel (díl Zpověď se odehrává v bořejovském kostele, jehož byl Jan Nepomuk duchovním správcem, hlavního hrdinu – venkovského kněze - v podání Pavla Lišky učil náš pan farář dělat kříž a žehnat). Delší dobu spolupracoval s Českým rozhlasem stanicí Vltava – jeho promluvy se sice vysílaly až kolem půlnoci, ale někteří farníci si nařídili budík, aby o ně nepřišli. Když jsme si na noční čas stěžovali, s úsměvem nás P. Jan ujistil, že mu to vůbec nevadí.

Jeho vystupování bylo velice přirozené, člověk by vůbec nepoznal, že trpí trémou, dokázal přednášet zpaměti sáhodlouhé promluvy, ale když zjistil, že je to příliš dlouhé, ihned začal krátit, aby posluchače neotrávil. Při každé mši kázal něco jiného, i když měl během jediného dne více bohoslužeb. Co opravdu nesnášel, bylo focení jeho osoby. On sám fotografoval rád, ale být objektem zájmu někoho jiného s fotoaparátem v ruce se mu vůbec nelíbilo a na některých snímcích je to i znát.

Nikdy si na nic nehrál, nedělal ze sebe něco „víc". Byl skromný, vůbec se nechlubil svými aktivitami, úspěchy… takže farníci pracně či dodatečně zjišťovali, co jejich kněz opět dokázal. Ke každému člověku se choval jako k sobě rovnému, s úctou, s trpělivostí, se zájmem. Byl to člověk modlitby, hluboce věřící, ponořený do úcty k Panně Marii a z ní čerpající sílu.

Zvládal tolik funkcí, stíhal tolik věcí, že si to nikdo z nás neumí představit. A i když se říká, že každý je nahraditelný, dovolím si nesouhlasit – taková vzácná osobnost, jakou byl P. Jan Nepomuk Jiřiště, zůstane navždy nenahraditelná… Byl rád mezi lidmi, měl rád lidi a oni měli rádi jeho. Jeho okruh známých a přátel se stále rozšiřoval, a tak se mezi nimi našla řada obětavých spolupracovníků přes kostelníky, varhaníky, ministranty, restaurátory po řemeslníky a další profese

Byl rád mezi lidmi, měl rád lidi a oni měli rádi jeho. Jeho okruh známých a přátel se stále rozšiřoval, a tak se mezi nimi našla řada obětavých spolupracovníků přes kostelníky, varhaníky, ministranty, restaurátory po řemeslníky a další profese. Všichni navzájem se ani neznají, mnozí z nich velmi nenápadně konali své dílo a jen pozvolna jsme zjišťovali, co se změnilo – tu byla opravena socha, tu se objevil nový obraz, tu přibyly zpěvníky, či dokonce se na zemi v předsíni bělského kostela náhle objevil několikatunový zvon.

Shodou okolností byla v létě 2013 dokončena výmalba farního kostela v Bělé p. B., která s přestávkami trvala řadu let a stála otce Jana také dost úsilí. Nelze nevzpomenout v této souvislosti na biblická slova, Když je dům hotov, hospodář odchází…

Jan Nepomuk ve svých farnostech „rozjel" spoustu věcí, aktivit, doslova vzkřísil i tzv. mrtvé farnosti, kde už žádní klasičtí katolíci nežijí, ale přesto byly místní kostely či kaple, do nichž tento vzácný muž jezdil pořádat bohoslužby, plné dětí i dospělých, starých i mladých. Na jeho mše se sjížděli věřící i nevěřící z širého okolí (Žďár, Kruh…).

Ochotně křtil, po náležité přípravě i děti z nevěřících rodin. Věřil, že Hospodin si k nim cestu najde sám. Chválu a obdiv odmítal, považovat své konání za samozřejmé a snažil se, aby bylo perfektní. Se svými výkony byl ovšem málokdy spokojen. Byl neskutečně skromný a snažil se žít opravdu jako Kristus, který miloval všechny lidi a vydal se za ně na smrt. Stejně tak náš Jan Nepomuk.

Na svůj facebookový profil si na začátku prosince 2013 nahrál záběry slunce zapadajícího za bělský kostel, které vyfotil z okna fary. Jako komentář přidal citaci ze svatováclavské bible z r. 1712: „Nebude tobě více slunce k svícení přes den… ale bude tobě Pán za světlo věčné a Bůh tvůj v slávu tvou."

Skoro by se chtělo říct, že si napsal vlastní epitaf na hrob…

Martin Mencl: Pana faráře jsem měl rád a velice jsem si ho vážil…

Rád bych také krátce vzpomněl na našeho pana faráře Jana Nepomuka Jiřištěho. Pana faráře jsem měl velice rád a moc jsem si ho vážil pro jeho osobní přístup a pochopení. Pan farář měl rovněž veliký přehled o historii, kterou měl rád. Nezapomenutelné byly zejména výlety s ním za památkami, které se nacházely v okolí jeho farnosti i dále. Mnohdy se jednalo téměř o zapomenuté památky, o kterých dokázal poutavě vyprávět a na malou chvíli je uvést opět v život.

U některých památek v naší diecézi se podařilo s jeho velkým přispěním uvést tyto památky opět do původního stavu a co více opět je oživit. Nelze ani opomenout jeho úsilí vynakládané při opravě kostela Povýšení svatého Kříže, který za jeho služby prošel téměř celkovou rekonstrukcí, kdy poslední část byla dokončena krátce před jeho náhlým odchodem.  Díky jeho osobě si člověk dokázal vážit více lidí kolem sebe a odkazů předchozích generací.
Za to vše mu patří velký dík a všichni na něj budeme s láskou vzpomínat.

Denis Lampa: Otec Jan byl obětavý, přátelský a také nesmírně laskavý…

Píši Vám ohledně náhlé smrti otce Jana. Měl jsem pouze pár příležitostí se s ním setkat a poznat ho. Ale i tak mi to stačilo k tomu, abych zjistil, jak byl otec Jan přátelský, laskavý a obětavý. Bydlím kousek od Opavy ve vesničce Svobodné Heřmanice a jsem varhaníkem v místním kostele. Poznal jsem se s otcem Janem na křtinách mé sestřenice, které jsem šel za kmotra a kterou křtil v kostele v Oknech otec Jan. Při společném obědě se našim společným tématem okamžitě stala hudba a varhany. Všemu rozuměl a mnohému mě mohl přiučit.

Stačili jsem se i domluvit, že k nám někdy zajede a ukážu mu naše kostely, naše varhany, naše farnosti… A taky že já si budu moct zahrát na varhany v děkanském kostele v Bělé pod Bezdězem. V neděli 8. prosince jsme se prostřednictvím e-mailu domlouvali na hraní při mši v zámecké kapli v Bělé pod Bezdězem, protože jsem následující víkend měl jet k tetě do Doks. Oba jsme si v mejlu napsali, že se v pátek na sebe těšíme… Zdrcující zprávu o otcově smrti jsem se dozvěděl jen pár minut před mší minulý pátek z parte, které bylo na dveřích již zmiňované kaple… Již nikdy si nezahrajeme spolu, ani jeden druhému.  Světlo věčné, ať mu svítí.

Václav Šebesta: Ztráta otce Jana je nepopsatelná a nenahraditelná…

Dobrý den, byl jsem ministrantem otce Jiřiště už od mala, později jsem se stal vrchním ministrantem, který s ním jezdil téměř po všech jeho (7) farnostech a pomáhal mu zařizovat všechny náročnější mše a obřady (PŘ: biskupské a poutní mše – shánění a secvičování ministrantů). je to asi 4 roky, co mi předal důležitý úkol a učinil ze mě asi nejmladšího kostelníka u nás, v Okenském kostele (v 15 letech). Jeho ztráta je pro mě a pro všechny ministranty a farníky nepopsatelná a nenahraditelná…

Tomáš Dyntera: Jan Nepomuk Jiřiště mi pomohl v tíživé chvíli…

Vzpomínám, jak mi pomohl v těžké chvíli, kdy jsme pochovávali maminku,  vlídnou a optimistickou radou, ať to beru jako její „nebeské narozeniny" :) Je velká škoda, že ty jeho nebeské narozeniny nemohly ještě chvíli počkat.