Vstoupíte dovnitř. A ocitnete se v dřevěném ráji. Dřevěný strop, dřevěné stoly i židle. Na stěnách obrazy a také sedm divů světa. Toto vše kontroluje Ježíš. Ten je umístěn nad krbem.

To jste v Debři nad Jizerou v restauraci U Mendlíků.

Právě jsme vstoupili do nejoblíbenější hospůdky Středočeského ktraje.

Kdo ji zvolil? Vy. Čtenáři středočeských Deníků. A restaurace U Mendlíků získala nejvíce hlasů. Pyšnit se tak může titulem Hospůdka roku.

Právem.

Personál se na vás usmívá a komunikuje s vámi.

Že je každý vítán? O tom není pochyb. Co by to bylo za restauraci, kdyby tvrdili něco jiného.

„Zkuste španělského ptáčka,“ navrhuje provozní Tomáš Pliska. „To bude dneska tahák,“ odhaduje těsně před příchodem prvních poledních hostů. Na stole se mi záhy objeví voňavá omáčka s kusem masa, z něhož se na mne po rozříznutí vyvalí vůně párku i okurky.

V roce 1992 si rodiny Mendlíkova a Klíbrova vzaly úvěr na restauraci. Po roce podnikání a placení úvěru ale zjistily, že jenom z provozu restaurace nejsou schopny úvěr zaplatit. A to nebylo dvakrát dobré zjištění. „Tak jsme se s rodinou Klíbrovou domluvili o vyrovnání a přepsání druhé poloviny restaurace na nás,“ vzpomíná Vladimír Mendlík, současný spolumajitel a provozovatel restaurace.

A začal pravý kolotoč. Prodej rodinného domku. Částečné vypořádání s bankou, právníci, další smlouvy. A také zajištění chodu restaurace. „To manželka Zdena zvládala dobře. Já jsem v té době měl autodopravu, několik nákladních vozidel a stěhovací partu. Po čase jsme úvěr doplatili. Pak ale přišla vážná nemoc manželky. Přišlo to nejhorší, co přijít mohlo. Ovdověl jsem. Jenže život šel dál, bylo třeba bojovat. Měl jsem ohromnou podporu zetě, dcery – manželů Pliskových. A tak káru táhneme dál už 17 let. A jsem moc rád, že mám pokračovatele, kteří stojí za mnou. Díky Bohu,“ přemítá pan Mendlík.

Provozní Tomáš Pliska je jeho zeť, dcera Zdeňka je v restauraci také neustále. „A já pivečko koštuju a postavu si pěstuju,“ usmívá se pan Mendlík.
omáš spolu s manželkou Zdeňkou nejen obsluhují, ale také vaří. Ostatně, poslechnete si jejich životní příběh. Mohl by se jmenovat Ze stavby k pípě. „Po maturitě na střední průmyslové škole jsem jezdil po stavbách celé republiky. A pracoval jsem tady u Debře na stavbě mostu. A tady jsem se seznámil s mojí ženou, tehdy Zdeňkou Mendlíkovou. Věděl jsem, že její rodiče jsou majiteli hospody, ale nenapadlo mne, že tady budu působit i já. Brzy po svatbě jsem se objevil v restauraci. A poté jsem se vyučil kuchařem číšníkem. A baví mne to doteď, neměnil bych. Je to práce s lidmi. Je dobré si udržet dobrou náladu a úsměv. To je opravdu lék na všechno,“ říká s úsměvem na rtech Tomáš. Při rozhovoru, jak se blíží oběd, začne odbíhat. Najednou na mě, novináře, přestává mít čas.

Rozhovor nerozhovor, přicházejí první hosté a je nutné mít vše připravené.

„K nám chodí hosté všech věkových i sociálních kategorií,“ utrousí mezi řečí. V jedné drží španěla se šesti knedilíky a ve druhé dvě orosená pivka. Jen dořekne, mizí.

To už se ale objevuje ve dveřích jeho tchán – spolumajitel a provozovatel restaurace Vladimír Mendlík. „Tak vás vítám. A rovnou chci poděkovat za soutěž všem čtenářům, kteří nám zaslali hlas. Moc si té důvěry a ocenění vážíme. Každé ocenění je příjemné. Je to důkaz toho, že se mnohým u nás líbí,“ říká pan Vladimír a objednává si u zetě kávu.

„Začátky byly těžké. Ale vše jsem vytvářel s myšlenkou rodinného podniku. Teď vidím, že to mělo smysl,“ říká pan Mendlík.

Vše nasvědčuje tomu, že by si jako provozovatel a spolumajitel restaurace mohl užívat. Není tomu tak. Podniká ještě v autodopravě a v oblasti zpracování a sušení truhlářského řeziva.

U Mendlíků mají co nabídnout. Kromě klasických menu a minutek tu opékají kýty, krkovice, kuřata, nabídnou ale i pizzu. Vyhlášená je tady jejich česká kuchyně. A komu bude uvnitř těsno, může využít salonku s krbem. Anebo zamíří ven, na zahrádku. Tam pochopitelně usedají často cyklisté. Ti tvoří nepřehlédnutelnou část návštěvníků Hospůdky roku. A zapomenout nesmíme ani na možnost levného ubytování.

Diplom už visí na stěně v restauraci. Proč si myslí spolumajitel, že jsou oblíbení? „Patrně od nás neodcházejí zklamáni. Snad je to tím, že dokážeme držet stejnou kvalitu. A určitě proto, že se u nás dobře cítí, že se na ně usmíváme,“ říká pan Mendlík.

Pomalu končí obědy. Na tváři Tomáše jsou jsou vidět stopy potu. Úsměv ale nezmizel ani na minutku. „Volného času moc nemám. Ale to je právě to podnikání. Když se tomu věnujete naplno, můžete být úspěšný,“ popisuje své myšlenky Tomáš Pliska

Na otázku, co dělá, když není nálada, se jen usměje a odpoví: „Ta musí být pořád. Jsme tu pro lidi. Tuhle práci jsme chtěli dělat, tak není proč mít špatnou náladu,“ říká Tomáš a jeho slova potvrzuje sympatická blonďatá manželka Zdeňka za barem.

To vše je rodinný podnik – Restaurace U Mendlíků, Hospůdka roku.

Budete-li mít U Mendlíků dlouhou chvíli, jistě budete dlouze sledovat stropy a stěny – sedm divů světa, pražský Karlův most, boleslavský hrad, Michalovickou Putnu. Ale také obraz Ježíše, který na celý podnik jakoby dohlíží.

To všechno v debřské restauraci U Mendlíků najdete…

…v Hospůdce roku…