S parťákem Vláďou Hlaváčem se vydali do Alp, a ještě se tam letos chce vrátit. Hned po příjezdu se Boleslavskému deníku svěřil se svými pocity z výstupu na vrchol Pizzo Badile. Přestože z jeho pohledu by se mohla letošní sezóna jevit jako klidná, protože se nevydal na žádnou osmitisícovku, úplně tomu tak není. A jak sám říká, možná je dobře, že nikam nejel, protože rok s třináctkou na konci je (nejen)pro horolezce poněkud zakletý…

Splnil jsi své předsevzetí, že si letos dáš něco jako pauzu?
Tak samozřejmě o úplnou pauzu jít snad ani nemělo, jen ty plány letos nebyly „himalájské". Ale splnil jsem předsevzetí, které jsme si s parťákem Vláďou Hlaváčem na začátku sezóny dali, totiž že se vydáme do  Alp, kde jsme si chtěli vyzkoušet zase trochu jiné lezení, než mám v posledních letech ve zvyku, prostě takové to skalní.

Takže Mont Blanc, jak jsi tvrdil už v zimě?
Mont Blanc je v pořadí! (smích) Původně jsme totiž chtěli přejet na dvě místa, ale vzhledem k počasí, které nebylo úplně ideální, jsme teď v první fázi vylezli na vrch Pizzo Badile, což je na hranicích švýcarsko – italských Alp. Na Mont Blanc se chystáme první týden v září. I tak nás překvapilo množství sněhu, které tam na nás čekalo. Ty vytrvalé deště, které byly u nás, znamenaly v Alpách sněžení. To nám udělalo trošku čáru přes rozpočet, protože jsme neměli potřebné vybavení.

Co dělá horolezec pod horou, když nemá vybavení?
Zní to asi dost legračně, ale půjčili jsme si od majitele chaty, v které jsme bydleli, cepíny. Oni to byly spíš takové  sranda-cepínky, ale bez nich bychom se ke skále vůbec nedostali, takže díky za ně.

Bydleli jste na chatě? To nezní moc adrenalinově…
Tak ona není chata jako chata, že jo. Tady k té jsme šli od auta tři a půl hodiny pěšky, a věř tomu, že v létě a se všemi věcmi na zádech se celkem zapotíš. Navíc to převýšení z parkoviště k chatě bylo zhruba 1 500 výškových metrů. ..

Počasí je tvůj vytrvalý nepřítel v horách už delší dobu, bylo to letos aspoň lepší?
To určitě, i když i tady nám udělalo trošku čáru přes rozpočet. Původně jsme se chystali lézt severozápadní stěnu anglickou cestou, ale to právě kvůli tomu zmíněnému množství sněhu prostě nešlo. Lezli jsme tedy nakonec pěti set metrovou  západní stěnu Pizzo Badille.

Podle fotek to vypadá, že to ale nebyla jediná stěna, kterou jste tam zvládli vylézt?
Přesně tak, vedle totiž ještě stála krásná horská jehla, která se jmenovala Denté dela Véchia. Přeložili jsme si to jako „Vencův zub", a vylezli jsme ji dokonce ze dvou cest, i když původní plán byl trošku jiný. Ale pak začaly chodit špatné zprávy, a já jsem si zase jednou v duchu uvědomil, jakou mám kliku…

Špatné zprávy?
Těch tragédií bylo nějak moc najednou, takový týden jsem snad nezažil. Horolezectví samozřejmě není pinčes, takže s tím člověk třeba tak nějak víc počítá… Nicméně to příjemné není. Nejdřív nám volal kamarád z boleslavského oddílu David Svárovský, který byl na Eigeru. Byli tam ve čtyřech, a do dvou jeho kamarádů udeřil blesk, jeden byl mrtvý a druhý zraněný, odvážel ho vrtulník. A tím začala ta vlna špatných zpráv.

Mluvíš i o nedávné smrti šéfa horolezeckého svazu Zdeňka Hrubého?
To byla ta poslední špatná zpráva, k tomu se ještě dostanu. Zdeňka jsem samozřejmě dobře znal, byl to velkej frajer, po všech stránkách úspěšnej chlap, který se života nebál. Zřejmě v jeho případě šlo o nějakou drobnou chybku, kterou takhle draze zaplatil. Vzpomínali jsme tam na něj zrovna pár dní předtím, než přišel o život.

Chceš říct, že mezitím byla ještě nějaká další „jobovka"?
Bohužel. Volal mi tam totiž Radek Jaroš se zprávou, která mě taky posadila na zadek. Martin Schmidt, horolezec a kamarád z Nového Zélandu, s nímž jsme měli s Radkem jet letos původně na K2, tam nakonec odjel jen se svým synem. A podle zpráv, které mi Radek tlumočil, se o výstup na K2 pokusili, i když v ten den dalších dvacet lidí v druhém výškovém táboře výstup vzdalo. Oni dva bohužel šli dál, a v CIII je strhla lavina. V místě, odkud jsme s Radkem v roce 2002 utekli… Možná je tak dobře, že jsme letos do Himálají nejeli.