Hon na kachny: vše začalo při Pátku, ale byla sobota

V tomhle ránu, touhle mlhou mířím do malé obce na Mladoboleslavsku, kousek od Mnichova Hradiště, do Kněžmostu. Na konci téhle střediskové obce už život v tuhle dobu, před osmou ranní, tepe rychle.

Za obcí, v kopci, je malý areál. A v něm se to zelená, až oči přecházejí. Zelená ale uklidňuje.

Vstupuji do areálu, který je rájem myslivců. Čeká mě účast na honu. Budeme lovit kachny. Tedy budeme - já samozřejmě ne. I kdybych chtěl, nikdo by mi flintu nepůjčil. Mohu být rád, že mne vezmou mezi sebe jako pozorovatele. A jen co překročím práh areálu, už mne evidují, zapisují.

Myslivecké sdružení Kněžmost pořádá tyhle hony zhruba čtyřikrát do roka. Dnes čeká myslivce první hon a s ním perný den. Čtyři rybníky vzdálené do sebe pěkných pár kilometrů. A na nich plují kachny. Ony se stanou za pár desítek minut cílem lovu.

Pojedeme k rybníkům, které myslivci z Kněžmostu obhospodařují. Doslova a do písmene. Vysazují nové kachny, krmí zvěř. A také ji na honech střílí. Tedy podle pravidel a nikoliv podle libosti.

Na vlastní kůži

Je krátce před devátou a poprvé dnes zní hlas trubky. Jasné pokyny Josefa Fidlera, hospodáře sdružení, udávají, kde kdo bude stát. Střelci na jedné straně, myslivci se psy na druhé, na třetí naháněči. Ty jsem pojmenoval rušičkami. Na straně čtvrté hospodář, předseda. A trubači.

Nemyslete si, zahájení honu je obřad, při kterém nikdo ani nepípne. Přivítání, pokyny, hodně se mluví o bezpečnosti, o programu na celý den. Pak zazní jasné, kdo je velitelem jednotlivých úseků a už se jede.

Cíl první, rybník na okraji obce Buda. Jméno: Pátek.

Tři skupiny se rozprostřou kolem vodní plochy. Na pět desítek myslivců čeká „obstoupení rybníku“. „Jéé, tady je krásně,“ napadne mne nahlas, když vystoupím z auta. Dcera mne kopne do kotníku, syknu bolestí. A ihned si uvědomuji základní myslivecké pravidlo: Ticho! Prostě tady se teď „jede“ tichá pošta. Mluvit? Jedině šeptem!

Sleduji skupinku deseti myslivců, ze kterých v té tichosti sálá nějaká zvláštní nervozita. Taková, kterou nedokážu popsat. Za chvíli je čeká střelba na kachny. Ty chvíle čekání v nich jistě zvedají krevní tlak, zvyšují tepovou frekvenci.

Všude ticho jako v hrobě, jen občas rušení vrkotem motoru auta, které jede hned vedle rybníku po okresce. Napadne mne nesmyslná myšlenka: Co kdybych zakřičel a vyrušil kachny, aby ulétly! Jasný nesmysl, sice by mne zelení muži nezastřelili, ale patrně bych se stal mezinárodním nepřítelem všech myslivců číslo 1. Minimálně na Mladoboleslavsku.

Nedovedu si představit, jaké to je. Mám za sebou střelbu do plechových nepřátel na vojně jak ze samopalu, tak z protitankového kanonu. Ale to byl plech.

Kdosi zvedá ruku a první myslivec, vzdálen tak třicet metrů od kraje rybníku, pomalým krokem vyráží po obvodu. Když ujde padesát metrů, startuje druhý, pak třetí, pátý, desátý. Tam někde vzadu se spojuje myslivecký kruh. Myslivci ze všech skupin tvoří škrtící smyčku.

Mrazí mi v zádech, mám sucho v krku, je to takové zvláštní. Nepopsatelné.

Trubka je startérem

Vše je připraveno. Myslivci stojí čelem k rybníku, někteří v podřepu, a čekají na povel trubače. Ten bude znamenat, že se vydají k rybníku. Vydají není to správné slovo. Oni se rozeběhnou, jakoby finišovali na olympiádě na stovce. Pro skupinu nahánačů rušičů je hlas trubky znamením, že začnou dělat hluk. Takový, aby kachny, dosud klidně plující po rybníku, se rozhodly vzlétnout.

Myslivci nasazují ke sprintu. Potřebují se dostat na okraj rybníku. Z pole se totiž nestřílí tak dobře jako ze břehu. A pak, protože tu jsou kvůli střelbě na kachny, musejí být v palebné pozici dříve, než první skupina ulétne z dosahu. Rušiči dělají neplechu. A na kachny to zabírá. Vše trvá jen pár vteřin. Najednou se ve vzduchu objevují desítky kachen mířících ke smrti. Pravděpodobnost přežití tam nahoře je nízká.

Stojím a koukám. Koukám na střelce, koukám na kachny. A snad mi myslivci prominou, ale začínám fandit. Kachnám. Podvědomě polknu a nejsem si jist, zda jsem na správném místě. Netuším, zda nesním.

Buch! Najednou mi vedle hlavy prosviští kachna. Když dopadne dva metry vedle mne, je mrtvá. Leží tam, jakoby spala. Jen na těle má drobnou krvavou skvrnku. Cuknu s sebou a probouzím se do reality.

Flegmatičky přežívají

Pravidla jsou jasná. Po kachně lze vystřelit jedině, když je ve vzduchu a jedině, když dosáhne určité výšky. Vše kvůli bezpečnosti. Pravidla jasná a dodržovaná jako zákon. Nikdo z myslivců ani nepomyslí na to, že by je porušil.

Střelby ubývá, stejně tak ubývá vzletů kachen, které buď ulétly, nebo měly toho dne smůlu. Anebo zůstaly plavat na hladině. Paradoxní je to, že na té hladině, jen pár metrů od střelců, jsou v největším bezpečí. Jenže vědí to? Jak se která kachna se rozhodne, zda zůstat dole, nebo vzlétnout, to mi nikdo z myslivců nedokázal vysvětlit.

Konec střelby, účtování. Myslivci přinášejí kachny na jedno místo, začíná počítání, zhodnocení první části čtyřdílného sobotního seriálu. Spokojenost? Evidentní.

Nasedat! Jedeme dál.

Rybník Střípky u obce Býčina.

Situace se opakuje. Jen na místo děje se kodrcáme po dlouhé polní cestě přes velké kaluže. Vysednout, obklíčit rybník, trubka, střelba, trubka. Tady je ale malá změna. Když zazní hlas trubky, velící k lovu, nic se neděje. Než vyletí první kachna, uběhne snad jedna minuta. Napadá mne, že myslivci obklíčili rybník s kachnami, kde kachny nejsou. Buch, buch, buch. Ale jsou. Není jich tolik a létají sporadicky. Ale jsou tu.

Pobyt u rybníku poblíž obce Koprník je kratší. Zásahů je mnohem méně. Nikdo ale není zklamán, všichni jsou spokojeni.

Sumář: 355

Je kolem poledního a myslivci míří na základnu, do areálu Skalka, na oběd. A odpoledne je čeká druhá část honu rybníky Nový Solec a Brodek.

Když kolem šesté hodiny sluníčko zapadá za obzorem, zazní areálem naposledy trubka. Svolává všechny k závěrečnému hodnocení.

Na velkém prostranstvíu chyta s nápisem Skalka leží 355 ptáků většinou kachen. Mrtvých. Pohled na bezvládná těla je pro mne zvláštním. Jakobych tomuhle světu nerozuměl.

Pole ptáků bez života obstupují účastníci dnešního honu. Stejně jako ráno. Na jedné straně střelci, na druhé naháněči, na třetí pejskové. Zbývá čtvrtá. Tam jsou trubači, předseda sdružení Jiří Najman a hospodář Josef Fidler. Ten si sundává z hlavy klobouk, všichni ho následují a na pořadu je jakási minuta ticha ze zesnulé. Hodnocení, statistika úlovku, poděkování za disciplinovanost a za účast, další technické podmínky jako třeba kolik každý střelec získá ptáků, zakončení, rozloučení.

Atmosféra milá, přátelská. Každý debatuje s každým, a když se postupně někdo loučí, podá ruku každému.

Teprve nyní je čas na pivko a nějakou štamprličku. I když jsem pátral po tom, jestli nějaké povzbuzení neobjevím a nevypátrám přes den, bylo to marné.

Skončil hon, jakých jsou stovky. Skončil hon. Můj první v životě. Jaký byl?

Nevím…

…myslivci jsou jedna velká parta, napadá mne. Pořád si ale nedovedu představit, jaké to je zastřelit kachnu.

A vlastně to ani vědět nechci…

Myslivec Josef Fidler: Střelba má přísná pravidla

Předsedou Mysliveckého sdružení Kněžmost na Mladoboleslavsku je Jiří Najman, hospodářem Josef Fidler. Právě s ním jsme si povídali.

Josef Fidler se myslivectví věnuje už zhruba 40 let. Jak vznikla jeho láska k přírodě? „Bylo to jednoduché,“ říká. „Odmalička jsem se pohyboval v přírodě, všude kolem zvířata, zvěř. Takže to bylo automatické,“ pžiznává hospodář Mysliveckého sdružení Kněžmost.

Co se tady v Kněžmostě sešlo na honu kachny za lidi?
Členové mysliveckého sdružení, přátelé myslivosti, naši hosté.

Dnes jste stříleli na čtyřech rybnících, jaký je závěrečný účet?
Působili jsme po vodních plochách v rámci mysliveckého sdružení, které spravujeme. Tedy na rybnících Pátek, Střípky, Nový Solec a Brodek. Byl to hon převážně na kachnu březňačku, poláka a lísku. Střelili jsme 352 kachen, dvě lísky a jednoho poláka.

S konečným sumářem je spokojenost?
Musím říci, že s výsledkem jsme spokojeni, potěšeni. Očekávali jsme maximálně tři sta kusů.

Tento hon byl letos první, budou další?
Ano, čekají nás ještě tři hony, zkrácené v odpoledním termínu na dva leče.

Prosím?
Na dva rybníky.

Aha. Vždy budete střílet na kachny?
Přesně tak.

A co zajíci?
Zajíce chováme, vypouštíme, ale nelovíme už asi šest let.

Proč?
S tlakem predátorů, se zvyšující se mechanizací se stav zajíců v přírodě dostal na minimální hranici, která by měla v přírodě být.

Řekněte mi, kde se na rybnících berou nové kachny? Odkud?
Jednak je sami odchováváme, a pak je také nakupujeme z rybářských středisek, kde jsou chovy kvůli čistotě druhu kontrolovány. Do přírody se vypustí více kachen, než se pak uloví.

Proč se vlastně konají hony?
Je to vlastně částečná regulace vzhledem k udržení rovnováhy v přírodě. Tady ale nejde jen o kachny, ale i ostatní druhy zvěře. Samozřejmě hony jsou určitým vyvrcholením myslivecké činnosti. A nezastírám, že hony nám přinášejí i finanční užitek, protože účastníci platí zápisné. A peníze sdružení na ochranu přírody potřebuje.

Kolik má váš myslivecký spolek členů?
Čtyři desítky všech věkových skupin.

Jaká je činnost sdružení?
Odchováváme kachnu divokou, staráme se celkem o 60 mysliveckých zařízení, jako jsou slaniska, krmelce, pozorovatelny. Mimo krmení zvěře jsme vloni odpracovali 4300 brigádnických hodin v péči o přírodu, les, zvěř. A také na naší základně Skalka v Kněžmostě, kterou udržujeme.

Co za zvěř se ve vaší honitbě vlastně objevuje?
Z drobné zvěře zajíc a bažant, na vodních plochá kachna divoká, ze zvěře spárkaté převážně zvěř srnčí, máme tu daňky, muflony a také prase divoké.

Jak je váš revír velký, kam sahá a je něčím výjimečný?
Lze říci, že je to okruh kolem obce Kněžmost na okraji Českého ráje o poloměru zhruba pět kilometrů. Jeho výměra je necelých 3000 hektarů. Tím pádem je to revír, na němž můžeme zvěř odchovávat. Na malých revírech tohle nejde, tam se může jen lovit. V naší lokalitě je už možné hospodařit se srnčí a kachnami, bažanty, a podporovat udržení koroptve a zajíce.

Nedá mi to, abych se na závěr nezeptal: Je zásah zvířete, v dnešním případě kachny, tím, co myslivce naplňuje? Tedy okamžik, kdy vypálí a ví, že trefil?
Víte, ono je to složitější. Může se stát, že tomu tak u někoho je. V podstatě je u všech ale prvotní zájem o přírodu. To, že ulovíme kachnu, neznamená, že nemáme rádi přírodu. My přírodu opečováváme, vylepšujeme, chráníme. Střelba má přísná pravidla. Je to regulace života v lokalitě. Víte, podstatné je to, že se sejdeme, popovídáme si. Vesměs tu jsou všichni lidé, kteří se znají spousty let. A na honech se potkáváme, je nám spolu dobře.