Držitel několika prestižních cen Czech Press Photo, zlaté medaile z bienále Mezinárodní fotografické federace umění a cestovatel, který s fotoaparátem v ruce prozkoumal všech šest kontinentů, Václav Šilha, míří do Mladé Boleslavi. O Keni a Tanzánii, ráji pod Kilimandžárem, bude vyprávět ve čtvrtek 24. září od 18.30 hodin ve Škoda Muzeu.

V zahraničí jste strávil značnou část svého života. Považujete se stále spíše za fotografa, nebo za cestovatele?
Fotografování a cestování je u mě neodmyslitelně spojené. Vzhledem k tomu co fotím, musím trávit i několik měsíců v roce v zahraničí a je fakt, že někdy je toho cestování až moc. Primárně se ale cítím jako fotograf, protože je to také to, co mě živí. Ono je to s tím cestováním těžké. Dnes si všichni říkáme cestovatelé, ale podle mého názoru jsme pouze lidmi, kteří se velice pohodlně přesouvají z bodu A do bodu B. Za deset hodin se z Vídně dostanete do africké buše a to včetně letištní kontroly. Poslední cestovatelé byli pánové Zikmund a Hanzelka. Tak to alespoň cítím já.

Vy jste ale procestoval celý svět. Je Afrika tím koutem, kam míříte nejraději? A vracíte se rád domů?
Afrika je pro mě opravdu srdeční záležitostí. Možná je to proto, že právě na tomto kontinentu jsem poprvé fotografoval opravdu velké příběhy. Pro fotografa přírody je to ráj. Zároveň je ale třeba zmínit, že těch rájů je mnohem víc. Třeba Antarktida a vůbec celá subantarktická oblast je jedním z posledních nedotčených míst naší planety. Ať už ale fotografuji v jakémkoliv místě na světě, domů se vždy těším. Koneckonců tady jsem doma.


close Fotografie Václava Šilhy obletěly svět. zoom_in

Vaše nejznámější fotografie zachycují zvířata, přírodu, nedáváte ale osobně přednost lidem?
Je pravda, že fotografie přírody je mou hlavní doménou. Snažím se pomocí fotografie vyprávět příběhy, které mnoho lidí nemůže nikdy spatřit na vlastní oči. Doufám, že i tímto si někteří lidé začnou uvědomovat křehkost a velkou zranitelnost životního prostředí. Je lhostejné, jestli se jedná o Šumavu nebo Serengeti. Zároveň jsem si při svých cestách nemohl nevšimnout jedné věci. Nemizí jen příroda, ale ztrácíme i další, velmi důležitý prvek nás samotných. Tím je lidské kultura a tradice. V posledních letech začala globalizace válcovat i ty nejzapadlejší kmeny v Africe a vyfotografovat dnes domorodce bez pseudoznačkového oblečení je nadlidský úkol. Vzhledem k tomu, že mám občas tu možnost dostat se na místa, kde ještě tradice žijí, začal jsem pořizovat i snímky lidí, kteří ještě žijí s těmito hodnotami. Za pět nebo deset let na těchto místech už asi podobnou fotografii neudělám.

Musel jste se učit trpělivosti při čekání na ideální záběr? Který objekt Vás nechal čekat nejdéle, než se Vám jej podařilo „ulovit"?
Já jsem hrozně netrpělivý člověk. Můj styl fotografování také není o tom, že se schovám na jedno místo a budu čekat dlouhé dny na jediný záběr zvířete. Většinou se tímto způsobem udělá tak akorát fotka do encyklopedie. Rád aktivně vyhledávám situace, ale je fakt, že v tomto případě hraje velkou roli náhoda. Občas se to povede, jindy zase projezdím stovky kilometrů bez jediného záběru. Baví mě to ale víc, než ležet zamaskovaný jak Robin Hood v úkrytu.

V Mladé Boleslavi budete vyprávět o Keni a Tanzanii. Na jaké největší dobrodružství z těchto dvou zemí můžete čtenáře nalákat?
V Keni a Tanzanii jsem celkově strávil několik let a těch příběhu je opravdu mnoho. Přednáška se ale neskládá jen z fotografií, ale i z krátkých filmů, které jsem tam s přáteli natočil. Asi největší přírodní divadlo, které můžete v Africe vidět, je velká migrace, kdy se ze Serengeti do Masai Mary přesouvá okolo dvou milionů kopytníků. Záběry přechodů tisícových stát přes vodní toky uvidí diváci jak na fotkách, tak i v krátkých klipech. Asi největší úspěch ale sklízí video, kdy do mého vozu v jednu chvíli skočili dva gepardi. Mně v ten moment tak do smíchu nebylo, protože jsem nevěděl, jak je vyhnat. Naštěstí byl kameraman pohotový, nepodlehl panice a vše natočil. Budu ale moc rád, když se na přednášku a na tyto momenty přijdete podívat osobně.