Jan Kuděla. Fotograf, scénárista, herec, producent, ale také ředitel Festivalu evropských filmových úsměvů.

Usedl do Křesla pro hosta v Domě kultury.

Azorské ostrovy, Indický oceán, Rusko, Amerika.

Ve vyprávění se střídala jedna země za druhou. Navštívil jich 35.

Stále častěji se však začala objevovat jména, ke kterým vzhlížíme s notnou dávkou respektu a úcty. A se kterými se setkal. Rudolf Hrušínský, Oldřich Nový, Miroslav Horníček, Josef Kemr, Vladimír Menšík, Josef Sovák.

Hovořil o nich a jejich kamarádství, přátelství či „jen“ známostech tak samozřejmě, jako hovoříte o svých sousedech.

Bez špetky „machrování“, jen s touhou nabídnout lidem obyčejné pocity štěstí.

Třeba když se seznámil s Miroslavem Horníčkem. Požádal ho, zda by mu nepromluvil na křtu jeho knihy fotografií. Horníček chtěl za proslov honorář, Kuděla byl ochoten zaplatit. Jenže Horníček nechtěl peníze, zatoužil po fotografii, kterou viděl a jejímž autorem byl právě Kuděla. Na ní je Jan Werich.
Kuděla neplatil honorář penězi, ale fotografií. A postupně se z nich stali přátelé. Tací, že ho manželé Horníčkovi považovali takřka za svého syna.
Nebo když vypráví, jak mu zatelefonoval Oldřich Nový a chtěl se s ním sejít. Zakoktal, že jistě.

Nový chtěl vidět jeho fotografie.

Po čase, kdy se setkávali, Nový zatoužil poznat jeho manželku. A tak je pozval domů.

Když zazvonili, posadil je, pustil desku se svým vyprávěním a písničkami a do toho, v tom svém typickém obleku s motýlkem, zpíval druhý hlas. Kudělovi ani nedutali.

Když pak od něho manželé Kudělovi odcházeli, otočil se k paní Kudělové a věnoval jí francouzský parfém s věnováním: „Drahé Marcele,
s úctou Oldřich Nový.“ „Dodnes ho Marcela neotevřela, máme ho jako relikvii,“ zasnil se Jan Kuděla.

Když tohle Kuděla v pondělním podvečeru v Domě kultury vyprávěl, měl v očích zvláštní třpyt. Jakoby mu vzpomínky naháněly slzy do oka.
Jeho vyprávění bylo příjemné, milé, krásné.

Škoda jen, že ho slyšelo dvacet zájemců.

Jsem rád, že jsem byl mezi nimi…