První hračkou Filipa Šubra, která vlastně hračkou v pravém slova smyslu nebyla, byl počítač Commodore 64.

„Na tom jsem vážně ulítával, byl jsem z něj hotovej a trávil u něj hodně času," vyhrkl Šubr odpověď na mou první otázku, jakou hračku měl nejraději.

Když mu bylo devět, dostal svou první mandolínu, v patnácti pak klavír. Jedna hračka mu ale chybí dodnes.

„Strašně jsem si přál dostat flusbrok. Rodiče, ani nikdo jiný mi ho ale nekoupil. Kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak může," usmívá se při této odpovědi Šubr.

Na pískovišti patřil k těm hodným dětem a nejinak tomu bylo i na základní škole. „Na písku jsem dětem půjčoval hračky a s někým se třeba poprat, by mě nenapadlo," vysvětluje svůj tehdejší svět, na pískovišti, Filip Šubr.

Vlastně ani na gymnáziu nepatřil k rebelům nebo lumpům. Kde ale „škodil" byl domov, potažmo dědeček a babička, ti si jeho lumpáren užili asi nejvíc.

„Není se čím chlubit, ale já jsem třeba dědu zavřel na verandě a on pak musel vylézt oknem. Babička dopadla ještě hůř. Tu jsem zamkl v takové dřevěné budce, která měla, kromě dveří, jen spodní výlez. Tím babička musela vylézt," vzpomíná na svá dětská léta Šubr.

Asi úplně nejhorší, co kdy provedl, odnesla pro změnu zase babička. V obchodě, kam tehdy chodila nakupovat, zpřeházel většinu cenovek. Babička pak za něj musela vše přerovnávat, jinak ji z obchodu nechtěli pustit domů.

To, co ale následovalo, babičku dohnalo k tomu, že do onoho obchodu přestala chodit, přesto, že byl od jejich bydliště nejblíž. Říkala, že by ji musela hanba fackovat!

„Den po tom, co tam rovnala cenovky, jsem ji nepozorovaně vsunul do tašky velkou bonboniéru. Babička byla v obchodě za zlodějku, ale vlastně jsem za to mohl já. To byl pak mazec," směje se při vzpomínce, na celé kolo, zpěvák.

Ve škole mu to prý šlo dobře. Dokud bylo vyznamenání, měl „klid" i od rodičů, řádný problém. Na vysoké škole ale brzy pochopil, že tak, jako na střední to nepůjde, a začal se učit.
Dneska je z něj táta, přítel,  syn a vnuk, a je prý hodnější.