Přestože rodiče Kamila Škody jsou věřící, a přestože kostely a fary navštěvoval už odmala, to když ministroval, k tak zásadnímu rozhodnutí, stát se farářem, musel dospět a musel o tom být skálopevně přesvědčen. A to nyní je. Pochází z Hodkovic nad Mohelkou a po studiích působil  čtyři a půl roku v Mladé Boleslavi. Teď je farářem v Bělé pod Bezdězem.

Nezačneme od dětství, ale od vašeho působení v Bělé pod Bezdězem. Proč právě Bělá?
Bylo to nečekané a pro mne překvapující, stejně jako náhlý odchod faráře Jana Nepomuka Jiřiště, který tu dříve působil. Bylo to ale jistě i proto, že jsem byl nejblíž a k uvolnění.

Boleslav je sice kousek. Přesto ale, jiní lidé, jiné zvyklosti. Říkal jste si, co mě tady asi čeká?
Nejdříve jsem měl smíšené pocity. Musel jsem se rozloučit s jednou farností a začít poznávat jinou. Mám větší zodpovědnost a stal jsem se jediným otcem farnosti, velké rodiny. Takže jak říkám, smíšené pocity. Jsem tu sice chvilku, ale koho jsem zatím poznal, jsou tu dobří lidé, už i vím na koho se mohu spolehnout.

Co děláte navíc, oproti Boleslavi, kde jste byl předtím?
Tam jsem nebyl svým šéfem, papírování se mne příliš netýkalo. Měl jsem nad sebou faráře, já byl vlastně farním vikářem, nebo – chcete-li   lidově – kaplanem. Ve Bělé je ale vše na mně.

Takže jste vlastně povýšil?
Ano, i tak se to dá říct.

Bývalý farář tu byl velmi oblíbený. Necítíte to jako hodně zavazující?
Velice si to uvědomuji. Uvědomil jsem si to vlastně okamžitě, když jsem se dozvěděl, že bych měl začít působit ve Bělé. Já jsem hlavně Jendu Jiřiště osobně znal, a věděl jsem, že sem přicházím po naprosto výjimečném člověku. Musím ale říct, že lidé mne tu přijali opravdu s velkou upřímností.  Snad jsou a budou rádi, že mě tady mají.

Máte jasno o svém programu? Nebo je to spíše o rozkoukávání se?
Od prvního dne, co jsem sem nastoupil, tak tu byl samozřejmě rozjetý nějaký program bohoslužeb.  Na něj bylo potřeba navázat neprodleně. Ale samozřejmě se ještě stále zabydluji, a to jak na faře, tak i tady, v kuchyni, kde zrovna sedíme. Některé věci jistě ponechám tak, jak byly, některé  třeba přidám, tak jak to budu cítit já.

Vy se ale nebudete starat jen o farnost ve Bělé. I když tady je takové to vaše „doma".
Ano, mám ještě dalších pět.  Bezděz, Bezdědice, Kruh, Okna a Bořejov. Není to ale o tom, že co farnost, to jeden kostel. Například k Bělé patří i kostel v Čisté.  Takže teď je těch farností šest, ale od léta jich bude pravděpodobně ještě víc.

Když byste srovnal, kam, na kterou mši, nebo bohoslužbu, přijde nejvíce lidí?
Je to různé. Ale pravdou je, že třeba na Bezděz, kde bydlí  mnohem méně lidí, než ve Bělé, přijde na mši lidí více. Ta samá situace bývá v Oknech.

Tuším, že toho máte hodně a budete mít ještě víc. Jak vypadá váš běžný den?
Když mám ranní mši svatou, tak před šestou musím z postele, abych si vše připravil. Pomodlím se, což je vlastně povinnost, ale pro mne milá a neberu ji jako povinnost. Po mši se nasnídám a teď momentálně se zabydluji a řeším administrativu. Tuším ale, že se vše velice rychle rozjede. Až lidé zjistí, že už tu opravdu funguji, s jarem také přijdou křty…teď je takové mezidobí, kdy mám relativně více času, než jsem měl v Boleslavi. Březen ale bude zlomový i proto, že budu mít na starosti žádosti o dotace. Vlastně už jednu začínám řešit. Večer mám také mši, nebo jezdím po ostatních farnostech. Chci je poznat.

A večer?
Rád poslouchám křesťanské rádio a u toho přemýšlím, nebo řeším zase nějakou tu administrativu.

A světské věci? Zajdete si třeba na pivo?
Nemám problém si zajít na pivo. Musí to mít ale svoji míru. Když mě třeba ve Bělé někdo na pivo pozve, tak klidně půjdu.

I kdybyste u stolu seděl s hezkou blondýnkou? Smí se to, nebo ne?
Proč by se to nesmělo? Pravdou je, že někteří lidé na to divně koukají a říkají si, farář a sedí tam s nějakou ženskou. A ještě k tomu je hezká. V Evangeliu je napsané, že čistému vše čisté, takže záleží, jak to kdo vidí. Když to tedy beru čistě, tak nevidím důvod, proč bych si nemohl jít sednou na kafe, byť s hezkou ženou. Nebo i na to pivo…

K faře a kostelu neodmyslitelně patří nejen farář, ale také varhany. Co vy a tenhle nástroj?
Když jsem byl ještě v semináři, stal jsem se varhaníkem, hrál jsem i v olomoucké katedrále. Na varhany jsem se vždycky  koukal, stejně jako na oltář, zbožně. Já nehraji podle not. Hraji  podle sluchu a podle citu. Hrozně rád improvizuji.

Vím toho o vás už docela dost. To zásadní ale nikoli. Jak jste dospěl k povolání – poslání, stát se farářem. Je to ve vaší rodině nějak dáno?
Není to dáno. Nicméně od malička jsem ministroval a pozoroval pana faráře, co dělá, jak se chová. Nedá se to jinak říct, než že je to boží povolání. Kdyby někdo neměl k tomu, stát se farářem, povolání, tak by to opravdu dělat nemohl.

Takže se dá říct, že už odmala jste o této cestě přemýšlel?
Ano. Už na základní škole. Ale bylo to samozřejmě takové dětské přemýšlení a dětské představy. Vše ale ve mě postupně zrálo a dozrávalo a na gymnáziu jsem si řekl: „Pane Bože, tak jestli to tak má být, tak já to beru!" A tehdy jsem si právě řekl, že jestli to tak být nemá, tak ať honem někoho potkám, nějakou blondýnu, a ať je vše jinak.

Co na vaše rozhodnutí říkala vaše rodina?
Já jsem své rozhodnutí docela dlouhou dobu tajil. Věděla to jen moje sestra. Mamce jsem to řekl až den přes tím, než jsem odevzdal přihlášku do nultého ročníku. Mamka se  tehdy nevyjádřila ani kladně, ani záporně. Přijala to tak, jakože je to věc, která je jen na mně, na mém rozhodnutí. Rodiče mi v tom dali úplnou svobodu. Na druhou stranu jsem ale věděl, že kdybych kdykoli cítil, že se mám vydat jinou cestou, tak kdykoli můžu, a oni mi to nebudou nikdy zazlívat. A to pro mne bylo hodně důležité.

Tak to jste měl štěstí. Ne každý to tak v životě má.
Podpora rodiny, ať už člověk dělá cokoli a ať už se rozhodne pro cokoli, je hodně důležitá. Opravdu ne každý to tak měl.

Vaše cesta k dnešku tedy vypadala jak?
Rok jsem chodil do teologického konviktu, to je takový nultý ročník, kde ještě má člověk možnost, vše si ujasnit a o všem se přesvědčit. Pak následovalo pětileté studium v semináři a teologické fakultě v Olomouci. Právě tam jsem se naučil určitému řádu života. Kdyby ho člověk neměl, tak by shnil.

Říká se, že nejenom prací je člověk živ. Jaké máte koníčky?
Nejvíce mě baví hra na hudební nástroje. Klavír, varhany, ale proč si nezahrát na akordeon, nebo na kytaru. Také hrozně rád vyrážím do přírody, nebo se jen tak procházím. Už i tady ve Bělé. Vyjdu si v deset, v jedenáct večer do ulic, u toho se třeba modlím…

Nemohu se nezeptat. Existují církve, které připouštějí manželství. Neuvažoval jste spíše o takové?
Já jsem o tomhle vůbec neuvažoval. Já jsem prostě římský katolík a věřím tomu. Právě v téhle víře, ve které jsem i pokřtěn, vidím ty kořeny až k Ježíšovi.  A i když mě rodiče k něčemu vychovali, každý se o tom, co chce a nechce, musí přesvědčit sám. Já se o tom přesvědčil. Neměnil bych.