Jak budou vypadat letošní Velikonoce ve Vaší farnosti?

Letos budou Velikonoce zvláštní. Normálně míváme na Zelený čtvrtek čtení pašijí. Pro nás protestanty je pak velmi důležitý Velký Pátek, kdy slavíme také večeři Páně. A samozřejmě Boží hod Velikonoční vždy byl nejdůležitějším křesťanským svátkem. Zkoušel jsem vymyslet nějakou náhradu, která by mohla projít i přes současné restrikce. Třeba do Havelského parku umístit na stojany pašijové texty, nebo nechat otevřený kostel s tím, že by někdo pohlídal, aby se vstupovalo jednotlivě. Pustit tam Matoušovy pašije od J. S. Bacha, nebo jen umožnit nějaké individuální ztišení. Ale od plánu jsem nakonec upustil, protože by hrozilo, že se tam lidé shluknou. Takže asi zase jen pro naše členy, kteří mají mail, pošlu nějaké zamyšlení. Takhle to teď při zavřených kostelech dělávám.

Jak by mohly Velikonoce vypadat v rodinách věřících?

Mnoho křesťanů si teď pomáhá různě a doufám, že i častěji doma otevřou Bibli. Většinou ale něco navíc potřebují. Poslouchají rádio, pouští si bohoslužby v televizi nebo na youtube, každá církev nějakou nabídku programů má. Ale všichni taky tušíme, že na dálku to není ono, že nic nenahradí osobní kontakt. Lidé také potřebují nějak být právě se svým farářem, kterého znají, se kterým mají vztah, který zná je. To je teď přerušeno a snažím se to, především u osamělých a starších, nahradit telefonáty. Takže vím, že obzvlášť to nedělní setkávání chybí opravdu citelně. S mladšími se dá vyzkoušet sdílení po skypu nebo messengeru, dá se tak zvládnout kupodivu mnohé: i na dálku posedět u kafe, nebo u piva, vést rozhovory, pracovní schůze.

Jak to bude u vás doma?

Naše sedmičlenná domácnost určitě podrží to možné z každoročních tradic (vajíčka, mazanec, atd.). Navíc mám v plánu společně přečíst právě pašijový příběh. Jsem občas překvapený, že i ty staré kostelové písničky dětem schází, takže si zazpíváme mezi jinými jednu tradiční píseň, kterou měl rád můj tchán. „Buď Tobě sláva“ na melodii od Händela. Mám opravdu štěstí na velkou rodinu, takže malé společenství vytvořit jde. Horší to budou mít ti, kdo jsou sami.

Předpokládám, že (nejen) pro věřící je to, že se letos v podstatě nic nesmí… celkem smutné?

Smutné tyhle Velikonoce být nemusí. Nějakou radost si člověk může prožít i v soukromí. Možná naopak zvěst, že lásku neporazí žádní zvůle moci, ani smrt, a dnes možná třeba dodat ani odloučení, bariéry a vzdálenosti mezi námi, to můžeme prožívat s radostí celkem intenzivně právě v téhle době, kdy máme půst od osobních kontaktů, od svobody pohybu. V podstatě jsme teď všichni trochu „invalidé“. Nemůžeme se potkávat, i když bychom chtěli. A zase doufám, že nás nepustí jistá míra odpovědného sebeomezení, kterou pozoruju. Zabírá myslím víc, než hrozba pokuty. I tohle tematicky k Velikonocům vlastně sedí. Najednou člověk musí něco obětovat, právě pro druhé, aby je neohrozil.

Ke slavení Velikonoc asi žádné konkrétní doporučení nemám, snad jen, abychom byli víc spolu. Něco ztraceného nás to může naučit. Je taky fajn si vzpomenout na ty, které jsme dlouho neviděli, ozvat se jim.

Budete mít on-line bohoslužbu?

Nejsem moc technický tip, takže ne. Našim členům posílám kratší úvahy. A jeden kolega mi radil, jak poslat hromadnou sms, tak to možná zkusím. No a taky jsem teď vlastně dost vytížený tím poskytováním duchovních služeb, které si vykládám částečně (možná i trochu svévolně) tak, že člověk má víc času na dobrovolničení. Když je třeba, vypomáhám organizaci Luma MB s dovozem potravin, pitné vody a další pomoci. Putuje nejen do Naděje, ale i do ostatních vyloučených lokalit v Mladé Boleslavi. V posledních dnech jsem pomáhal se stěhováním rodině, která se musela vystěhovat, převážel věci dvěma romským rodinám, atd. Je zvláštní, jak když teď nic moc nefunguje, lidé potřebují víc pomoci. A lze tušit, že to bude ještě horší. Že s omezením příjmů bude zápasit ještě víc lidí, než ti, kdo mají problémy dneska. S tím už si jednotlivci opravdu neporadí. Já vím, měl bych sedět doma a nestýkat se, ale zkuste paní s dětmi odmítnout. To je vlastně další z povolených věcí, smí se dobrovolnictví. A když se ptáte na bohoslužby, tohle jsou, myslím, taky vlastně služby Boží, které ale nejdou udělat on-line.

Mají lidé zájem o zpověď a lze ji vůbec nějak realizovat?

V naší církvi (Českobratrské evangelické) a ani v jiných vzešlých z reformace, instituce zpovědi, jak ji známe z filmů, není. Lidé si to tehdy (a bohužel někdy i dnes) spíš chtějí před Velikonocemi odčárkovat, než že by toužili po složení břemen vlastních vin, po očistném a posilujícím aktu. U protestantů věřící, kteří mají něco na srdci, nebo když je trápí nějaké vlastní selhání, mohou mluvit s farářem tváří v tvář s tím, že zpovědní tajemství samozřejmě platí. Virus ale asi není taková apokalypsa, že by lidé potřebovali více ulevit svému svědomí. I když ohledně zájmu za kolegy z církví, kde je zpověď běžnou i povinnou praxí, mluvit nemůžu. Prakticky je zpověď dle mého běžně proveditelná, protože tam nedochází ke shlukování, takže předpokládám, že probíhá. Důležité je soukromí, což se určitě netluče s povinností nosit rouškou a držet bezpečný odstup.

Jak se se současnou situací vyrovnávají lidé v sociální nouzi?

Komplexní přehled nemám, spíš jen jakýsi průřez těch, kteří si o pomoc říkají právě mně. Pravidelně se stýkám s lidmi z ulice, kteří na naší faře zvonívají více v zimě, ale teď to vypadá, jakoby se neoteplilo. Někteří z těch úplně u dna si postěžují na šikanu od strážníků ohledně roušek. Snažím se nějak vysvětlit, aby to nařízení respektovali. Jiní si stěžují, že ubylo potravin v kontejnerech: Kdo dříve míval hlad, tak v blízkosti obchodních center našel vždycky dost, to je teď nejspíš trochu omezené. (Možná my, zaopatřenější, tolik nevyhazujeme, více si jídla vážíme? Což paradoxně dopadá na ty, kdo na konzum spoléhali.)

Omezený je i provoz v Naději, klesá dostupnost sociálních služeb. Hůř se člověk v nouzi probije i na úřady, ohledně vyřizování dávek, sociální pomoci, apod.

Pro mnohé je obtížné i školní vzdělávání. Školy jistě nemůžou dohlížet na všechny žáky bez připojení k internetu. Nejsou na to kapacity, jak předat učivo, jak více pracovat s rodiči, aby na vzdělávání dbali. Současná situace vlastně ještě víc odhaluje, co jako společnost jakž takž zvládáme, ale i to, kde máme dlouhodobě velké limity. Tedy alespoň u mých aktuálních zkušeností se to projevuje. Jen nevím, jestli kdy bude možné se k těm v největší nouzi dostat bez pohybu mezi nimi. Jistě, stát nabízí pomoc, ale ti u dna leckdy nemají ani na telefon, aby o nějakou vůbec mohli zažádat. Navíc nouze někdy dost křiví charaktery. Zažívám spoustu vypočítavosti, bezohlednosti a ubližování, a přece to neznamená, že by tihle lidé nebyli potřební. Další se zdají být spokojení v tom, jak to mají. Bez střechy nad hlavou, bez možností, s chvilkovou radostí nad krabicovým vínem…

Ta otázka je vlastně až příliš široká, a hledání řešení je opravdu složité. A vím, že horlivá okamžitá pomoc, o kterou se snažím, není systémová, pomůže jen na chvíli, někdy i ta darovaná dvacka může ve výsledku ublížit.

U téhle otázky mi asi nezbývá,(na rozdíl od vládnoucích politiků, co neustále rýpají do neziskových organizací), než ocenit ty, kdo to s lidmi v nouzi táhnou dlouhodobě. A to i bez ohledu na aktuální situaci. A zase, i v sociální oblasti mám naději, že snad ta epidemie nakonec něčemu prospěje. Nejen odhalí slabiny systému, ale i popíchne k hledání řešení a přiměje jednat.