Dovolená v Protektorátu: Náš strach a hrůza byly skutečné

Rodina Dočekalových a Lustykových z Doks prožila dva měsíce v Protektorátu. Tedy v podmínkách simulovaných Českou televizí v dokumentární reality show Dovolená v Protektorátu, jejíž poslední díl ČT vysílala minulý víkend.

Jak na mnohdy vypjaté chvíle rodina vzpomíná nyní, když od okamžiku, kdy v nejistotě opustila sklep, aby zjistila, že hru úspěšně absolvovala, uplynul bezmála rok? Co jejím členům dvouměsíční zkušenost dala? Jak dlouho jim trvalo přistoupit na to, že skutečně žijí v minulosti? Půjdou do podobného podniku znovu? O tom všem vyprávěla Ivana Lustyková žákům devátých tříd bakovské základní školy, kde na prvním stupni vyučuje. A s sebou vzala i syna Jakuba a psa Majkího.
 

Věděli jste ve chvíli, kdy jste se do soutěže přihlásili, o co půjde? Jak ČT přišla právě na vás?
Můj starší syn je přihlášený v barrandovské castingové agentuře a občas si přivydělává reklamou nebo komparsem. Nabídky chodily na můj mail, a tak mi jednou přišlo oznámení, že se hledá třígenerační rodina. Napadlo mě, že to my vlastně jsme a že bychom si mohli trochu přivydělat. Poslala jsem do televize fotku a stručné info. Po dvou týdnech se z castingu ozvali s tím, že by nás rádi viděli. Rodina tou dobou ještě nic nevěděla. Když jsem je s tím seznámila, ukázalo se, že reklama by jim nevadila. Počítali jsme s jedním nebo dvěma dny natáčení. V polovině června minulého roku jsme přijeli do televize, kde nás vyzpovídali, nafotili, natočili. Po dovolené, v polovině července, si nás zavolali znovu. To už kladli podivné otázky – například jestli bychom byli schopní zařídit si dva měsíce volna.

Takže se ukázalo, že to nebude reklama?
Ano, tehdy nám poprvé řekli, že půjde o projekt Dovolená ve starých časech. V jakých, to nám nesdělili. Shodli jsme se, že když už jsme došli až sem, půjdeme do toho, jestli nám v práci dají neplacené volno. Natáčelo se totiž po celý srpen a září. To se podařilo a my začali na internetu hledat, jak se žilo v různých dobách.

Tipovali jste si nějaké konkrétní období?
Protože jsme se dozvěděli, že vysílat se to bude letos, napadli nás kvůli výročí 600 let od upálení Jana Husa husité. Přemýšleli jsme o první republice, která by se nám líbila, ale stále jsme neměli tušení.

Byl v rodině někdo, kdo se tomu projektu bránil?
Děda do toho nechtěl jít. Když si ale uvědomil, že bez něj tam nepůjde nikdo z nás, rozhodl se, že to nám nemůže udělat. Manžel zareagoval úplně stejně. Buď všichni, nebo nikdo. Na doporučení televize jsme s sebou vzali ještě mého synovce Honzu, protože se očekávalo, že nás bude čekat spousta fyzické práce. Ale Honza je dobrodruh, takže s tím neměl problém.

Jaké byly vaše první pocity, když jste zjistili, o jakou dobu půjde?
Nadšené. Už když nás oblékali do dobových šatů, došlo nám, že půjdeme někam na začátek minulého století. Snad právě do té první republiky.

A první pocity po příjezdu na samotu ve Starých Hamrech?
To stavení ve stráni vypadalo na první pohled jako zbořenina. Spráskla jsem ruce a udělalo se mi špatně. Moji rodiče byli ale nadšení. Příroda, slunce, nádherné počasí. Kuba od první chvíle vypadal, jako by se v té době narodil. Vnitřní zařízení bylo ale krásné a připomnělo mi moji babičku. Rekvizitáři udělali úžasný kus práce. Až druhý den jsme se z rádia dozvěděli, že nejsme v první republice, ale v Protektorátu.

Jak rychle jste si zvykli na neustálé kamery za zády?
Velice rychle. Až mě to překvapilo. Člověk dělá, co může – zkrátka žije. Většinou nás natáčel jeden nebo dva kameramani a ty doprovázel zvukař. V každé místnosti byla navíc jedna statická kamera. Štáb bydlel kousek dál za hranicí pozemku, po kterém jsme se směli pohybovat, v lese v buňce.

Mohli jste se štábem komunikovat?
To bylo zakázané. Kde ale štáb bydlí, velmi brzy zjistil náš pes Majkí, který byl v soutěži s námi. Přestože dostával jen malé hrstička žrádla, překvapivě stále tloustnul. Dávali jsme mu menší a menší porce, ale pořád byl tlustší a tlustší. Pak nám došlo, že mizí za štábem, který ho krmí hovězím a dalšími dobrotami. Už byl jako válec, a tak jsme museli vzkázat, aby s tím přestali.

Jaká další pravidla jste museli dodržovat?
Nesměli jsme překročit vytyčenou hranici, komunikovat nijak s vnějším prostředím – telefony a skoro všechny osobní věci nám stejně vzali, takže to ani nešlo – a nesměli jsme se dotýkat herců a oni nás. Přestože jsme věděli, že nám nic nehrozí, ve vypjatých chvílích nám právě tohle dodávalo odvahu něco udělat. Děda bral na gestapáky například pohrabáč.

Myslíte, že vám hra navodila skutečné pocity, které lidé za války zažívali? Dovolili byste si podle vás to samé v reálu?
První setkání s herci bylo divné. Uvědomovali jsme si, že je to jen hra a že všichni včetně představitelů postav jsme lidé z 21. století. Každému trvalo jinak dlouho, než do toho spadnul. Mým rodičům kolem tří dnů, Kubík se do té doby vžil snad okamžitě, mně to trvalo týden. Akorát můj synovec Honza si určitý nadhled udržel celou dobu. I tak ho ale určité situace dost rozčilovaly. Svým okolím, například tím, komu věřit, jsme se zabývali i ve chvílích, kdy jsme nebyli pod dohledem kamer, takže jsme tu hru přijali a ta doba na nás skutečně padla. Měli jsme strach. Samozřejmě jsme věděli, že nás nikdo nezastřelí, že nám nikdo neodvede děti do koncentráku, přesto jsme si uvědomovali, že ta doba taková byla a běžně se to stávalo. Z toho na vás padá největší hrůza a strach. Když byl děda vulgární na gestapáka, bylo jasné, že ve skutečnosti by se gestapák otočil, odpálil ho a bylo by po něm. Určitě jsme si dovolovali víc, než bychom si dovolili ve skutečnosti.

Jak jste vnímali hrané postavy, které za vámi přicházely? Věřili jste jim?
Ne, na začátku jsme nedůvěřovali nikomu. Pak se to trochu zlomilo. Až po skončení soutěže jsme se ale dozvěděli, že na nás po celou dobu prý donášel učitel, který se choval vždycky slušně. Nejsympatičtější nám všem byla krásná žena, ze které se vyklubala převaděčka partyzánů. Té jsme uvěřili všechno. Vždycky jsme se také těšili na obchodníka, který byl neuvěřitelně zábavný.

Doba Protektorátu spoustu věcí diktovala. Jak jste zvládali povinné odvody potravin, nacvičování divadelního představení na oslavu Třetí říše a podobné úkoly?
Některé jsme chtěli bojkotovat. Například vyšívání Hitlerovy podobizny. Protože jsme ale věděli, že by šlo o porušení pravidel, úkoly jsme splnili, ale ne tak úplně. Původně jsme chtěli představení pro wehrmacht narušit tím, že bychom místo Hitlera použili jiné slovo. Jenže pak uběhlo pár dní a my začali pochybovat. Vyvolá to křik, kluky třeba odvedou pryč… Nakonec můj starší syn to Hitlerovo jméno zpitvořil, ale nikdo si toho nevšiml. Podobiznu jsme také vyšili, ale zatajili jsme, že máme barvy, které by byly vhodnější, a tak jsme Vůdci udělali modré vlasy a květiny kolem jsme vyšili tak, aby vypadaly jako rohy.

Za plnění úkolů jste dostávali peníze na potraviny. Které úkoly byly obzvlášť vypečené?
Kluci měli původně tu hromadu dřeva, které v pořadu nosili, nařezat a naštípat. Jenže náklaďák, který dřevo přivezl, ten kopec u chalupy nevyjel, a tak ho složil pod kopcem. Přenesení těch obrovských polen k domu bylo tou největší dřinou, která na ně čekala. Původně to měli zvládnout za týden, ale štáb uznal, že to není možné, a jeden týden přidal. Všechno ostatní šlo.

A co pohanka?
Sběr pohanky byl nejhorší pro mě. Od rána do večera trháte a trháte a ono to neubývá a v ošatce máte takovouhle hromádku. A když jste se přiblížili ke konci, na začátku už dozrála další. Když jsem po skončení soutěže viděla balíček pohanky v obchodě, zařekla jsem se, že tu už nikdy jíst nebudu.

Co vám „v minulosti" nejvíc chybělo?
Hygiena. Přestože děda prohlásil, že se stejně koupe jenom na Vánoce, nejvíc nám chybělo právě koupání. Nedaleko byl potok, ten byl ale tak studený, že koupání v něm bylo nemyslitelné. Obvykle jsme se myli v umyvadle a jednou týdně jsme si uvařili velký hrnec vody, nalili ji do necek, doplnili studenou a postupně jsme se v ní všichni vykoupali. Ten poslední se tak už moc neumyl. Také chybělo mytí vlasů. Místo šampónu jsem si do vývaru z kopřiv nastrouhala mýdlo s jelenem a tím jsem si tu hlavu myla. Dětem scházely cukrovinky a všem soukromí. A to jsme rodina, která je zvyklá trávit čas pohromadě. Člověk ale potřebuje chvilku sám pro sebe.

A co vám naopak přišlo lepší před 75 lety?
Uvědomili jsme si, jak strašně málo člověk potřebuje k tomu, aby byl šťastný. Když nemáte nic, hrozně se vám uleví. Také jsme jedli samé čerstvé věci. Část jsme si vypěstovali, část koupili. A pak ten vzduch. Chlapi zhubli a všichni alespoň pocitově omládli. Moje maminka má astma a další zdravotní komplikace, takže dříve se po několika krocích zadýchala a nemohla dýchat. Když soutěž skončila, byla by dokonce schopná běhat kolem Máchova jezera. Několik měsíců jí to vydrželo.

Mívali jste hlad?
Hlad jsme zažili. Hned na začátku, kdy jsme špatně odhadli nákup. Děda sice vařil polévku ze zeleniny ze zahrádky, ale nebyla sůl, takže se to nedalo jíst. Všichni jsme sice hladověli, ale každý měl strach spíš o ty druhé. Během sledování pořadu jsem si všimla, že si pořád stěžujeme, že nemáme co jíst, ale pořád sedíme u jídla. To je trochu nešťastné, protože to vypadá, že jsme se celou dobu jen cpali.

Zažili jste i okamžiky, kdy jste váhali, zda to vzdáte?
Když jsme měli hlad, to byla první krize. Druhá přišla, když nám chtěli odvést kluky na převýchovu nebo na nucené práce. Přestože jsem věděla, že by mi je jen odvedli pryč, přesto bych něco takového neměla zapotřebí.

Kam vlastně odvedli vašeho muže a synovce, když je zatklo gestapo?
Do opravdového bývalého vězení, které dnes už svému účelu neslouží. Tam je v jedné místnosti se dvěma kavalci a kousavými dekami drželi tři dny. Nicnedělání a čekání bylo prý hrozné. Alespoň že jim nosili jídlo a vodu.

Nyní už jste viděli finální sestřih. Dostalo se do pořadu všechno důležité?
Podle mě je celý ten projekt o tom, jak si v době Protektorátu poradí rodina z 21. století. Proto mě trochu mrzelo, že nebylo vidět třeba to, jak jsme si vlastními silami uchovali maso ze zabíjačky. Dali jsme ho do plechové vaničky, tu vložili do jámy vykopané v korytě toho ledového potoka, zakryli a ta studená voda nám vlastně vytvořila lednici. Takových nuancí bylo víc. Také myslím, že nebylo dostatečně vidět, jaké jsme měli od práce mozoly.

Poslední díl pořadu končil potleskem a gratulacemi od štábu a všech herců. Jaký to byl pocit?
Po rachotu zbraní, výbuších a křiku byl najednou klid. Jak myši z díry jsme vylezli ze sklepa ven a mysleli, že nastoupení partyzáni nám oznámí, že skončila válka. To jsme si ještě nevšimli, jaká masa lidí stojí dole za nimi. To bylo neskutečně emotivní. Všichni nám gratulovali, ti, co hráli gestapáky, se omlouvali a líčili nám, jak to pro ně bylo těžké reagovat na nás bez připraveného scénáře. Dědovi se několikrát přišel omluvit herec Petr Klimeš, který hrál toho typického gestapáka, ale děda omluvu přijal až, když si spolu dali panáka. Poté, co jsme se osprchovali a převlékli do civilu, následoval raut, kde jsme si ještě dlouho vyprávěli své zážitky. Velmi těžké to měl například herec, který hrál gestapáka Borowitze, který u nás tři dny bydlel a dohlížel na nás. My nebyli rádi, že je mezi námi, ale on vážně pochyboval, jestli to vydrží a neuteče.

Jak to je s výhrou? Už máte milion doma?
Nemáme a navíc nedostaneme peníze, ale mince. Bude na nás, jestli je vyměníme za peníze, nebo počkáme, až se zhodnotí. Zatím jsme ještě ani nemluvili o tom, jak si to rozdělíme.

Co říkáte na komentáře, které se objevují na internetu?
Přestala jsem to číst, těch plodných komentářů bylo málo a často šlo o osobní komentáře. Dočetla jsem se tam ale i to, že jsme se mohli přetrhnout, abychom ten milion vyhráli. To bych ráda uvedla na pravou míru. My jsme dopředu nevěděli, o jakou cenu se bude hrát. Zároveň jsme rodina, která má ráda výzvy. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale ani nezažije. Netvrdím, že jsme byli nějak úžasní, ale zažili a užili jsme si to. Dnes se díky tomu na válku zase dívám trochu jinýma očima.

Dnes už víte, o čem Dovolená ve starých časech je. Šli byste do podobného projektu znovu?
Štáb už se nás také ptal, jestli bychom byli ochotní jít třeba do období komunismu. Bezprostředně po skončení jsme řekli, že rozhodně ne. Teď bych váhala. Pokud by se změnil jen historický rámec, tak asi ne. Už by to nebyla výzva.