Různá pohlaví, odlišný věk a jiné společenské postavení. Jedno ale mají všichni společné. Chtějí pomáhat těm, kteří to potřebují, kterým to udělá radost, těm, kterým třeba není zrovna do zpěvu a také těm, pro které jsou rodinou „tety" v dětském domově. Řeč je o dobrovolnících, kteří se v sobotu sešli v areálu Klaudiánovy nemocnice, aby se právě o dobrovolnictví dozvěděli víc.

Stejně jako třeba ve škole, v zaměstnání, zkrátka ve všech oblastech našeho života existují pravidla, stejné je to i u dobrovolnické činnosti. Dobrovolníků se sešlo na dvě desítky. Někteří na takovou schůzku přišli úplně poprvé, jiní mají už s dobrovolnickou prací určité zkušenosti. Monika Theimerová,  koordinátora dobrovolníků Oblastní nemocnice Mladá Boleslav má za sebou bohaté zkušenosti a úvodní školení vedla.
Jak několikrát v jeho průběhu poznamenala, dobrovolník se musí držet určitých pravidel. ta však nevycházejí pouze z pouček a tabulek, ale především ze zkušeností a situací, které se ji samotné v dobrovolnictví staly.

A tak se dobrovolníci dozvěděli, kromě hlavních principů a pravidel dobrovolnického programu v nemocnici, pozice dobrovolníka v nemocnici, jeho kompetence a zodpovědnosti, ale dočkali se také několika modelových situací, v nichž si také sami „zahráli." Jak se vypořádat se situací, kdy vás pacient nechce pustit domů, když vás začne uplácet jídlem, či dokonce nabídne peníze, nebo když se nějakému dítku zdá, že se mu věnujete méně, než jinému.

Tohle všechno a spoustu dalších situací totiž dobrovolníky potkává a potkávat bude. A s tímhle vším si musejí umět poradit. Soudě dle jejich nadšení, nápadů a šikovnosti, z nich jistě budou dobrovolníci, kteří budou „kamarády", pro lidi i děti, u kterých budou trávit svůj volný čas. Však mnohé z nich právě k rozhodnutí, stát se dobrovolníkem vedly situace, kdy byly nuceni zamyslet se nad sebou samými.

V konečném hodnocení školení, jež se na závěr celého dne odehrálo, zazněl jeden příběh z mnoha.
Po hádce se svou dcerou, které prý jedna z budoucích dobrovolnic vytýkala, že nedělá nic pořádného, se její dcera nechala slyšet: „A co děláš ty, mami?" Právě tohle ji dovedlo  mezi dobrovolníky, protože si uvědomila, že dělá mnoho pro sebe, pro druhé ale nic, kromě starosti o rodinu, což, jak sama řekla, je běžnou a samozřejmou věcí. Každému, kdo se rozhodl stát se dobrovolníkem, patří bezesporu velký dík, od nás všech.