Jednadvacetiletá Kristýna z Mladé Boleslavi (její příjmení tajíme) toho v životě prožila i přes svůj nízký věk opravdu hodně. Těžko hledat důvod, ale už od 15 let je prakticky závislá na drogách. Dnes je z ní narkomanka závislá na subutexu, v poslední době oblíbené droze, která v jistých kruzích nahrazuje heroin.

Tak jako řada dalších narkomanů začala i Kristýna krást. Právě drobnými krádežemi si obstarávala a možná dál obstarává peníze na drogy, které její tělo potřebuje.

Za trestnou činnost již byla třikrát odsouzena. Nejčastěji kradla v mladoboleslavských obchodních domech. Brala všechny drobnosti, které se daly snadno odnést, třeba čokolády, spreje, gely, ale i hodnotnější drobné věci.

U soudu vždy vyvázla s podmínkou. Jenže takový trest nic neřeší. Naposledy byla proto odsouzena Okresním soudem v Mladé Boleslavi 24. června 2008 k povinnému léčení.

„Nařídil jsem dívce ochrannou ústavní léčbu toxikomanickou v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod, která mi byla odborníkem doporučena jako nejlepší pro tuto dívku. Ta s léčbou nakonec i souhlasila,“ vysvětluje mladoboleslavský soudce Rudolf Havelka.

Podle něho je rozumnější přesvědčit dívku k léčbě, než ji jen odsoudit k podmínce a nechat dál fetovat a krást. Přičemž není možné poslat ji na dobrovolnou léčbu. A právě tady je kámen úrazu.

Léčebny totiž přijímají pacienty na ochrannou ústavní léčbu jen minimálně. Havlíčkobrodský ústav tak soudci odepsal, že Kristýnu přijme nejdříve v říjnu roku 2015.

„Připadá mi to jako špatný vtip. Těžko můžeme odhadovat, co s ní bude za půl roku, natož za sedm let. Takový přístup jsem nečekal,“ popisuje soudce Havelka.

V Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod si však za svým názorem stojí. „Máme pořadník – a ten je opravdu takto dlouhý. Většinou se v těchto případech nejedná o stavy nutné k tomu, aby pacienti nutně ihned nastoupili do ústavu. Něco jiného je, když se jedná o ochrannou léčbu, kdy je ten člověk akutně nebezpečný sobě či svému okolí,“ uvedl ředitel zařízení Jaromír Mašek.

Jedinou možností podle něho je, aby dívka šla na dobrovolnou léčbu. Tím by celý pořadník obešla a přijata by byla ihned, nejdéle do dvou měsíců. Jenže, jak dlouho by tam asi vydržela?

„Je to realita, pokud bychom brali všechny lidi s nařízenou ústavní protitoxikomanickou léčbou, tak budeme mít plný ústav těchto pacientů, kteří vůbec nejsou motivovaní k léčbě. Tím by se celá snaha o léčbu v podstatě rozbila. Nyní máme průběžně na 35 až 45 dobrovolných a motivovaných pacientů a jen dva s nařízenou léčbou soudem. Jinak by to ani nebylo možné,“ vysvětluje ředitel Mašek.

Má vůbec smysl pokoušet se pomoci narkomanovi, který o to vůbec nestojí? Diskutujte pod článkem a hlasujte v anketě vpravo!