Gentleman, liberál, šiřitel nekonečného optimismu, moudrý a statečný muž, který se nikdy nebál říkat, co si opravdu myslí. Asi takto charakterizují osobnosti české i zahraniční politiky Jiřího Dienstbiera. A mají pravdu.

Osobně jsem ho poznal v roce 2000, v mých 21 letech. Rozhodl se pokusit získat na Mladoboleslavsku, kde ostatně strávil několik let svého života jako syn ředitelky zdejší zdravotní školy, senátorský mandát. Potřeboval někoho, kdo mu ve zdejším regionu bude vytvářet zázemí, stane se mu zdejším průvodcem. Jeho tehdejší asistent a můj kamarád mne doporučil.

Jiří Dienstbier si mne pozval do svého bytu na Vinohradech, s nezbytnou cigaretou v ruce a manželkou Jiřinou po boku mne vyslechl a dal první úkol. Zajistit oficiální výjezd do regionu. Asi jsem obstál. Na závěr prvního dne po oznámení senátorské kandidatury mi řekl, že výjezdy tohoto rozsahu a úrovně na ministerstvu připravují celé týmy a ještě tam dělají chyby. Tento prý byl bezchybný. A já dostal nabídku na spolupráci.

Vzdal jsem se slibně rozjeté novinářské dráhy a plně se oddal volební kampani pro Jiřího Dienstbiera. Připravil jsem si tak měsíce tvrdé dřiny, kde mi jedinou, ale o to cennější odměnou byla možnost potkávat se s Jiřím Dienstbierem a jeho okolím. Dostal jsem se do velmi vzdělaného, kosmopolitního a přátelského prostředí.

Volby v roce 2000 o 111 hlasů nevyhrál. Mrzelo ho to, jako člověka mrzí každá prohra. Ale ještě víc mu bylo líto, za jakých okolností o post senátora přišel. V kampani si začal sbírat na malé kartičky podpisy a vzkazy osobností, které ho podporovaly. Bylo jich 111. Když je zveřejnil, část lidí začala prokazatelně nasbírané podpisy odvolávat. Stalo se tak po četných telefonátech a vyhrožování z konkurenčního týmu ODS. Někteří signatáři nám řekli, že mají strach. A to Dienstbier – disident, politický vězeň a muž, který vždy a všude říkal, co si myslí, nikdy nepochopil. Bylo deset let po revoluci, v níž šlo i svobodu slova a vyjadřování.

close zoom_in

POHODA NA CHALUPĚ. Dienstbierovi jezdili pravidelně na rodinnou chalupu na Hrubé Skále. Několikrát do roka je tam navštěvoval i tehdejší asistent Robin Povšík (vlevo).

Ani prohrané volby nás nerozdělili. Kdybych byl o pár generací starší, troufl bych si říci, že jsme se spřátelili. Jezdil jsem na jejich rodinnou chalupu na Hrubé Skále několikrát do roka, potkávali jsme se v jeho pražském bytě. Do poslední chvíle se zajímal o dění na Mladoboleslavsku. Děti jeho manželky Jiřiny se staly mými kamarády. Byl jediným člověkem, komu moje matka ve svém bytě dovolila zapálit u kávy cigaretu, stejně tak byl jediným, kdo směl kouřit v mé pracovně na středočeském hejtmanství.

V roce 2008 dostal nabídku kandidovat do Senátu za rodné Kladensko. Rozmlouval jsem mu to. Věděl jsem o jeho zdravotních starostech a hlavně jsem se bál zklamání, kdyby mu volby nevyšly. Byla to poslední šance, jak se tento bojovník za všeobecnou svobodu může dostat tam, kam vždycky patřil – do vysoké politiky. Neposlechl mne a udělal dobře. Ve volbách vyhrál a na závěr svého života dosáhl postu, který mu právem náležel.

Nekonečný optimista Dienstbier mi při každém setkání vytýkal, že nestuduji vysokou školu. Moc mu na tom záleželo, i když v malé nadsázce říkal, že čas, který spolu trávíme v zajímavých debatách, mi nahrazuje několik semestrů. A ještě mi vštěpoval jednu věc. „Když se Tě někdo zeptá, jak se máš, říkej vždy dobře. Hloupé lidi tím naštveš, ale Ty se budeš cítit líp“. Takže pane Dienstbiere, mám se dobře. I když uplynulou sobotu, kdy jste odešel navždy pryč, bych to ani v úctě k Vám nedokázal nikomu říci. Je mi po Vás smutno…

Robin Povšík (Autor je náměstkem hejtmana Středočeského kraje a zastupitel ČSSD v Mladé Boleslavi.)