Začíná květen a cesta na východ pokračuje.

Ráno jsem se ještě chvíli zdržel na Dněperském nábřeží, zamával velkoměstu a začal se vymotávat ven.
Mnoho rodin dnes vyrazilo k lagunám Dněpru na piknik a na koupačku. Počasí tomu vyloženě přálo. Já naopak s potem ve tváři opouštěl periferii města.

Netrvalo dlouho a obklopila mě již tolik zmiňovaná zúrodněná krajina. A tak jsem alespoň zavzpomínal na Zakarpatskou, kde jsem pln nadšení hltal každý kilometr a natahoval krk za další zatáčku s očekáváním neznámého.

Naštěstí ke konci dne přišla malá změna. Uf. Začaly se objevovat stromy a lesy. Konečně. Snad to vydrží.
Bylo to takové zvláštní uvědomění si, když jsem si dopoledne opět připomněl, jak šťastný člověk vlastně jsem.

Z ničeho nic. Ale musel jsem se začít smát. Je to super, žít život podle sebe. Taky jsem byl opět vystaven dobrosrdečnosti zdejších lidí.
Za zatáčkou mě dojel pán na skůtru, z pod sedla vytáhl lahev limonády a vrazil mi jí do ruky. „Je horko, jedeš daleko, musíš pít" řekl a zmizel.
Při dalším nákupu zas prodavačka nechtěla věřit, že by někdo přijel z Čéchyja na kole. Šla se podívat, jestli nekecám.

Nekecal. A tak se chytala za hlavu a za nohy, a běžela zpět do krámu, aby poslala další. I druhá a třetí prodavačka se přišly podívat.
Přidali se i lidi, co nakupovali, a tak mi všichni podávali ruku „maladěc, maladěc" a přáli šťastnou cestu. Na noc jsem se opět uchýlil do obilí. To už je klasika…

Můj úhlavní nepřítel, vítr, mi zase dal pocítit, jakou nade mnou má moc. A to jak po fyzické, tak po psychické stránce.

Cesta do Doněcku byla opět těžká nuda. Tedy až do doby, kdy silnice plynule přešla v šestiproudou dálnici. To mě krapet znervóznělo.
Právě když jsem si říkal, že se mi do toho moc nechce, a hledal jsem jinou alternativu, mihl se kolem mě kluk na „horáku" a mastil to na centrum.

OK, asi je to tady normální, a valil jsem to za ním. Ve městě jsem si vyzvedl balík, něco snědl a zamířil na jih k Černému moři.
Rozhodl jsem se překročit hranici směrem na Rostov na Donu. Už jsem otupěl vůči všem ukrajinským zvláštnostem, bohužel díky tomu už mě během dne moc věcí nezaujme…

Sluníčko, moře, pláže, pohoda. Není to Jadran, ale je tady cítit to přímořské zpomalení času. A to mi sedí.
Ani bych se to tu neodvážil nazvat letoviskem. Novoazovsk je zkrátka městečko na břehu Černého moře. Bohužel nikde tu není WiFi, takže nemůžu nahrát video..

Každopádně dnes už se odtud nehnu…

(V neděli 5. května dorazil Jan Žďánský do Ruska.)
Jeho cestu můžete sledovat také na www.zdana.cz