Je tomu pět let, co jste skončil jako trenér české reprezentace. Překvapilo vás to ocenění?
Samozřejmě že mě to překvapilo. Přestože jsem se kolem sportu motal celý život, dnes už se v něm tolik nepohybuji. Poslední roky už jenom pořádám závody a za tu dobu jsem jen tu a tam někomu poradil s trénováním. Takže mě překvapilo, že si na mě někdo vzpomněl. Pamatuji si ještě totalitní anketu Nejlepší sportovec Mladoboleslavska, které jsem se pravidelně zúčastňoval. Anketu jsem sledoval i později, ale posledních deset let jsem na vyhlašování nebyl. Musím říct, že to bylo příjemné setkání.

V jednom ze starších rozhovorů s vámi jsem se dočetl, že jste prodal kolo. Bylo to jedno z mnoha, nebo už vůbec nejezdíte?
Kolo prodávám každou chvíli, abych si koupil nové (smích). Ne, pořád mám jak horské, tak silniční kolo a v poslední době na něm začínám zase o trochu víc jezdit. Po roce 1990, kdy jsem skončil s aktivní činností, jsem ročně najel tak 100 až 150 kilometrů. Byl jsem přeježděný. Jezdíval jsem totiž 12 tisíc kilometrů ročně. Dnes si na to kolo nacházím čas o něco víc.

Mluvil jste o pořádání závodů. Většina Boleslaváků jistě zaznamenala Mistrovství Evropy v cyklokrosu, které se konalo na Štěpánce v roce 2013. Podílel jste se na jeho organizaci?
Pořadatelem byl oddíl Johnson Controls TJ Auto Škoda Mladá Boleslav, v jehož čele stojí Antonín Ungermann. Ten má sice svůj organizační tým, ale pravidelně spolupracujeme na technickém zabezpečení hlavně my dva. Zatím se nestalo, že kdyby Tonda pořádal závody, že by mě nepozval. On a ta jeho parta se zase zapojují do přípravy veřejných závodů, které pořádám já.

To vypadá na ideální spolupráci.
Když jsem přišel do Boleslavi, Tonda už tady chvilku byl. Závodili jsme spolu celou dobu, asi deset let spolu bydleli na patře v paneláku a dodnes je to jeden z mých nejbližších lidí tady ve městě.

V Mladé Boleslavi jste ale s cyklistikou nezačínal. Jste rodilý Pardubičák, že? Jak jste se k tomuto sportu dostal.
Ano, rodilý Pardubák. Úplně přímá cesta to nebyla. V době, kdy jsem chodil do školy, se otevíraly první sportovní experimentální třídy v Praze, Pardubicích nebo Jihlavě. Většinou byly zaměřené na atletiku nebo plavání. Já uměl plavat odmalička, a tak jsem od šesté třídy plaval závodně. Trénovat jsme chodili ráno v šest, pak do školy, v poledne na hodinu do bazénu a třikrát týdně ještě večer. Už od šesté třídy jsem byl v tom tréninkovém drilu. Moc se mi ale líbily motorové sporty motokros, rychlá auta… Neměl jsem bohužel nikoho, kdo by mě k tomu přivedl, a také to byl finančně dost náročný sport. Jednou jsme se ale ulili ze školy a šli na náborové závody v cyklistice. Tou dobou mi nedělalo problém sednout po škole na kolo a jet patnáct kilometrů za babičkou, popovídat si s ní a jet zase zpátky.

Jak jste tenkrát dopadl?
Na tom svém cesťáku jsem sice nedojel první, ale mezi prvními jsem byl před dětmi, které měly berany a galusky. Za pár týdnů už jsem měl na závodech kolo s galuskami a dojel první. V osmé třídě jsem se zúčastnil Závodu míru pionýrů, kde jsem se jako absolutní nováček umístil sedmý. O rok později už jsem vyhrál. Když jsem později přičichl k cyklokrosu, našel jsem svou hlavní životní náplň a disciplínu.

A kudy vedla cesta z Pardubic do Boleslavi?
Přes Duklu Praha. Do Prahy jsem nastoupil na vojnu a rozloučil se s Lokomotivou Pardubice. V té době už jsem byl rozhodnutý, že budu profesionální cyklokrosař. Když se mi blížil konec vojny, rozhodoval jsem se mezi dvěma kluby v Kolíně a v Mladé Boleslavi. Oba měli v rámci republiky nejlepší pověst, z obou jsem dostal nabídku, a protože mě vždy lákala auta, dal jsem přednost Boleslavi. Navíc tu tou dobou končil Vojta Červínek a já věděl, že se o místo jedničky nebudu muset přetahovat. V té době totiž závody vyhrával buď on, nebo já.

Který rok byl pro vás nejlepší v kariéře? Byl to třiaosmdesátý?
V roce 1983 jsem byl třetí na mistrovství světa. K vítězství mi chyběly dva metry. Závěr byl trochu nešťastný. Ale to se mi stalo několikrát. Pěkných let bylo hodně. Vždycky jsem byl rád, když jsem si domů vezl pohár. Myslím, že dodnes mám na kontě nejvíc vítězství Československého poháru.

Jaké bylo ve vašich vrcholných letech cestování za hranice?
Když jsme závodili my, jezdili jsme Avií Furgon. Po rovině, a když vítr foukal ze správné strany, jsme s ní jeli i sto deset. Dovedete si představit, jak mohla trvat cesta do Španělska. Ještě, když jsem trénoval nároďák, jsem ročně najezdil minimálně sto tisíc kilometrů autem. Kolikrát nás v sobotu čekala cesta na Moravu a v neděli závody v Belgii o 1300 kilometrů dál. Kdo to nezažil, nedovede si to představit.

Co atmosféra v cyklokrosu u nás a ve světě? Mění se?
Například v Belgii ta obliba ještě lehce stoupla. Cyklokros je na prvním místě, následuje fotbal a silniční cyklistika. Na závody každý týden přijde šest tisíc lidí, ať je počasí jakékoliv. Tady u nás zájem klesá.

Kdy jste pověsil aktivní kariéru závodníka na hřebík?
V roce 1989. Ještě poslední tři roky aktivní kariéry jsem dělal jezdícího trenéra v Mladé Boleslavi. Protože jsem dříve plaval, nevadila mi voda, takže jsme trénovali za jakéhokoliv počasí a hodně. Tím jsem byl pověstný. Pak jsem skončil, začal trénovat kluky ve sportovní třídě při učňáku ve Škodovce a otevřel si obchod s jízdními koly. Později jsem začal trénovat v Praze Author Team tehdy se z něj stal jeden z nejlepších týmů na světě. A pak mě oslovili, abych trénoval tým národní. Vydržel jsem u toho 13 let a skončil na vlastní žádost. Do poslední chvíle jsem měl kolem sebe bezvadný tým především Milana Chrobáka a Tondu Ungermanna. Těm stačilo říct, že se sejdeme ve středu v Paříži pod Eifellovkou, i když každý jel na závody do jiné země, a mohl jsem si být jistý, že tam budou, i kdyby cestou píchli. Vždycky udělali vše pro to, co bylo potřeba. Hrozně rád na tu dobu vzpomínám. Bylo to pěkné, ale bylo toho dost.

Dnes závodníci také absolvují tolik cest jako vy?
Zdaleka ne a je to rozhodně špatně. Dva tři starty za sezónu nestačí. Právě na těch velkých závodech kluci poznávají konkurenci. Navíc, pokud nemají body, startují zezadu a nemají na pořádné umístění šanci. Pak se nemůžeme divit, že mají výsledky, jaké mají.