Lucie Beranová z Mnichova Hradiště je autorkou deskové hry Samaja. Unikátní komunikační hra se na pulty obchodů dostala už v říjnu. V rozhovoru prozradila nejen to, proč je právě její hra mezi jinými netradiční.

Vy jste autorkou rodinné komunikační hry, kterou jste nazvala Samaja. Co vás vlastně vedlo k jejímu sestavení?
Byla to potřeba dostat z mých synů jiné odpovědi na moje otázky. I je samozřejmě nudí, když se jich každý den ptám na to, co bylo ve škole a jestli mají úkoly. Obvykle se mi dostalo odpovědi „dobrý" a „nic". A to jsem chtěla změnit. Chtěla jsem vymyslet způsob, jak se svých synů ptát, aby se mnou byli ochotni komunikovat více než jen jedním slovem.

Jak se vám to povedlo?
Když jsme jednou hráli klasickou deskovou hru, uvědomila jsem si, že mě vůbec nebaví. A začala jsem přemýšlet. Věděla jsem, že syny baví hrát deskové hry, baví je políčka, na nichž se mohou vyhazovat, měnit s někým pozici, případně jít dopředu a dozadu. A tak jsem sestavila hru, která je na jednu stranu zábavná, ale na druhou stranu je tam právě skrytý komunikační potenciál.

Hra obsahuje herní plán, několik figurek a kartičky s otázkami. Kolik jich tam přesně je?
Otázek je čtyřicet a jsou koncipovány hodně obecně. Je to proto, aby se otázky daly pochopit různě a aby na ně neexistovala správná odpověď. Každý, kdo odpovídá, se nad tím musí trochu zamyslet. Není to zase nic tak těžkého a složitého. Hra je určena dětem od pěti let a mohou ji hrát nejen se svými rodiči a prarodiči, ale i s kamarády.

Dá se hrát každý den?
To bych úplně neřekla. Doporučila bych spíše jednou týdně. Otázky lze například orientovat na uplynulý týden a z odpovědí tak zjistit, jak byly spokojené, co prožily, co by změnily a podobně. Druhou stránkou hry je i to, že děti se zároveň učí naslouchat rodičům a jeden druhému. Při hře zjistí, že i maminka s tatínkem mají nějaké sny, přání a podobně.

S jakými otázkami se tedy ve hře můžeme potkat?
Napadá mě například, co tě dokáže rozesmát, co bys chtěl na světě změnit, z čeho je ti smutno, co tě rozčílí, kde je ti dobře, nad čím často přemýšlíš, co nechceš nikdy ztratit a podobně. Jsou to otázky, které nutí zamýšlet se nad svými pocity a emocemi, ale také nad našimi touhami a sny. Skrze Samaju se děti učí své pocity pojmenovat.

Bylo složité všechny tyto otázky vymyslet? Kolik času vám asi zabraly?
Paradoxně vymyslet otázky bylo na celém projektu asi to nejjednodušší. Před několika lety jsem absolvovala výcvik koučů a otázky jsou právě koučováním hodně inspirované.

Testovala jste hru například s dětmi, rodinou či přáteli?
Samozřejmě, musela jsem se přesvědčit, že to, co dělám, nemá smysl jen pro mě, ale že by se tím mohli zabavit i ostatní. Nejdříve jsem vytvořila takový černobílý prototyp, papírový herní plán, na něm narazítkovaná kolečka a otázky jsem napsala jen na papír. První hraní mě nadchlo a některé odpovědi synů mě překvapily. Pozitivní zpětnou vazbu jsem záhy dostávala také od přátel.

Čím si to vysvětlujete? Je to tím, že děti hru vnímají jinak než tradiční povídání?
Možná je to tím, že se rodiče dětem při hraní hry opravdu věnují a na otázky se jich neptají jen při vaření večeře, ale v klidu u stolu. Zároveň mají děti pocit, že hrají hru, odpovídání na zajímavé otázky najednou dostane smysl a navíc po herní cestičce postupují dále do cíle. Otázky v herním plánu padají náhodně, záleží, na jaké políčko zrovna stoupnete.

Hra se jmenuje Samaja. To určitě není náhoda. Souvisí to nějak s dějem hry?
Přesně tak, herní plán představuje krajinu na vzdálené planetě, která je osamocená a tak ve vesmíru naříká: sama já, sama já. To jednou zaslechl kosmonaut letící kolem a od té doby se planetě neřekne jinak než Samaja. Zároveň je planeta hrozně zvědavá, takže když na ní děti přiletí, chce si s nimi neustále povídat a dává jim spoustu otázek. Děti jsou vtaženy do příběhu s tím, že se prochází po zvědavé planetě a cílem je dostat se zpět na Zem.