Cestovatel Daniel Balcar mapoval domorodé obyvatele obývající indickou část ostrova Papua Nová Guinea a ze svých zážitků sepsal knihu, která dnes bude po besedě k dostání. Šlo o nebezpečnou expedici mezi kmen Dani, který se dosud nesetkal s civilizací. Tito lidé například praktikují krvavý rituál sekání prstů na ruce. Podíváte se také ke kmeni Korowai ukrytého hluboko v deštném pralese, jehož členové žijí v chýší ukrytých vysoko v korunách stromů. Deníku cestovatel přiblížil, proč jej láká objevovat neznámé končiny.

Jste odjakživa dobrodružná povaha?
Co je dobrodružná povaha? Každý máme tu hranici pro to, co je a co není dobrodružné nastavenu někde jinde. Jsem ve skutečnosti „rodinný typ“, i když někteří moji přátelé se tomuto tvrzení smějí. Pravdou je, že poznávání nových končin mě lákalo odjakživa, na začátku to byly toulky po Šumavě a Českém Ráji, teprve později, když jsem si na to dokázal vydělat, začal jsem cestovat po světě.

A při všech cestách jste nezapomněl držet fotoaparát v ruce?
Jasně, cestování souvisí s mým velkým koníčkem, kterému se věnuji již dlouhou řadu let profesionálně, s fotografováním. Fotoaparát a cesty k sobě prostě patří. Každou cestu si užívám dvakrát, poprvé v reálu a potom vždy, když sedím u tisíců snímků, třídím je a upravuji pro diashow nebo knihu.

Nepřijde vám extrémně nebezpečné vybírat si poslední nepopsané listy v knize Země, jako jsou oblasti, kde ještě neviděli bělocha?
Při prvních úvahách o této cestě bylo důležitým kritériem právě to, že oblast Západní Papui patří pravděpodobně k posledním bílým místům na mapě světa. Protože ale komerce a globální svět už proniká i do nejodlehlejších končin naší planety, bylo jasné, že buď teď, anebo už nikdy. Extrémně nebezpečná může být jakákoli cesta, tahle byla hlavně extrémně lákavá.

Dá se na takovou cestu vůbec dokonale připravit?
Přípravy na takovou cestu nejsou jednoduchou záležitostí a bez pomoci „zevnitř“ by to možné nebylo. Problémy jsou úplně se vším, ať už jsou to tropické nemoci, počasí, protože se pohybujete na rovníku, takže v horku, ale také v devadesáti procentní vlhkosti. Doprava do džungle ke kmeni stromových lidí je možná jen letadlem misionářů, nebo po domluvě s někte rým z místních přepravců, což je samo o sobě sázkou do loterie, protože to jsou stroje, které obvykle někdo už jednou vyřadil z provozu. Ale v Indonézii je možné úplně všechno, tam v hloubi novoguinejských deštných pralesů přestávají platit veškerá naše měřítka a čas se tam zastavil před tisíci léty.

Co si člověk při setkání s tak odlišným způsobem života pomyslí? Je rád, že žije tak, jak žije, nebo vás naopak napadlo, že jim je ve své podstatě lépe, než nám „civilizací zasaženým lidem“?
Když jsem cestoval například po Kubě měl jsem pocit, že lidé tam jsou opravdu šťastnější, pokud tedy nepovažujeme za štěstí tři plazmové televize v domě, před kterým stojí zaparkovaný Mercedes. Na Papui tohle ale rozhodně neplatí. Lidé zde musí každý den bojovat o holé přežití, protože na každém rohu číhá nebezpečí v podobě nemocí, hladu, anebo napadení jiným kmenem.

Dokáže Evropan vůbec pochopit jejich život?
Jejich život je pro středoevropana naprosto neuvěřitelný. Když vidíte člověka, jak poráží vzrostlý strom kamennou sekyrou, kterou si několik měsíců předtím vlastnoručně vyráběl, nebo ženu, která si bambusovým nožem krátí vlasy, či pojídání živých larev k snídani, zjistíte, že tady není představa idylického života v tropickém ráji, vůbec na místě.

Vzpomenete si na nějakou činnost, tradici, nebo denní rituál, která vás tam zaskočila nebo překvapila, ať mile nebo nemile?
Na Nové Guineji Vás zaskočí úplně všechno, je nevyzpytatelná… Zvláštností je např. vůbec samotné soužití lidí. Na Papui žije 256 známých kmenů, kteří jsou od sebe tak izolovaní, že si vzájemně nerozumějí ani nejbližší sousedé, z toho také plyne strach a nedůvěra, kterou chovají ke každému příchozímu. Tyto kmeny se vzájemně napadají a luky a šípy a kamennými sekyrami se masakrují a dodnes také potají praktikují zakázaný rituální kanibalismus. Žádný z těchto obyvatel pralesa se za celý svůj život nepodíval dál než několik kilometrů po území svého kmene, protože kdyby překročil pomyslnou hranici, byl by okamžitě nemilosrdně zlikvidován.

Co všechno jste zachytil na fotografiích?
Každý den s těmito lidmi byl jedinečný, fotografoval jsem získávání ságového škrobu, který je zde základní potravinou pro přežití, sběr larev, raků, ale také výrobu nádherného dřevěného štítu. Nahlédnul jsem alespoň na chvíli do života posledních obyvatel této planety, kteří doposud žijí jako v době kamenné.

Kolik zemí jste už procestoval, a existuje nějaká, která ve vás zanechala opravdu silný dojem?
Každá země je jiná, má svá specifika, své obyvatele, své rituály… Navštívil jsem na třicet zemí světa a přivezl si na třicet různých dojmů. Důležité ale pro mne je, vždy poznat skutečnou tvář, té či oné krajiny, potkávat lidi, dívat se jak žijí. To ale se zájezdem připraveným cestovní kanceláří obvykle nelze, a tak si své cesty plánuji sám, právě tak, abych viděl to, co běžnému turistovi většinou zůstává ukryto. Poslední takovou výpravu jsem absolvoval v červenci s partou přátel terénním autem napříč islandskou divočinou. Přestože jste tam stále v Evropě, z nekonečných plání lávových polí a černého sopečného písku, máte dojem, že se nacházíte na jiné planetě.

Vyměnil byste některé z míst, které jste navštívil za Českou republiku?
Jsou sice místa, kde by asi člověk mohl prožít spokojené stáří, například malebný ostrov Koh Samui v Thajsku, ale to se mně stejně netýká, protože s množstvým svých aktivit nestíhám stárnout. Rád se vracím domů. Každá cesta mi vždy dá něco nového a člověk získává větší nadhled nad věcmi. Spíše než někde zůstat, má pro mne větší smysl podělit se o své zážitky a zkušenosti z cest s ostatními lidmi a přiblížit jim prostřednictvým svých fotografií a vyprávění, různé krajiny z mnohdy netradičního pohledu.