Kliknutím zvětšíte„Je nám ctí, že jsme měli příležitost sloužit své zemi za tak obtížných okolností. Jsme hluboce vděční našemu vrchnímu veliteli i svému národu za tento den. Bůh žehnej Americe!“ pronesl do mikrofonu první zajatec, který vstoupil na červený koberec rozprostřený u výstupní rampy transportního letadla. Byl to kapitán Jeremiah A. Denton z amerického námořnictva. V zajetí strávil téměř osm let.
Sto čtyřicet dva šťastných
Denton byl nejvyšším důstojníkem na palubě prvního ze čtyř evakuačních letadel, která dopravila na Filipíny prvních 142 amerických válečných zajatců, propuštěných den předtím v Hanoji. Spolu s ním vystoupil z prvního letadla i poručík Everett Alvarez, který byl prvním americkým pilotem sestřeleným a zajatým ve válce ve Vietnamu.
Na svobodu se při tomto prvním propuštění, které vstoupilo do historie pod názvem Operation Homecoming (Operace návrat domů), dostala zhruba čtvrtina všech zadržovaných amerických občanů. Celkem jich bylo během vietnamské války zajato 591. Z toho 325 sloužilo v letectvu (povětšinou šlo o piloty bombardérů sestřelené nad Severním Vietnamem nebo nad územím kontrolovaným Vietkongem) a zbývajících 266 tvořilo 138 příslušníků amerického námořnictva, 77 vojáků sloužících v armádě, 26 příslušníků námořní pěchoty a 25 civilních zaměstnanců amerických vládních agentur.
Většina zajatců skončila v táborech v severním Vietnamu, někteří ale byli posláni na různá místa po celé jihovýchodní Asii. Vietkong věznil v Jižním Vietnamu celkem 69 válečných zajatců.
Mezi navrácenými byli i budoucí politici: senátor John McCain z Arizony, kandidát na viceprezidenta James Stockdale a člen Sněmovny reprezentantů Sam Johnson z Texasu.
Klec pro vzpurné zajatce, která byla prezentována na výstavě v návštěvním centru Pentagonu. Snímek pořídil dne 8. října 1970 Billy Mason
Bohužel, více než 1500 amerických vojáků ztracených ve vietnamské válce bylo i nadále vedeno mezi pohřešovanými.
Emotivní přijetí
Poslední letadlo přistálo na základně ve 23 hodin a už o tři čtvrtě hodiny později byli všichni jeho pasažéři (19 propuštěných válečných zajatců a sedm propuštěných civilistů, všichni z jižního Vietnamu) v místní letecké nemocnici. Dalších 116 zajatců dopravila na základnu tři předchozí letadla.
Po předběžné zdravotní prohlídce – která vyhodnotila jejich zdravotní stav jako přiměřeně dobrý – čekala všechny první pořádná večeře na svobodě, skládající se podle dobové reportáže amerického deníku The New York Times ze steaku, kuřete, pečených brambor, hranolek a kukuřičného klasu coby hlavního jídla, a z bábovky a jahodového koláče coby zákusků.
Všechny zajatce uvítal při jejich příletu více než tisícihlavý dav složený ze všech obyvatel základny, včetně žen a dětí, kluků v baseballových dresech a skautských uniformách, letců, vojáků i novinářů. Podle The New York Times zaznívalo odevšud volání „Vítejte doma!“ a hodně lidí plakalo.
„Brečel jsem a byly to skutečné slzy. Hrozně mě to dojalo,“ řekl tehdy novinářům třináctiletý žák šesté třídy John Ward.
Pouze čtyři z propuštěných zajatců – tři ze severu a jeden z jihu – museli vynést z letadla v nosítkách. Zbytek vystoupil po rampě a po červeném koberci sám a rovnou zamířil k čekajícím sanitním autobusům. Na některých ale bylo vidět, že jim chůze dělá potíže, a jejich odhodlání zvládnout tuto cestu vlastními silami vehnalo mnoha přihlížejícím slzy do očí.
Vítání propuštěných amerických zajatců:
Spousta zajatců se smála a šťastně ukazovala palce nahoru. V tu chvíli museli mít všichni dojem, že to nejtěžší mají jednou provždy za sebou a že jim život nabízí další šanci. Ne ve všech případech tomu tak ale bylo.
Sláva a deziluze
Třebaže byli všichni propuštění zajatci uvítáni na letišti a později i ve vlasti jako hrdinové a jejich přílet přijala americká veřejnost podobně jako návrat vojáků z bojišť druhé světové války, zájem o ně brzy utichl. Už v květnu 1973 totiž ovládla titulní strany většiny velkých amerických deníků nechvalně proslulá aféra Watergate a pozornost veřejnosti i administrativy tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona se upnula zejména k ní – americký prezident v ní koneckonců hrál o své křeslo.
Hodně zajatců také těžce neslo dojem, že jejich slavný návrat má překrýt to, že jejich kamarádi, kteří se vrátili z Vietnamu v době největších protiválečných protestů, čelili často nespravedlivému obviňování a útokům. Zasáhlo je rovněž, že více než 50 tisíc padlých amerických vojáků ve vietnamské válce nestálo americké veřejnosti za výraznější projev úcty.
Také Operace návrat domů byla v pozdějších letech v USA téměř zapomenuta a zájem o osud vietnamských veteránů znovu vzbudil teprve film Rambo: První krev z roku 1982, natočený podle deset let staré předlohy kanadsko-amerického spisovatele Davida Morrella.
Román i film celkem správně vystihly podstatu posttraumatického stresu u amerických válečných veteránů i zajatců, který si získal dokonce označení postvietnamský syndrom. Po roce 1980 byla tato diagnóza konečně zařazena do klasifikačního systému ztělesněného v mezinárodně uznávané příručce Americké psychiatrické společnosti DSM.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
