Závozník William Allen si nutně potřeboval odskočit. Jeho šéf, řidič náklaďáku Orville Wilson, mu proto zastavil u silnice ve čtvrti Mount Rose. Allen vyběhl do křoví, aby si ulevil. Jenže v houští jej čekal nejhorší pohled v životě. Leželo tam mrtvé tělo malého dítěte. Psal se 12. květen 1932 a Allenovým nálezem právě odstartovalo další a nejsmutnější dějství případu, který na jaře před devadesáti lety vyděsil celou Ameriku. Únosu teprve dvacetiměsíčního syna slavného letce Charlese Lindbergha.

Když závozník Allen objevil mrtvolku Charlese Lindbergha juniora, batolete s blonďatými vlasy, bylo jasné, že celé předchozí týdny, kdy rodiče dítěte doufali, že jej ještě někdy uvidí živé, už šlo jen o planou naději. Stav těla poukazoval na to, že batole muselo zemřít krátce poté, co zmizelo ze své kolébky. „Tělo bylo částečně pohřbené a v pokročilém stádiu rozkladu. Hlavu mělo dítě rozdrcenou, v lebce byla díra. Některé části těla chyběly. Koronerovo vyšetření ukázalo, že batole zemřelo asi před dvěma měsíci a smrt způsobil úder do hlavy,“ připomíná tragický případ web FBI.

Lindberghovi poté, co dítě identifikovala jeho chůva, nechali tělo svého syna zpopelnit. Pátrání po pachateli zločinu se změnilo. Už nešlo o to zaplatit výkupné a dostat chlapce domů. Všichni – rodiče, jejich příbuzní, přátelé, i lidi, kteří o případu jen četli v novinách – chtěli vidět krutého vraha na elektrickém křesle. To se jim nakonec povedlo. Jestli ovšem poprava ukončila život skutečného pachatele děsivého zločinu, je do dnešních dnů částečně záhadou. Mnozí totiž o vině člověka, kterého za zločin odsoudili, pochybují.

V postýlce není

Noční můra každého rodiče se začala odehrávat prvního března 1932. Jméno Charles Lindbergh znal v té době v USA téměř každý. Před pěti lety se tento muž stal národním hrdinou, když jako první v historii absolvoval sólový přelet Atlantického oceánu. Od té chvíle se stihl oženit s dcerou diplomata a letkyní Anne Morrowovou a ve vile na okraji New Jersey právě společně vychovávali prvorozeného syna Charlieho, který se narodil v den Anniných čtyřiadvacátých narozenin. Ve stejném domě ho také spatřili naposledy.

Večer se zdál být klidný. Manželé Lindberghovi odpočívali v přízemí domu plného služebnictva v domnění, že jejich syn klidně spí ve své kolébce v pokoji v prvním patře. „Kolem desáté večer ale chůva Betty Gowová zjistila, že dítě zmizelo, a tak jeho rodiče vyděšeně probudila. Postýlka byla opravdu prázdná, okno vedle ní otevřené. A na parapetu ležel vzkaz se žádostí o výkupné,“ nastiňuje server Biography.

Zděšený letec s pistolí v ruce rychle prohledal okolí domu, po dítěti ale nikde nebylo ani stopy. Nepomohla ani přivolaná policie, nenašly se žádné otisky prstů. Triumfy měli v ruce únosci. Důkazy sice svědčily o tom, že dítě někdo odnesl, kdo a kam ho vzal, ale nenaznačovalo nic. „Mezi těmi málo stopami, které po sobě pachatelé zanechali, byl rukou psaný vzkaz a zlomený žebřík, po kterém se dostali do dětského pokoje,“ uvádí web Minnesota Historical Society – Charles Lindbergh House and Museum.

Právě žebřík se později ukázal jako jeden z klíčových důkazů.

Únosce v temnotě

Lindberghovi se stali terčem pozornosti, jakou si nikdy nepřáli. Do druhého dne od zmizení Charlieho se k domu sjelo množství lidí. „Poté, co se informace dostala do novin, dorazili novináři, dobrovolníci i zvědavci. Ti svým příjezdem nechtěně zničili všechny další možné stopy, které ještě mohly existovat,“ zmiňuje web Biography.

Vyšetřování vedl H. Norman Schwarzkopf ze státní policie New Jersey. „Díky kontaktům byl ale hlavní postavou ve vyšetřování sám Lindbergh,“ připomíná encyklopedie Britannica.

Nabídky pomoci při vyšetřování přicházely z těch nejneočekávanějších míst. Rodiče ale byli odhodláni vyzkoušet vše. „Při pokusech zkontaktovat se s únosci se řešilo i zapojení mnoha postav z podsvětí,“ připomíná web FBI. Pomoc dokonce nabízel i slavný mafián Al Capone.

Vše ale bylo marné. Policie s rodinou pak společně vyhlásily odměnu za jakékoliv informace vedoucí k pachateli a brzy na to se objevily další dva dopisy od únosců. V prvním, zaslaném rodině, zvedli výkupné na sedmdesát tisíc dolarů. „V tom druhém ale lidé, kteří tvrdili, že jsou únosci, odmítli, aby se stala prostředníkem mezi nimi a rodinou osoba, kterou navrhl Lindbergh v novinách,“ píše web FBI.

V té době učitel v penzi z newyorského Bronxu John F. Condon nabídl v inzerátu, že zaplatí navíc k výkupnému tisíc dolarů ze svého, pokud se bude moct stát prostředníkem. „Na další den dostal dopis, ve kterém únosci souhlasili, aby se stal spojkou mezi nimi a Lindberghem,“ píše encyklopedie Britannica.

Dopis se zdál být pravdivý a letec souhlasil. Začala hra na kočku s myší. Condon pod přezdívkou Jafsie zanechával únoscům vzkazy v novinách - o tom, že peníze jsou připraveny. Únosci si s ním následně domluvili schůzku na hřbitově Woodlawn Cemetery v newyorském Bronxu. Tam se Condon setkal s mužem, který si říkal John. „Prodiskutovali způsob odevzdání peněz. Tajemný muž souhlasil, že pošle důkaz o tom, že dítě u sebe opravdu má,“ zmiňuje web FBI.

Brzy na to únosci poslali Charlieho zavinovačku, kterou identifikovala jeho chůva. Komunikace prostřednictvím rukou psaných vzkazů ještě pokračovala, únosci opět požadovali zvýšení výkupného. Nakonec ale souhlasili s předáním prvních padesáti tisíc. „Condon se s Johnem setkal opět na hřbitově v Bronxu a odevzdal mu peníze. John si peníze vzal a dal vyjednavači lístek s adresou, kde se dítě má nacházet,“ popisuje setkání Britannica.

Jenže šťastný konec se nekonal. Charlie na uvedené adrese nebyl a k dopadení únosce se policisté také příliš nepřiblížili. Při setkání se totiž celou dobu skrýval v temnotě, a Condonův popis jeho vzhledu tak byl velmi neurčitý. Všechny naděje se pak rozplynuly, když 12. května objevili tělo batolete.

Proces století

Jeho nalezení vyvolalo v Americe hysterii. Sám tehdejší prezident Roosevelt nařídil, aby se vyšetřování věci ujala FBI, která do té doby působila jen jako poradní orgán. Jenže případ se nikam nehýbal a zdálo se, že zůstane nevyřešený.

Navíc vyšetřování poznamenala tragédie. „V červnu 1932 spáchala sebevraždu služka Violet Sharpeová, kterou vyslýchali jako možnou spolupachatelku. Její alibi bylo po její smrti opakovaně důsledně prověřeno a brzy bylo definitivně potvrzeno, že s únosem neměla žádnou spojitost,“ píše web FBI.

Agenti postupně prošli tisíce stop. Mimo jiné se objevovaly případy vyděračů, kteří chtěli hysterii kolem případu zneužít k vlastnímu obohacení. Tajně také vyšetřovali, zda náhodou není spolupachatelem Condon. Všechna možná vodítka se ale postupně ukazovala jako slepá.

Stopa vedoucí k pachateli se objevila až o dva roky později díky prezidentskému příkazu, aby byly z oběhu staženy bankovky kryté zlatem. Pro vyšetřovatele se jednalo o skvělou příležitost. V tušení, že už jsou poměrně neobvyklé a navíc se blíží konec těchto bankovek, totiž zařídili, aby právě ony tvořily většinovou část výkupného. Agenti zároveň rozmístili do všech bank, pojišťoven, či dokonce na pošty a do velkých obchodů listiny, v nichž byly vyjmenovány registrační čísla bankovek z výkupného.

Právě tato taktika nakonec přinesla ovoce. „V září 1934 si obsluha čerpací stanice poznamenala na účtenku poznávací značku automobilu, jehož řidič zaplatil desetidolarovou bankovkou krytou zlatem. Držitelem licenčního čísla byl Bruno Richard Hauptmann z New Yorku,“ uvádí web FBI.

Po důsledném sledování Hauptmanna zatkli. Zdálo se, že vše opravdu ukazuje na něj. Byl německým přistěhovalcem, což odpovídalo hrubkám ve vzkazech, které zjevně nepsal rodilý mluvčí. Vzhledově se podobal hrubému popisu, který poskytl Condon a také taxikář, který doručoval jeden ze vzkazů, aniž by věděl, o jaký dopis jde. V Hauptmannově domě navíc agenti našli nejen další bankovky z výkupného, ale také dřevo, které se shodovalo s materiálem, ze kterého byl vyroben žebřík použitý k únosu. A rovněž nástroje, se kterými mohl být přesně takový žebřík vyroben - seděla například i velikost děr na hřebíky.

Muž si proto brzy vyslechl obvinění. Ostře sledovaný proces začal v lednu 1935. „Vypovídal i sám Lindbergh,“ píše encyklopedie Britannica.

Soudní přelíčení byla senzací. „Přijelo sedm set reportérů. Proces měl všechny předpoklady vyvolat davové šílenství: americký hrdina stojící proti Němci, tajemné zmizení, mrtvé dítě a spousta pochybností a nejistot,“ připomíná web Biography.

Všichni nejvíce čekali na výpovědi hlavních aktérů. „Výpověď Anne Lindberghové byla tak plná slz, že ji obhajoba pak už ani nepodrobovala dalšímu výslechu. Condon, který se s únoscem setkal dvakrát, taktéž vypodíval, a trval na tom, že člověkem, se kterým mluvil v temnotě hřbitova, musel být Hauptmann. A to přesto, že než byl Hauptmann obviněn, jistý si tím tolik nebyl,“ píše web Biography.

Proti Hauptmannovi svědčil řetězec nepřímých důkazů – peníze, o kterých tvrdil, že je dostal od přítele, materiál žebříku či Condonovo číslo, které měl doma napsané na zdi. „Analýza jeho písma, provedená v laboratořích úřadu, navíc ukázala výraznou podobnost mezi ním a rukopisem na dopisech se žádostí o výkupné,“ nastiňuje web FBI.

Obžalovaný se k činu nikdy nepřiznal. „Tvrdil, že jej policisté zmlátili a donutili jej psát tak, aby se písmo podobalo na to únoscovo,“ uvádí encyklopedie Britannica.

Po pěti týdnech výslechů soud dospěl k závěru. Přestože podle webu History důkazy nebyly příliš silné, jejich kombinace s tlakem veřejnosti vyústila v Hauptmannovo odsouzení.

Verdikt zněl: trest smrti, poprava na elektrickém křesle. Vykonána byla po několika Hauptmannově neúspěšných odvoláních v roce 1936. „Svoji vinu a jakékoliv zapojení do zločinu popíral až do úplného konce,“ připomíná Britannica.

Otec vrahem?

Lindberghovi se odstěhovali na několik let do Evropy. Případ jejich syna ale v zapomnění nikdy neupadl. „Že byl Hauptmann do zločinu zapojen, dodnes někteří experti zpochybňují,“ konstatuje server Biography.

Vyskytly se dokonce teorie, že svého syna omylem zabil sám Lindbergh, a aby svůj čin zamaskoval, vymyslel si historku o únosu, jejímž obětním beránkem se stal právě německý přistěhovalec. Zůstává však jen u teorií. Oficiálně Hauptmannova vina nebyla zpochybněna nikdy.