Kliknutím zvětšíteVlastně je to spíše děsivé než romantické: světec, s nímž si lidé připomínají světově nejrozšířenější den lásky a zamilovanosti, byl ve skutečnosti sťat, rozčtvrcen a pozůstatky jeho těla byly zřejmě opravdu rozesety po celé Evropě.
Zatímco v Praze máme lopatku, v Dublinu údajně dodnes uchovávají jeho srdce, v římské bazilice Santa Maria in Cosmedin je vystavena jeho údajná lebka, v glasgowském klášteře lze zhlédnout kostru svatého Valentýna sedící ve zlaté schráně a v madridském kostele se údajné ostatky tohoto světce nacházejí pro změnu uzavřené ve skle.
Aby to bylo ještě zajímavější, další ostatky svatého Valentýna má ukrývat drobná kaplička sv. Antonína, nacházející se nedaleko od vrcholu kopce Hora sv. Antonína asi 1,4 km východně od obce Rounek nedaleko Jihlavy.
Skutečný katolický mučedník, jenž byl podle legendy sťat ve třetím století za porušení římského zákazu vojákům uzavírat sňatky, však prý byl pochován ve svém rodném městě Terni v Itálii a jeho ostatky mají dodnes tlít pod bazilikou sv. Valentýna, vystavěné nad jeho hrobkou.
„Vzato kolem a kolem, vlastnictví některého z ostatků svatého Valentýna si nárokuje nejméně dvanáct evropských kostelů,“ napsal loni časopis National Geographic.
Jak to tedy se svatým Valentýnem vlastně je? A mohou být jeho ostatky nacházející se na českém území opravdu autentické?
Forenzní rekonstrukce tváře svatého Valentýna, provedená na základě lebky umístěné v bazilice Santa Maria in Cosmedin v Římě
Tři Valentýni
Kde leží skutečné tělo svatého Valentýna, případně nějaké jeho opravdové části, není vlastně vůbec jisté. Není náhoda, že katolická církev, navzdory tomu, jak populárním a uznávaným světcem svatý Valentýn je, nechala v roce 1969 vymazat jeho jméno ze Všeobecného římského kalendáře, tedy liturgického almanachu označující data svátků svatých – a to jednoduše proto, že není dost spolehlivých informací o jeho životě.
„Křesťanská tradice zachovala jen skromné zprávy o životním příběhu sv. Valentýna. Časem se však vytvořila legenda na pozadí historického rámce antického Říma,“ zmiňuje Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
Kdo tedy vlastně byl reálný Valentýn, z nějž se stal pozdější světec? „Jeho legenda vznikla pravděpodobně smísením životů několika italských světců jménem Valentýn, z nichž pravděpodobně žádný neinspiroval vznik každoročního svátku zamilovaných. Historické texty ukazují, že 14. února zemřeli během třetího století hned tři světci jménem Valentýn, ale o každém z nich se ví jenom málo,“ uvedla pro National Geographic Lisa Bitelová, profesorka náboženství a historie na Jihokarolínské univerzitě a jedna z předních světových expertek na svatého Valentýna.
Jeden z těchto Valentýnů zahynul v Africe. Dalším byl kněz sťatý římským císařem Markem Aureliem Claudiem, známým také jako Claudius Gothicus nebo jako Claudius II. A třetího Valentýna popisují skrovné prameny jako biskupa z Terni, jemuž dal rovněž useknout hlavu Claudius Gothicus.
„Zdá se nepravděpodobné, že by oba tito Valentýni byli sťati; pravděpodobnější je, že tento příšerný incident vytvořil legendu, která byla přisouzena více osobnostem,“ uvažovala Bitelová.
Valentýn: Svátek zamilovaných
Podle této legendy vykonával Valentýn v době Claudiova panování v Římě potají kněžský úřad a pověst o jeho schopnostech a ctnostech se dostala až k císaři. Ten si jej dal zavolat a zeptal se ho, proč jako rozvážný a rozumný muž věří v „ty nové pověry“, tedy v křesťanství, a proč nezachovává zákony své země. Valentýn mu prý odpověděl, že pověrou by bylo, kdyby se klaněl vyrobeným modlám, ale jako Kristův kněz se klaní skutečnému a pravému Bohu.
Císař ho dal proto izolovat a dozor nad ním svěřil městskému prefektu Astoriovi, jehož dcera byla slepá. Astorius uvedl Valentýna do svého domu a požádal jej, ať jí Kristus vrátí jeho prostřednictvím zrak. Kněz údajně ucítil prudké vzplanutí lásky k dívce, a ta opravdu prohlédla. Zvěst o tomto zázraku se začala šířit, načež se kolem Astoriova domu shromáždili rozzuření pohané, Valentýna vyvlekli násilím na ulici a sťali mečem.
Podle Bitelové nicméně neexistuje žádný důkaz, který by spojoval historickou postavu některého z Valentýnů se zamilovaností nebo s činy, jež by podněcovaly vznik takového svátku.
„Valentýn jako oslavu vášně zmiňuje poprvé až o více než tisíc let později britský autor Geoffrey Chaucer,“ tvrdí Henry Kelly, profesor historie a teologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a autor knihy Chaucer a Kult svatého Valentýna. Podle Kellyho podnítily vznik tradice valentýnského svátku zamilovaných právě Chaucerovy příběhy, v nichž barvitě spojoval slavného světce s milostnými historkami. Hodně těchto příběhů si ale Chaucer pravděpodobně vymýšlel.
Ostatky, kam se jen podíváš
Právě nedostatek věrohodných historických pramenů o skutečném životě a zejména o uložení těla svatého Valentýna vedla podle Bitelové k tomu, že tolik evropských kostelů disponuje jeho údajnými ostatky. Atraktivitu každého kostela totiž relikvie svatých pochopitelně zvyšují.
„Čím známější je svatý, tím více poutníků ho přichází uctívat,“ uvedla pro National Geographic Bitelová. „A kde je málo historických informací, tam není snadné přepsat hagiografii tak, aby zahrnula i přítomnost světce na konkrétním místě.“
Římskokatolická církev podle ní otázku pravosti relikvií v kostelích nijak zvlášť neřeší a nezaujímá k ní žádný postoj. „Vedení církve nechávalo nabývání a používání relikvií pokračovat, aniž by do toho nějak významněji zasahovalo. Tato praxe přiváděla do kostelů věřící, do měst poutníky a do kostelních pokladen peníze. Někteří teologové a další, počínaje svatým Augustinem, ne-li již dříve, byli sice od začátku k obchodování s relikviemi kritičtí a vědělo se, že jako relikvie se často prodávají padělky, ale lidé byli také ochotni věřit, že svatí dokážou poskytnout relikvie v zázračném množství, a proto může hodně kostelů tvrdit, že mají tělo konkrétního světce,“ podotýká Bitelová
Zvláště o ostatcích svatého Valentýna platí, že se jejich autenticita určuje velmi špatně. V Římě by se měla v bazilice Santa Maria in Cosmedin nacházet jeho údajná lebka, která v roce 2017 dokonce posloužila dvěma grafickým desingérům, Cíceru Moraesovi a Josému Luísi Lirovi, jako podklad pro vytvoření počítačového 3D modelu údajné podoby Valentýnovy tváře, ale o tom, zda skutečně někdy spočívala Valentýnovi na krku, se dá pochybovat.
„Poutníci ji uctívají, ale my v Římě věříme, že patřila jinému křesťanskému mučedníkovi jménem Valentine,“ řekla National Geographic průvodkyně po římských památkách Sara Verdeová. Dodala, že sama se na skutečné ostatky svatého Valentýna jela podívat do města Terni, nacházejícího se ve střední Itálii poblíž Říma. Toto město bývá označováno jako rodiště jednoho z Valentýnů, biskupa z Terni, a říká se, že pod zdejší bazilikou se nachází i jeho hrobka.
Do Glasgow zase dorazily údajné světcovy kosti koncem 70. let 19. století. Podle George Smulského z glasgowského kláštera Duns Scotus je klášteru věnovala bohatá francouzská katolická rodina. Uctívaná relikvie se nachází ve zdobeném relikviáři za sklem ve vchodu do klášterní dvorany. Stopa po jejím původu však nesahá hlouběji než ke zmiňované rodině a až k historickému Valentýnovi ji sledovat nelze.
Podobně se to má i se světcovým srdcem, jež hostí karmelitánský kostel v Dublinu. Podle nápisu v tomto kostele sem bylo toto srdce přeneseno v roce 1836 z Říma ve slavnostním procesí, ale odkud přesně pocházelo a jaká je jeho skutečná minulost, zůstává opět velkou neznámou.
Tajemná lopatka z Vyšehradu
Neméně tajemná je i historie českých ostatků svatého Valentýna, slavnější lopatky z baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě i méně známé relikvie z kaple sv. Antonína v Rounku.
Vyšehradská lopatka byla objevena na podzim roku 2002, kdy se při prohlídce starého depozitáře kapituly našly v kapitulním chrámu čtyři barokní monstrancové relikviáře. „Nikdo pořádně nevěděl, co skrývají, tušilo se jen, že asi pocházejí z původní barokní výzdoby kostela a že byly podle všeho odstraněny při regotizaci chrámu v letech 1885-1903. Relikviáře sice vypadaly nepoškozeny, bylo však na nich vidět, že je někdo v minulosti poměrně laicky opravoval. Zlatá a stříbrná barva na nich byla nanesena v několika vrstvách a středový rámeček byl přetřen zeleně,“ uvádí na svém portálu hlavní město Praha.
Zapomenuté a znovunalezené relikviáře, které, jak se ukázalo, pocházely z barokní výzdoby kostela Petra a Pavla ze 2. čtvrtiny 18. století, začala ošetřovat restaurátorka Jitka Jirkovská. Právě při těchto restaurátorských pracích se přišlo na to, že jeden z opravovaných relikviářů skrývá kosterní ostatek, a sice celou lidskou lopatku. Ta dokonce obsahovala takzvanou autentiku, tedy malinký nalepený proužek s nápisem Sv. Valentin.
Jak se ale tato relikvie dostala do Čech, a poté ještě na Vyšehrad, zůstává neznámé. Nejčastějším „podezřelým“ z jejího dovozu je český král a římský císař Karel IV., jenž svým shromažďováním svatých ostatků proslul po celé Evropě. Důkazy pro tuto hypotézu ale chybějí.
„Nakolik se dá věřit karolinské legendě, je obtížné říci, protože během husitských bouří prošla vyšehradská kapitula složitým obdobím. Sama bazilika byla několikrát vyrabována, a tím se ztratila i řada důležitých pojítek s minulostí. Možné to ale je,“ řekl Deníku mluvčí Královské kolegiátní kapituly Vyšehrad Michal Němečka.
Ten také zmiňuje, že slavný ostatek mohl být později převezen do kapituly z jiného místa. Například ze středověkého kostela sv. Valentina ve Valentinské ulici na Starém Městě pražském, který byl postaven pravděpodobně koncem 12. století a zbořen při asanaci staré zástavby Prahy v závěru 19. století. „Ten kostel se nacházel poblíž dnešní Kaprovy ulice a patří k nejstarším místům svatovalentinské úcty v Čechách. Ale opět zůstáváme jen u hypotézy, důkaz nemáme,“ uvádí Němečka.
Již zmíněnou autentikou, tedy proužkem se jménem světce, opatřoval relikvie příslušný biskup, jenž tak stvrzoval jejich pravost. K proužku většinou přidával svou pečeť, jejíž zlomek se při restaurování také našel. Podle Němečky ale není zřejmé, který biskup to byl. Slavná relikvie, již mohou v úterý 14. února zhlédnout všichni návštěvníci baziliky, si tak ponechává své tajemství.
Za svatým Valentýnem k svatému Antonínovi
Podobně tajuplné jsou ostatky, které uchovává nenápadná, ale půvabná kaple sv. Antonína na Rounku, skrytá uprostřed lesů při staré obchodní cestě z Jihlavy do Pelhřimova. Její stavbu prý inicioval a zaplatil pelhřimovský pekař Antonín Polesný v roce 1737 a kromě údajných ostatků svatého Valentýna ukrývá i relikvii pocházející z těla svatého Bonifáce. Tyto ostatky jsou zapečetěny a uloženy v dlaždici z bílého mramoru uvnitř kaple.
Jihlavský historik a archivář Ladislav Vilímek říká, že zdejší farní úřad tyto ostatky získal v roce 1932. Podle historických záznamů, které Vilímek našel ve farní kronice, poslala v tomto roce biskupská konzistoř v Hradci Králové farnímu úřadu v tehdejší Německé Vyskytné pod Rounkem celkem čtyři oltářní kameny s ostatky, jež našly své nové místo v kapličkách po okolí: jedna na Rounku, další v kapli svatého Jakuba v Ježené a zbývající dvě získaly kaple v Plandrech.
Výzdoba kaplí v Plandrech včetně oltářních kamenů vzala podle staršího Vilímkova vyjádření pro Žďárský deník s léty za své (podle Novodobé historie obce Plandry bohužel zničili tuto výzdobu včetně mramorových oltářních kamenů s ostatky vandalové, a to ještě před rokem 1982, kdy byl vypracován projekt na opravu jedné kaple), takže oltářní kameny zůstaly jen v Ježené a na Rounku. Jde o čtvercové desky s hranou v délce třicet centimetrů, vážící čtyři až pět kilogramů. Samotné relikvie se nacházejí v zapečetěné čtvercové schránce s deseticentimetrovou hranou.
Ladislav Vilímek před řadou let inicioval také valentýnské poutě ke kapli, kde je možné si ve výroční den na dlaždici s ostatky sáhnout, zazvonit si na zvonek kaple a přát si zamilovanost až do smrti. Tyto poutě se staly s lety velmi populární a dnes se jich účastní i lidé z Německa a Rakouska, nejčastěji potomci někdejších zdejších rodáků.
I v tomto případě je ale obtížné říci, odkud dochované relikvie původně pocházejí a zda opravdu mají či nemají něco společného s některým ze zmiňovaných světců. Svatý Valentýn bude jistě i nadále podněcovat lidskou fantazii a inspirovat šťastně zamilované páry ke vzájemným vyznáním lásky, ale zda se poutníci k místům spojeným s jeho jménem klaní skutečným ostatkům tohoto muže, se s jistotou nedozvíme asi nikdy.
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
