Je tedy stále rozdíl mezi východem a západem sjednoceného Německa?

Je to docela zvláštní: Máme teď třicet let po pádu komunismu, tedy jednu celou generaci, a přesto je v Německu stále ještě patrný kulturní rozdíl mezi životním pocitem ve východním a západním Německu. Západní Němci měli jiné možnosti. Po desetiletí měli svobodnou výuku ve školách, na univerzitách, svobodné odbory, média a prostor k vlastnímu rozvoji beze strachu. My východní Němci jsme to neměli a to je stále cítit! Ta bezmoc je stále cítit. A ne všichni, kteří tu bezmoc zažili, jsou dnes schopni to, co zažili, definovat jako bezmoc. Říkají si: „Nějak to přece jen šlo. A šlo to docela dobře. Mnoho věcí bylo i jednodušších.“ Lze rozlišit politickou a nepolitickou nostalgii a obě prostě existují, ať se nám to líbí nebo ne.

Může Evropská unie existovat, pokud jejími členy nebudou jen demokratické právní státy? Měly by být země s autoritářskými režimy z Evropské unie vyloučeny?

Tak daleko ještě nejsme. Vaše otázka je důležitá z toho důvodu, že se Evropané musí dohodnout, jak spolu navzájem chtějí zacházet. Jako členové EU všechny země podepsaly určité dokumenty, a tím přijaly i evropské hodnoty, které jsou kodifikovány. To znamená, že jsme se společně zavázali k určitému hodnotovému základu. Většina zemí v Unii si nyní u několika málo zemí dělá vážné obavy, jestli v nich zůstává zachován právní stát, jestli jsou stále zajištěny základní hodnoty jako svoboda názoru a svoboda tisku.

Má ale Evropská unie právo to požadovat?

Je to právo a povinnost Evropské unie. Není to arogance, ale obava o hodnoty, kvůli kterým tyto země svého času do Unie vstoupily. Střední a východní Evropa chtěla být součástí EU. Snili jsme o svobodě, demokracii a právním státu. Byla to silná vůle středo- a východoevropských národů být součástí Evropy. A proto má celá Evropa přímo povinnost zkoumat: Jsou naše normy brány vážně? A pokud s obavami v Evropě zjišťujeme, že to není jednoznačně garantováno, dojde k tomu, co teď vidíme například v Polsku, kde Unie prověřuje, zda je stále zaručen právní stát. Tento postup je smluvně upraven. Lze předpokládat, co se stane, když některé země poruší některé normy.

Unie se „nevměšuje do vnitřních záležitostí“, když kriticky sleduje některá rozhodnutí členských států.

Kde je pro vás hranice mezi autoritářstvím a demokracií? Je na této hranici už i nějaký středoevropský stát?

Ne, tak bych to ještě neviděl. Nicméně Evropská unie má obavy, že by tato hranice mohla být v některých zemích překročena. Dbá na dodržování zásad, na kterých jsme se společně shodli. Nebylo to tak, že by Maďarům, Slovákům, Čechům či Polákům nějaký orgán tehdy něco vnutil. Tyto národy chtěly být součástí tohoto hodnotového systému. Když vstupovaly do Unie, přesně věděly, co přijímají. Proto je Evropská unie bdělá a dělá si v určitých situacích obavy. Můžeme to definovat jako dialog mezi demokraty. V Evropě jsme společně řekli ano zastupitelské demokracii, svobodným, rovným a tajným volbám a vládě práva. Evropa zavedla mechanismy, aby nedošlo k poškození demokracie. Já mám sice také obavy, když vidím nedobrý vývoj nebo autoritářské projevy, ale jsem přesvědčen, že Evropská unie může a chce být účinným korektivem.

Mezi některými lidmi v Česku je velmi populární ruský prezident Vladimir Putin. V čem je plná demokracie stále ještě lepší než autoritářské pokusy Putina či maďarského premiéra Viktora Orbána nebo ekonomicky úspěšná komunistická diktatura v Číně?

Podívejme se na to konkrétně. To, že se v Číně miliony lidí dostaly z chudoby, je opravdu úspěch. Mnoho jiných věcí v Číně je ale hodných obdivu pouze při pohledu z dálky. Nehovořím pouze o totální kontrole jednotlivců, o masivním porušování lidských práv v mnoha různých oblastech nebo o utlačování menšin. I v ekonomice je to tak, že velká část pokroku probíhá na úkor lidí, a je sporné, jestli se jedná o dlouhodobě udržitelné úspěchy.

Může vypadat působivě, když se daří otevírat nová letiště a silnice v rekordním čase. Ale to je dáno i tím, že nikdo nebere žádné ohledy na důležité věci, jako je základní bezpečnost práce na staveništích nebo práva obyvatel žijících v okolí staveb. Už vůbec nemluvě o obrovských zásazích do přírody. Autoritářské režimy nikdy nemusí hledat cesty porozumění a kompromisu. A z vlastní zkušenosti mohu říci, že za onu nekompromisnost nikdy nakonec neplatí straničtí kádři, ale obyčejní občané. Platí za ni ztrátou svobody, ale i sociálních práv.

A v Putinově Rusku?

Tak je to i tam. Cítím k lidem v Rusku velké pouto. Ale jejich vedení jim nemůže nabídnout žádnou přesvědčivou vizi budoucnosti. Proto raději volí útěk směrem k národní hrdosti a imperiálním projevům. Přál bych lidem v Rusku a Číně, aby mohli svobodně utvářet svou společnost. A aby nemuseli za hospodářský rozvoj platit vykořisťováním lidí a přírody. V demokracii jsou některé procesy pomalé. Někdy vidíme malé krůčky a neuspokojivé kompromisy. Ale právě to je výhodou demokracie: Vždy jde o to, aby se mohly zapojit všechny části obyvatelstva. Demokracie je schopna přijímat kompromisy a učit se. Dovoluje jedinci, aby se rozvíjel. A proto je oproti autoritářským pokusům a o tom jsem z hloubi duše přesvědčen z dlouhodobého hlediska lepší.

Dlouho jste byl šéfem spolkového úřadu pro spisy východoněmecké státní bezpečnosti, tedy Stasi. My Češi máme premiéra, který je veden jako bývalý spolupracovník StB. Je to podle vašeho názoru diskvalifikující pro tento post i dnes, po třiceti letech, nebo je třeba posuzovat všechny případy jednotlivě?

Kdybych byl na vašem místě, tak bych jako novinář tuto otázku položil také. Ale nechtěl bych se zde vyjadřovat k personálním otázkám, na kterých se musí Češi dohodnout sami mezi sebou.