S jarem 1941 se světová válka, nepočítáme-li Afriku, přenesla zejména na moře. K útoku na Sovětský svaz ani na Spojené státy ještě nedošlo, střední i západní Evropu ovládal Hitler se svými spojenci, a stále ještě vzdorující Británii držely při síle životně důležité námořní zásobovací trasy.

Největší boje mezi křižníky, torpédoborci, ponorkami a zásobovacími loděmi probíhaly v Atlantiku, ale ani Středozemní moře nebylo války nijak ušetřeno. A to právě kvůli Africe, kde se v pouštní válce rozhodovalo o tom, čí síly budou v severoafrických koloniích a na Středním východě dominovat.

V únoru 1941 posílil vyčerpané italské jednotky, vytlačované Brity z Libye, čerstvé síly německého Afrikakorpsu, jejichž ofenzíva britské vojáky dočasně zastavila a zahnala zpět do Egypta. Úkolem konvoje, jenž se začal formovat v Neapoli začátkem dubna, bylo dopravit Rommelovi další tři tisíce vojáků a 14400 tun vojenského materiálu, aby pouštní liška mohla dál cenit zuby a neztratila rychlost ani agresivitu.

Počasí nahrálo Britům

Na přepravu tohoto nákladu bylo vyčleněno pět obchodních zásobovacích lodí (čtyři německé a jedna italská), které měla po cestě chránit skupina tří torpédoborců (Luca Tarigo, Baleno a Lampo) pod velením námořního kapitána Pietra de Cristofara. Vlajkovou lodí tříčlenného bojového útvaru se staltorpédoborec Luca Tarigo třídy Navigatori. Zbývající dva torpédoborce patřily do třídy Folgaro.

Konvoj zdrželo špatné počasí, takže vyplul až v podvečer 13. dubna, přičemž už 11. dubna se o něm z rádiových depeší dozvědělo britské námořnictvo. Mělo tak čas se připravit a vyslat německým lodím v ústrety 14. torpédoboreckou flotilu pod velením námořního kapitána Philipa Johna Macka, s úkolem konvoj napadnout a zlikvidovat. Flotilu tvořily čtyři torpédoborce Jervis, Janus, Nubian a Mohawk.

Ráno 15. dubna si německých lodí všiml pilot britského průzkumného letadla z Malty, který měl štěstí, že dvě italské stíhačky, jež měly krýt zásobovací lodě ze vzduchu, neodstartovaly kvůli již zmíněnému špatnému počasí nad italským pobřežím. Britský letoun se tak mohl nepřátelské flotily zpovzdálí držet a navádět k ní Mackovu skupinu.

Cestou k africkým břehům musel konvoj proplout mělkými vodami mezi Kerkenským souostrovím a tuniským přístavním městem Sfax. A právě toto zúžené místo si vybrala Mackova flotila pro svůj noční přepad.

Noční bitva

Ve dvě hodiny ráno 16. dubna, právě ve chvíli, kdy konvoj míjel bóji označující písčiny, zahájily britské torpédoborce palbu. Mack byl zkušený velitel a našel si pro střetnutí ideální prostor i čas. Zrádné mělčiny neumožňovaly nepřátelským lodím se rozvinout a složitěji manévrovat a dvě hodiny po půlnoci představují dobu, kdy spí člověk nejhlubším spánkem, nebo se nechází v největším útlumu, musí-li bdít.

Všechny tyto aspekty hrály spolu s momentem překvapení britskému kapitánovi na ruku. Po čtyřicetiminutové bitvě byly tři zásobovací lodě potopeny, další dvě uvízly v písku a už se je nepodařilo vyprostit, torpédoborec Baleno byl potopen a druhý torpédoborec Lampo najel na mělčinu, takže pro něj boj skončil (později se ho ale podařilo zachránit).

Vlajková loď Luca Tarigo dostala také několik těžkých zásahů a potápěla se, přesto však dokázala Britům jako jediná nakonec pořádně zatopit.

Ačkoli britská kanonáda pobila její velitelský sbor včetně kapitána Pietra de Cristofara (tomu granát urazil nohu a kapitán tomuto devastujícímu zranění zanedlouho podlehl), poslední žijící důstojník na její palubě, podporučík Ettore Bisagno, stačil ještě vydat rozkaz k odpálení dvou torpéd. Ta zasáhla torpédoborec Mohawk a těžce ho poskodila, takže se nakonec potopil do dvanáctimetrové hloubky.

Britské drtivé vítězství

Převážnou část jeho posádky zachránily ostatní torpédoborce Mackovy flotily, která se po úspěšné akci vrátila zpátky na Maltu. Britové mohli slavit - zničili celý nepřátelský konvoj, a to za relativně nízkých vlastních ztrát, protože přišli jen o 43 mužů.

Uvážíme-li, že jde o lidské oběti, zní slovo "jen" samozřejmě nevhodně, je třeba mít ale na paměti, že běžné ztráty při námořních bitvách byly často mnohonásobně vyšší a také to, že protivník byl zasažen daleko hůře.

Ačkoli italské námořní velení v Libyii zorganizovalo okamžitě záchrannou akci a poslalo do oblasti dalších třináct lodí (devět vojenských, dvě obchodní a jednu lazaretní), podařilo se jim zachránit z 3000 mužů tvořících původní posádky konvoje pouhých 1 271 přeživších. Kapitán Pietro de Cristofaro byl posmrtně dekorován Zlatou medailí (Medaglia d'Oro), nejvyšším italským vojenským vyznamenáním.

Uvězněný torpédoborec Lampo se jako jediný z celého konvoje podařilo po čtyřměsíčním úsilí vyprostit a poslat do opravy. Sloužil pak ještě od května 1942 do 30. dubna 1943, kdy byl znovu potopen, tentokrát definitivně. Byla to poslední tečka za britským vítězstvím.