Kliknutím zvětšíteLegenda o svatém Mikuláši se vynořuje zhruba v 6. století a podle názoru některých historiků, které cituje například autorka knihy Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře Eva Večerková, se v ní propojují dvě skutečně existující osoby církevního stavu.
Vedle již zmíněného známějšího Mikuláše, biskupa z Myry, o němž se ví zhruba jen to, že žil v provincii Lykia v jižním Turecku na přelomu třetího a čtvrtého století (narodil se někdy v rozmezí let 280 až 286, zemřel údajně opravdu 6. prosince 345), je to ještě Mikuláš, biskup z Pinary, který zemřel v roce 564. O něm se toho ale ví ještě méně než o jeho starším kolegovi z Myry, takže ve všem, co se svatého Mikuláše týká, se pohybujeme jen na úrovni mýtů a legend.
Raně křesťanský světec
V každém případě se uctívání svatého Mikuláše rozšířilo nejdříve v oblasti východního křesťanství, kde vznikla o jeho působení řada legend. Ty se během 8. až 11. století začaly šířit z oblasti někdejší Byzantské říše na západ.
„Centry kultu (svatého Mikuláše, pozn. red.) se v raném středověku staly kláštery a šlechtická sídla v Porýní a v povodí řeky Maasy v dnešním Nizozemsku a Belgii a na severu Francie v Normandiia v Lotrinsku,“ píše v knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře Eva Večerková.
Podle legend je svatý Mikuláš ochráncem dětí, ministrantů, panen, poutníků, právníků, obchodníků, lidí, kteří mají co do činění s vodou (lodníků, vorařů, rybářů), řezníků, sládků, kameníků, svíčkařů, zajatců a dalších.
Uctíval ho i Karel IV.
V katolickém prostředí západní a střední Evropy přetrvalo zejména vnímání Mikuláše jako dárce a přítele dětí. Zvláštní úctě se tento světec těšil u Karla IV., který vnímal jeho jméno jako analogii ke jménu nejvýznamnějšího českého světce Václava (Venceslava). I Mikulášovo (Nicolasovo) jméno totiž v sobě obsahuje výraz pro vítěze (řecké nicos) a pro chválu (latinské laus).
S Mikulášem a Karlem IV. se pojí i jedna originální česká legenda. Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile chtěl Karel v roce 1353 dokonce vlastnoručně uříznout prst z ostatku ruky tohoto světce, aby jej umístil do zdobeného relikviáře (sběrem ostatků po celé Evropě byl proslulý). Jenže ve chvíli, kdy císař prst nařízl, se prý objevila čerstvá krev. „Zachvácen zbožným strachem“ se tedy vzdálil, a když se později vrátil v doprovodu arcibiskupa Arnošta z Pardubic, zjistil, že prst přirostl zpátky k ruce.
Pochůzky jako o masopustu
Mikulášská nadílka také patří k nejstarším adventním zvykům, které se dochovaly až do dnešních dnů. České, německé a nizozemské děti ji znají zhruba od 15. století. Mikuláš zprvu vystupoval jako neviditelný dárce, který dětem naděluje tu do střevíce (v Německu), tu do lodičky (v Nizozemsku) nebo do punčochy za oknem (v Čechách).
Vedle „neviditelného obdarovávání“ dětí (které za Mikuláše obstarali rodiče) se zhruba v téže době začaly pořádat průvody, při nichž pestře odění žáci jezdili spolu s postavou biskupa na koních a doprovázeli je rozmanité masky, jejichž skladba byla mnohonásobně pestřejší než dnes.
V Praze byly na den svatého Mikuláše již od vrcholného středověku populární takzvané jízdy rytířů, kde se postava biskupa vezla v otevřeném voze, postavy rytířů jeli na koních a po zemi je kromě andělů a čertů provázeli ještě nejrůznější maškary, například mastičkáři, Turci, medvědi a další masky.
Město i univerzita se snažily občasnými zákazy tyto průvody potlačit, ale nepříliš úspěšně. Rozverné a charakterem spíše masopustní než mikulášské průvody se udržely na řadě míst až do 19. století. Dnes se s nimi můžeme setkat ještě na Moravě, například na Hornolidečsku, kde Mikuláše doprovázejí při jeho obchůzce desítky čertů, svatých, smrtek, koníků, nosičů a dalších masek.
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
