Zdroj: DeníkProč zrovna osmdesátky?
Ten důvod je vcelku pragmatický. Jde o období, které má ještě hodně pamětníků. A retro je něco, co funguje tehdy, když se člověk plácne do čela a řekne si „Tohle pamatuju!“ anebo „Ajo, na to bych už málem zapomněl!“ A my s redakcí Deníku.cz samozřejmě chceme, aby to fungovalo.

Osmdesátky byly obdobím vrcholící normalizace, která se dává do protikladu ke svobodnějším a dynamičtějším šedesátkám. Není to hendikep?
Šedesátky byly jen jedny, o tom není sporu, ale těm osmdesátkám se úplná mrtvolnost vytknout nedá. Sice se to nestalo ještě v tom čtyřiaosmdesátém, kde s Deníkem startujeme, ale nakonec přišla perestrojka. Krom toho se navíc dokončovala významná architektonická díla – třeba Nová scéna nebo hotel Panorama v Praze. Do osmdesátek Československo vstupovalo po dokončené D1 mezi Prahou a Brnem a otvíral se Barrandovský most. Chci tím říct, že tu máme poměrně hmatatelné doklady toho, že nešlo o nehybnou dobu, kdy všechno stálo. Vznikala spousta dobré muziky, i když se jí taky spousta zakazovala. Ale nebýt jednoho, nebylo by to druhé. Do vrcholné fáze se dostával Husákův konzumní socialismus – na trhu se spotřebním zbožím se objevovaly inovace, obchody působily pestřeji.

KVÍZ: 80. léta v Československu? Vyzkoušejte si, jak se v této době vyznáte:

Plastová tatrovka byla v 80. letech oblíbeným dárkem pro děti.
KVÍZ: Jak se vyznáte v době Husáka, spartakiád a perestrojky?

Co vás osobně na retru vlastně tolik fascinuje?
Dneska už asi nejvíc ta srovnání. My začínáme Retro Deník v lednu 1984 a třeba tenhle měsíc mě zaujala při listování tehdejšími novinami zprávička o tom, že distribucí náhradních dílů k Fiatu osmistovce a Renaultu osmičce – tedy západním autům prodávaným u nás svého času i za obyčejné koruny – je jako jediná prodejna v celém Československu pověřená Mototechna v Novém Vrátě na předměstí Budějovic. A basta. Jestli součástku potřeboval šofér z Košic, měl to celkem štreku. A co když neměl telefon? Musel si buď vystát frontu u budky, nebo jít spíš kvůli meziměstu na poštu. Anebo si Mototechnu připsat na seznam, komu zavolat zítra z práce, protože v podniku aparát měli. Nevytáhl mobil z kapsy. A jak sehnal číslo? A tu informaci vůbec? Na internetu určitě ne. Ta komparace civilizací je fascinující. No a pak taky ta estetika.

Estetika? Co konkrétního myslíte?
Mně jde o to, že dneska je strašně moc věcí globálních. Když zajedete do shopping mallu (obchodního domu - pozn. red.) v maďarském Segedínu a odignorujete jazyk, je to stejné, jako byste byli v Praze nebo Hradci Králové. Vejdete do obchodů a najdete tam ty samé věci. Tehdejší zásobování se opíralo o národní produkci, design byl lokální. Sifonová láhev na domácí výrobu sodovek vypadala jinak v Československu, jinak v Maďarsku nebo třeba v Polsku. Dneska napříč planetou jede Soda Stream. Takže já mám občas rád tehdejší výrobky kvůli kráse, a leckdy je nesnáším, protože jsou ošklivé, ale vždycky k nim budu mít vztah pro tu jejich původnost. A nikdy bych to, co tenkrát vzniklo, účelově neshazoval jen proto, že se to vyrobilo v nějaké době. Čas jako cejch je nesmysl.

Jaké byly vaše osmdesátky?
U mě do té doby spadá začátek dospělosti. Jsem pětašedesátý ročník. Tápal jsem tenkrát v láskách a v tom, jestli se mi víc líbí nová vlna, nebo rocková muzika, v lásce k džínám jsem měl ale jasno odvždycky. V osmdesátkách jsem zažil spoustu paradoxů – třeba sháňku po sovětských časopisech. Týdeník aktualit, který vydávala moskevská agentura Novosti, byl mnohem otevřenější než rigidní domácí periodika a byl často vyprodaný. Když jsem dělal jako brigádník ve skladu textilního velkoobchodu v Praze-Hloubětíně, potkal jsem se panem Milnerem, kterej si s bolševikama víte co, protože jako bývalý příslušník francouzské cizinecké legie dostával tuzexovou penzi z Francie a do práce chodil jen proto, aby po ní mohl zajít s kolegama na pivo. Právě pro tyhle střípečky mi přijdou osmdesátky barevný – tak moc, že vměstnat to do jedné odpovědi nemůžu.

KVÍZ: Zavzpomínejte na tehdejší symboly české rockové scény:

Michael Kocáb, zpěvák kapely Pražský výběr
KVÍZ: Český rock 80. let. Zavzpomínejte na Olympic, Turbo a další legendy

Kdy jste si řekl, že se retru budete věnovat?
Já začnu spíš zeširoka. Celé roky jsme chodili městem, kde byl řezník pořád na jednom místě, bufet taky, papírnictví jakbysmet. Měli jme pocit, že tohle se jednak nezmění a jednak že tuhle mapu máme v hlavě tak vytetovanou, že ji nikdy nezapomeneme. Ale v devadesátkách začalo gumování. Ulice se měnily, najednou měly jiná jména i tváře. A člověk pochyboval, jestli si ty věci ještě vybaví. A tak jsem je začal trochu dokumentovat, vlastně zprvu jen kvůli prevenci vlastní sklerózy.

Pak přišla velká náhoda, díky níž jsem v České televizi musel z programových důvodů na nově vzniklém kanálu ČT24 sahat do archivu. Tak se narodil magazín Retro, hodně orientovaný na fenomény těch komunistických čtyř dekád. Ještě v ČT jsme na něj chtěli navázat i knižně a nějakým vzdělávacím programem třeba pro školy, plánovali jsme historii ilustrovat na konzumních tématech, aby byla pro mladé stravitelnější. Jenže k tomu nedošlo, na Kavčích horách k tomu chyběla vůle. Naštěstí přišlo nakladatelství Jota s nabídkou, jestli bych se retru nechtěl věnovat knižně u nich, a protože jsem v ČT v té době už nepracoval, dohodli jsme se.

Tak vzniklo Retro ČS a dva z jeho tří svazků se staly bestsellery. Chtěl byste ještě pokračovat?
Já pokračoval knížkou Retro Blue, která už měla přesah do ciziny. Na džínové kultuře v ní ukazuju, jak se jednotlivé státy východního bloku lišily a co měly naopak společného. Bohužel vyšla do doby covidu, což byl z pohledu prodejů průšvih. A ten řemen už se ex post nahodit nepovedlo. Nakladatel byl zklamaný, já taky. Momentálně se hodně věnuji retromarketingu. Zajímá mě, jak se nakládá s odkazem, respektive dědictvím toho minulého. A taky mě zajímá, proč někdy platí heslo retro sells (prodává - pozn. red.), a jindy zase ne. A kdo ví, třeba o tom jednou něco napíšu a třeba mi to někdo i vydá. Až do konce roku 2023 jsem krom toho vystupoval jako mluvčí pražského Retromuzea, ale to fungovalo v Kotvě, která se teď kvůli rekonstrukci nadlouho uzavře, takže tam mám chvilku pauzu. Složit ruce do klína ale nemůžu, protože tu je třeba právě i spolupráce s Deníkem.cz. Naštěstí. Protože když se člověk zastaví, je mrtvej.