Učitelka byla mrňavá, hubená, hbitá a nesnášela nešiky. „Ale já byla vysoká, obtloustlá a k tomu nešika. Pletla jsem si levou a pravou. Nenáviděla jsem skok přes kozu, šplh, kruhy a bradla,“ popsala Julie.

Tělocvikářka milovala zejména kruhy a bradla. „Se zavilou radostí mě na nich nechávala viset se slovy: „Ty se nějak bojíš o ten svůj ubohý život, Nováková!“

Jaký ubohý život?! „Začala jsem tu babu nenávidět hlubokou pubertální nenávistí a s pocitem strašlivé křivdy. Hodiny tělocviku, na které se většina spolužaček těšila, jsem z duše nesnášela. Nenechám se takhle ponižovat, rozhodla jsem se jednoho dne po hodině „tělesné nevýchovy“, kdy si mě babizna opět náležitě vychutnala. Nechám se osvobodit od tělocviku, stejně jako Bohdana. Ale jak?“

Zlomím si ruku, rozhodla se. „A opravdu jsem to udělala. Zatnula jsem ruku v pěst, zavřela oči a vší silou udeřila do zdi. Zlomila jsem si zápěstí a tři prsty. Strašně to bolelo. Rodičům jsem zalhala, že jsem spadla ze schodů. Ale doktor mě osvobodil od cvičení! A tak jsem během tělocviku seděla v koutě na žíněnkách spolu se dvěma dalšími osvobozenými. Měla jsem pocit vítězství. Výhry nad zlem!,“ vzpomenula.

Ruka se zahojila, ale byla dobrým důvodem ke stížnostem na bolest, ztrátu síly a tak, takže až do maturity byla Julie mučení na bradlech zproštěna.

Na vysoké škole humanitního směru s hrůzou zjistila, že jedním z předmětů je tělocvik. „Představa, že narazím na podobnou příšeru, mě přiměla obstarat si včas osvobozující „lejstro“. Při zkouškovém období se mi často zdálo, že dokud se nepředvedu na bradlech, nebudu ke zkoušce puštěna. Probouzela jsem se s úlevou, že to byl jen sen,“ přiblížila svoje pocity.

Dostudovala a nastoupila do zaměstnání. „Musíte si udělat řidičák,“ pravil Julinčin nadřízený. Souhlasila. „Vždyť já neumím jezdit ani na kole, úpěla jsem v duchu. To bude můj konec. V mysli mi vytanula slova „babizny“ o mém „ubohém životě“, jehož kariéra, a možná i on sám, visí na vlásku,“ doplnila v dopise do redakce.

Učitel v autoškole byl sexistické pako. Plácal něco o tom, že volant není poklička a řadicí páka vařečka. „Jenže já se rozhodla, že se deptat nenechám, a na třetí pokus jsem to zvládla! Kvůli nějaké zapšklé babě nebo zamindrákovanému pitomci by se nikdo neměl trápit, natož si ubližovat. Tak proto to píšu,“ doplnila.

Jelikož podobných příběhů bude jistě celá řada, redakce požádala psychologa Petra Šmolku o názor na Julinčin příběh.

„Milá Julie, kantoři i učitelé v autoškolách jsou také jen lidi. Mezi tělocvikáři mám řadu přátel, přesto (nebo právě proto) jsem ochoten připustit, že někteří z nich mají trochu mindráky z toho, že ve srovnání s takovou matematikou či chemií není jejich předmět zrovna prestižní. O to více se snaží jeho význam zdůraznit; nezřídka k tomu volí postupy, jimiž svým svěřencům jakýkoli organizovaný pohyb na dlouhou dobu zcela znechutí.

Od puberty se dívenky mohou vymlouvat na „své dny“, kluci maximálně tak na „svou dnu“. Přerazit si svévolně kvůlitělocviku vlastní ruku, to už je ale dost za hranou. Naštěstí jste během let zřejmě poněkud zmoudřela. Bez toho by vás to sexistické pako mohlo přimět, abyste si vypíchla oči, čímž byste demonstrovala, že za ty chyby za volantem vy skutečně nemůžete!,“ uvedl psycholog.

Září patří dětem
Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez omezení. Navíc získáte zdarma unikátní e-knihu Hobby s dětmi, plnou rad a tipů, jak kvalitně trávit čas se svými dětmi.